.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Komorní divadlo, na jehož představení se dnes stojí noční fronty, se do Štítného ulice dostalo klikatou cestou vlastně ještě o třicet let dříve, v roce 1889. Na začátku všeho byl obchodní spor mezi žižkovskými ochotníky a nájemcem tehdejšího hlavního kulturního stánku Žižkova – Bezovky. Hostinec s kulturním sálem, jehož jméno dnes nese panelový supermarket, byl dominantou tehdejšího Žižkova. Stál na konci Prokopovy ulice v místech, kde je dnes zhruba sportovní komplex hotelu Olšina, a odehrávalo se zde vše podstatné, co hýbalo tehdejším Žižkovem. S jeho nájemcem měla v roce 1889 uzavřenu smlouvu také žižkovská ochotnická a čtenářská jednota „Pokrok,“ který zde chtěl pořádat divadelní představení. Byla uzavřena smlouva a 13. října měl Žižkov zažít první představení vlastního obecního divadla. Přednosta ochotnické jednoty se však s majitelem těsně před tím dostal do křížku a spolek Bezovku s prásknutím dveří opustil. Představení, na které visely po celém Žižkově plakáty, se neuskutečnilo. Ochotnický spolek však velmi rychle našel útočiště v Štítného ulici. Nešlo ještě o dnešní sídlo žižkovského divadla, ale o rohový dům č.p. 204 na křižovatce s Chlumovou ulicí- V něm sídlila hospoda U Bubeníčků, zvaná též Apollo. Ochotníci sál zcela přestavěli a počátkem roku 1990 zde odehráli své první představení - komickou operu českého skladatele Viléma Blodka „V Studni.“ Pokud vám název tohoto díla nic neříká, pak vězte, že šlo o jedinou dokončenou operu tohoto českého skladatele. Dílo měl několik unikátů – předně šlo o první českou jednoaktovku mezi operami, ale také o první komediální kus tohoto žánru. Příběh o čarovné studni, v níž se měl děvčatům zjevovat obličej budoucího ženicha, byl vedle děl Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany nejpopulárnější operou 19. století. Žižkovští ochotníci tak vlastně vsadily na osvědčený trhák, což ocenily i Národní listy, které o startu žižkovského kulturního stánku informovaly. „Na obecenstvu žižkovském nyní jest, aby uznávajíc opravdovou snahu jednoty, ji také v neunavné činnosti její vydatně podporovalo,“ napsal list.
Ochotnické divadlo ze Štítného ulice učinilo něco jako žižkovskou Brodway, v sousedním domě o několik let později spustilo svůj provoz I. žižkovské kinematografické divadlo, které zde od roku 1912 až do začátku druhé světové války provozovalo letní kino Pokrok.
Mezitím divadlo ale přesídlilo na Štítného ulici o zhruba 250 metrů blíže centru do domu, který zde zbudoval roku 1875 stavitel Hodan. Nastěhovalo se do prostor, které původně sloužily jako tančírna hostince U rytíře Dalimila, později zvaného U Jana Lucemburského. Prostory poté sloužily jako modlitebna vysvěcená Panně Marii, když objekt koupil Spolek pro zbudování kostela na Žižkově. Po otevření kostela sv. Prokopa žižkovská radnice rozhodla o adaptaci prostor na „lidovýchovné“ účely. Sál, jenž stále připomínal bývalou kapli, byl totálně přestavěn – vyrostlo v něm divadelní podium a hlediště s 208 sedadly. Síň, která nesla jméno prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, první roky sloužila pro přednášky, hudební představení a společenské besedy, pro divadlo však bylo pódium příliš malé a tak dramaturgie byla náročná a umožňovala vystoupení jen menších souborů. Vše se změnilo v roce 1924, kdy bylo jeviště rozšířeno, přibyl stavební portál se skladištěm a šatnami. O tři roky později pak v hledišti vyrostl balkon a pro diváky byl přistavěn vstupní vestibul s šatnami. Kapacita divadla se rozrostla na 336 míst. Divadlo takto fungovalo až do války, po nástupu komunistického režimu bylo žižkovské divadlo přejmenováno Síň lidové umělecké tvořivosti. Sál sloužil především socialistické osvětové činnosti, sporadicky zde vystupovaly ochotnické soubory. V šedesátých letech bylo divadlo kvůli nevyhovujícímu technickému stavu uzavřeno, činnost obnovilo až v roce 1977. Po sametové revoluci získalo zařízení na pět let pět název po prezidentu Masarykovi, než se v roce 1995 přejmenovalo Žižkovské divadlo Járy Cimrmana podle souboru, který se zde na pozvání žižkovské radnice usadil.