Úvodní strana

Snímky, které na Kostnickém náměstí máte možnost spatřit, vznikly mezi lety 1978 a 1984. V té době fotografovi, který je veřejnosti znám především jako jeden z osobních dokumentaristů bývalého prezidenta Václava Havla, bylo kolem dvaceti let. Tři desítky fotografií ukazují život romské komunity ve starých pavlačových domech na Žižkově, často ve stavbách, které následně z mapy Prahy 3 zmizely v rámci tzv Asanace Žižkova, a nahradily je panelové domy. „Nebyl to žádný projekt, zajímalo mě, jak lidé v okolí, kde jsem sám bydlel, žijí. Začal jsem tam v ulicích fotit a tamní lidé mi postupně povolili navštívit svá obydlí," řekl k výstavě rodák ze Žižkova pro agenturu ČTK.

Karel Cudlín se dlouhodobě zabývá se převážně dokumentární fotografií. Pracoval v Mladém světě, Lidových novinách, Respektu a agentuře ČTA. Níže najdete rozhovor Žižkovských listů s fotografem, v němž jsme si povídali o Žižkově i fotografování.

 

O ZAPOMENUTÉM ŽIŽKOVĚ S KARLEM CUDLÍNEM

Fotograf Karel CUDLÍN je širší veřejnosti známý jako jeden z osobních fotografů zesnulého prezidenta Václava Havla. Chvílemi mile roztržitý chlapík je přitom nesmírně skromným a soustředěným profesionálem. Jeden z nejlepších českých dokumentárních fotografů, který prožil téměř celý svůj dosavadní život na Žižkově, má ke své domovské čtvrti dodnes velmi blízko.

Než jste v polovině sedmdesátých let začal „vykreslovat" život Žižkova v černobílých obrazech, co z Prahy 3 definitivně zmizelo?

Z krajiny mého dětství zmizela zahrada s třešněmi. A dům, k němuž zahrada patřila, kde jsem vyrůstal s rodiči. Hlídala mě paní, vdova, která měla tu vilku se zahradou po manželovi, prvorepublikovém policajtovi. Čas odnesl i plácek, kde jsem hrál s klukama fotbal, protože tam dnes stojí sídliště Jarov. Zaniklo i hodně divoké zákoutí na horním Žižkově, plné křovin a stromů. Zmizely i neupravované parky, které byly nesmírně romantické pro nás děti, protože jsme tam mohli blbnout, schovávat se a chodit kouřit za buk. Když jsem byl dítě, ale i později, v sedmdesátých letech, tak byl Žižkov celý šedivý a měl zvláštní atmosféru, jako celá Praha a řada dalších komunistických měst.

Ale Praha byla výjimečná tím, že nebyla za války tolik poničená, rozbombardovaná a poté znovu postavená. Nevyrostlo tu tolik sídlišť, o nichž víme, co si máme myslet. Zmizela kafkovsky smutná atmosféra. Z Prahy 3 „odešly" i rázovité figury, které vlastně přetrvávaly z první republiky, kdy byl Žižkov, jak se říkalo, samostatnou republikou. A zanikl i fenomén opravdových dělnických hospod. Nikde nebyly téměř reklamy, zato na obchodech bylo často vidět zatažené rolety, občas někde stálo auto, ulicemi se proháněl vítr a všude létalo listí. To je část atmosféry Žižkova mého dětství a dospívání, kterou jsem v „obrazech" logicky úplně nezachytil.

Část výrazně nostalgické atmosféry…

Ano, ale pozor, nejde o nostalgii po minulém režimu. I když se tak úplně nedá od sebe oddělit vnější prostředí, tedy ulice, domy, parky a politický systém, který je pokaždé nějakým způsobem spoluutváří. Tep života byl tehdy samozřejmě pomalejší, což bylo dané i tím politickým systémem. Lidé se více stýkali mezi sebou, protože tu byly nejméně dvě tváře společnosti. A víc se mezi sebou znali, protože nebyla taková frekvence stěhování, takže si ze Karel CudlínŽižkova svého dětství pamatuji třeba pána, který dělal výtaháře. Když přišel z práce, tak si koupil pivo a sedl si před dům. A seděl tam každý den od čtyř do osmi do večera. Stejné to bylo se štamgasty v hospodě. Takže když jsem šel kolem hospody U Študáka, kromě studentů jsem tam viděl stále tytéž lidi, kteří tam seděli snad třicet let. I ta hospoda vypadala třicet let stejně. Možná jsme měli všichni více času. Dnes se všechno zhušťuje, zrychluje a zkracuje.

Ale zpátky k nostalgii. Nezapomeňte, že ještě v šedesátých letech fungovaly pavlačové domy, které sloužily pro sociální bydlení. Na fotografiích vypadají třeba pěkně, nostalgicky, ale bydlet v jedné místnosti žádná sranda nebyla. Pavlačové domy se stavěly koncem devatenáctého století na sto let, takže vydržely vlastně dlouho, protože si je lidé sami různě upravovali, ale za jakou cenu? Takže v mém případě se jedná o nostalgii, která se váže k určitým osobním momentům a obrazům, v nichž je ukryta omšelost a tajemno. Třeba k obrazu ulice, na níž bylo patrné, kdo je dělník nebo naopak úředník, který chodil s taštičkou a v kravatě. Dnes to nepoznáte skoro nikde, jsme euroturisti, jak říká jeden můj kamarád. Na první pohled neodhadnete nejen profesi, ale ani to, jestli je dotyčný z Polska, Německa nebo Anglie. Možná podle nápisu na tričku, ale to už taky neplatí.

Netrápí vás občas právě ta stejnost, nebo přesněji uniformita?

V něčem ano, ale takhle zjednodušeně se to říci nedá. Když jsem například zmiňoval zaniklé dělnické hospody, tak na Žižkově byla v éře komunismu kromě nich možná ještě jedna kavárna a později i nějaký bar. Dnes naopak můžeme pozorovat různost a pestrost, tedy různé typy hospod, hospůdek, restaurací, barů a kaváren. Totéž platí o nové výstavbě a řadě dalších viditelných i skrytých částí Prahy 3.

Bývala v době vašeho dětství, tedy v šedesátých letech, Praha 3 ještě městskou periferií?

Už ne celá. Bydlel jsem u Pražačky a za námi vyrůstalo sídliště Jarov, což tehdy byla ještě periferie, okraj Prahy, kde stála vilková kolonie. Dnešní Praha 3 se stala vlastně centrem metropole. Nejen geograficky, ale i kulturně. Je tu Palác Akropolis, jedno z důležitých center kultury, které sem láká lidi nejen z celé Prahy. A řadu dalších výrazných míst.

Když jste s fotografií začínal, samotný fotoaparát nebyl ani vzdáleně něčím běžným. Poutal pozornost...

Fotografie obecně měla úplně jinou hodnotu, což je ale známý fakt, takže když jste někomu fotky přinesl, mělo to jistou váhu. Bylo v ní obsaženo řemeslo. Musel jste znát elementární postupy, třeba jak exponovat, ostřit nebo vyvolávat fotografie v temné komoře.

Jenomže dnes stačí řadě „multimediálních" umělců zmáčknout spoušť a následně prohlásit svou fotografii za umění.

Tak to je otázka, jak se na umění díváte, protože je doba postmoderní, jak se říká. Od začátku devatenáctého století umění neznamená vždy něco umět. Znamená to také mnoho jiných věcí.

V tomto kontextu je podstatná cesta umělce k experimentu. Narážím na fakt, že někteří umělci prohlašují za umění něco, co vůbec nestojí na základech zvládnutého řemesla...

Řemeslo byste měl mít zvládnuté, protože pak je můžete popírat. Když řemeslo neumíte, tak vlastně tápete a zakládáte své umění na neumětelství. Někdy to může fungovat, ale většina těch, kteří v umění vynikli a někam je posunuli, perfektně ovládali základy. Když se podíváte na kresby Vincenta Van Gogha, zjistíte, že měl skvěle zvládnuté řemeslo. Až poté se dostal k věcem expresivním, u nichž můžeme říci, že řemeslo nebylo tak důležité. Když řemeslo vůbec neumíte, vaše práce může fungovat jenom do určité míry. Samozřejmě můžete vystavit záchod jako fontánku, což je bezvadné, a tím popřít dějiny sochařství – a funguje to. Ale nemůžete takhle postupovat donekonečna.

Což platí pro všechny oblasti umění…

Ale pozor, nic neplatí stoprocentně! Může se narodit geniální dítě, které začne spontánně skládat vynikající hudbu. Objeví se někdo, kdo umí v šestnácti psát silně emociální poezii. Nebo někdo dělá „angažované umění", kde hrají podstatnou roli jiné věci než dobře zvládnuté řemeslo. Navíc i dobře zvládnuté řemeslo a s tím související studium může být pro umělce limitující. Člověk se může začít opakovat a vytvářet klišé, což neplatí jen pro fotografii. V konečném důsledku jsou někdy po absolvování školy výsledky u mnoha umělců horší než předtím. Spekulace, touha se uživit a vyniknout, přizpůsobit se módním trendům – to vše může budoucího fotografa ovlivnit. Ale vystoupit z toho musí každý sám.

Co předurčuje člověka k tomu, aby se z něj mohl stát kvalitní fotograf?

Jednou z primárních věcí je schopnost vidění. Není tak důležité, co je na samotné fotografii zachyceno, ale to, co se děje s člověkem v jeho hlavě, když si fotografii prohlíží. Samozřejmě, pokud jde o fotografa dokumentaristu, mít by mít jistě schopnost vcítit se do druhých a porozumět i přizpůsobit se fotografovanému prostředí.

Zůstaňme ještě u specifické schopnosti vidění.

Jde o výtvarné vidění, aby byl člověk schopen vůbec tvořit. Je to jistá představa toho, jak bude vypadat samotná fotografie nebo obraz. Když malíř tvoří akt, tak přece vůbec není důležité, jak vypadá modelka, ale jak na vás bude působit obraz. U fotografie je to ještě složitější. Jestliže se bavíme o fotografování lidí v různých situacích, pak hraje důležitou roli umění být na správném místě ve správnou dobu. Při sestavování zátiší můžete ovlivnit světlo a jednotlivé předměty si hezky sestavíte podle svých představ. Když pracujete na ulici, velmi těžko ovlivníte světlo nebo jednotlivé situace. A právě proto je důležité mít předem zmiňovanou představu o fotografii, kterou chcete vytvořit. Transformace reality do určitého obrazu, který si dokážu předem promyslet a představit, je nejen otázkou talentu, ale i studia a zkušeností. A času...

Čím je vlastně umělecká fotografie?

Těžko definovat něco, co se tak zásadně dotýká našeho osobního vnímání světa. V člověku by umělecká fotografie rozhodně měla probudit emoce. Jenomže to zdaleka nestačí. Fotografie umírající stařenky nebo topícího se dítěte v nás probouzí také silné emoce. Když vyfotíte růži, v řadě lidí také pozitivně rezonuje. Umělecká fotografie je možná ta, která vás zaujme, osloví, vyvolá nějakou spíše pozitivní reakci, aniž by zachycovala univerzálně silné momenty. I s tou pozitivní reakcí je potíž, protože spousta perfektních dokumentárních fotek působí tak, že byste si je na zeď nepověsili. Jejich hodnota je v jejich samotném sdělení a společenském přínosu. Ty nejlepší ovlivňovaly a ovlivňují veřejné mínění, ale to už se posouváme spíše ke zpravodajské, válečné fotografii, která může například formovat obecný pohled na válku. Doba, kdy fotografie měnily svět, je sice pryč, i když ne úplně.