.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Před půlnocí z 20. na 21. srpna se do budovy Čs. rozhlasu v Praze dostavil bývalý ústřední ředitel M. Marko s tím, že jej posílá Dubček, aby zajistil odvysílání nějaké důležité zprávy. V půl druhém ráno pak vedení komunistické strany přijalo prohlášení „Všemu lidu Československé socialistické republiky“, v němž se psalo, že intervence nastala bez vědomí nejvyšších státních a stranických orgánů a označilo ji za akt odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i za popření základních norem mezinárodního práva.
V ten samý čas již rozhlas na všech dostupných frekvencích do éteru pouští upozornění obyvatelům, aby nevypínali své přijímače, probudili své sousedy a vyčkali důležité informace, která se v brzké době objeví ve vysílání. Vysílání v té době vždy končilo ve 2.00 hodiny, ale vedení rozhlasu vyjednalo s techniky, že vysílač neodpojí. Před druhou je již stanovisko Dubčekových reformistů v redakci, vysílač je však vypnut na popud Ústřední správy spojů, proto není odvysíláno. Celé je přečteno do rozhlasu až kolem páté, kdy se vysílač znovu podařilo zapojit po intervenci předsedy Národního shromáždění ČSSR Josefa Smrkovského, reformního komunisty Dubčekovy frakce. Současně se však již ozývá ilegální vysílání pod názvem Vltava, které špatnou češtinou šíří prookupační prohlášení sovětské tiskové agentury TASS.
Mezi tím se na ruzyňském letišti objevily speciální letouny vyslané z Ruska. O pár hodin později hranice překročily první okupační tanky. Brežňevovské síly začaly obsazovat klíčová místa a budova Československého rozhlasu byla jednou z jejich priorit. Pro novináře z rozhlasu, kteří dominantně sympatizovali s myšlenkami Pražského jara, bylo vysílání zpravodajství o průběhu vojenské akce naopak prioritou. Díky improvizaci a přizpůsobení situaci udrželi informační proud éterem funkční.
To samozřejmě věděli i okupanti – pro jejich vojenskou akci bylo zase klíčové, co nejdříve dostat státní rozhlas pod kontrolu. Proto také jedna z hlavních vojenských operací směřovala k Československému rozhlasu na Vinohradskou třídu. Právě zde, nikoliv u centrály KSČ nebo na Hradě, se proto odehrál jeden z klíčových střetů invaze se Sověty. Nejdříve kolem sedmé ranní tanky rozstřílely fasádu Národního muzea v domnění, že jde o budovu rozhlasu, pak se ale již „trefili“ ke správné budově, kde na ně čeká již dav lidí. Budovu, a s ním i nezávislé vysílání, sem totiž přišli bránit civilní obyvatelé vyburcovaní vysíláním. Ti však proti přesile Sovětů vybavených tanky a zbraněmi nemohli stačit, a tak okupanti rozhlasovou centrálu a její studia obsadili již v půl deváté ráno 21. srpna. Rozhlasová redakce si však dokázala najít cestu, jak ve vysílání pokračovat.
Žižkovské provizorní studio
Dnes je bunkr pod Parukářkou jen spícím mauzoleem a návazné pracoviště rozhlasu v Jeseniově ulici ruinou, kterou obývají bezdomovci. V srpnu 1968 se však žižkovský rozhlasový areál stal klíčovým místem informačního odporu proti okupantům. Bylo zde umístěno Pohotovostní obrněné pracoviště, tzv. Péčko.
V osudný den 21. srpna 1968, kdy po osmé hodině ranní do centrály rozhlasu na Vinohradech vstoupili první sovětští vojáci, bylo jasné, že je jen otázkou hodin, kdy radiové ústředí ovládnou. To se jim také v půl desáté dopoledne podařilo, když zaměstnance z budovy vyhnali.
Mezitím se redaktoři smluvili na vysílání přes „Péčko,“ kam rozhlasoví technici přesunuli urychleně vysílání. Žižkovská centrála sloužila primárně k ochraně cenných dokumentů, disponovala však také schopností napojovat studia na vysílače. Ze Žižkova se tak v prvních dnech okupace řídilo celostátní vysílání ze studií na odloučených pracovištích v Dykovy (tehdy Hviezdoslavovy) ulici, z ulice Na Květnici a Studia Skaut na Karlově náměstí. Žižkov vysílání převzal v 11 hodin a první informace odtud četli do éteru rozhlasoví technici, nikoliv moderátoři, kteří se napojili se na telefonní ústřednu na Vinohradské, zapisovali si vzkazy a pak je četli do vysílání. Následně vysílání převzali záložní studia. V prvních hodinách okupace se vysílání spíše než profesionální redakční práci podobalo spíše dnešním sociálním sítím. Šlo o směs vzkazů, prohlášení a telefonických informací ze všech stran.
Vedle toho se na Vinohradské podařilo udržet studio 7, které se nacházelo ve skryté části budovy. Odsud se přes Péčko hlásí ve 12.00 Jiří Dienstbier (po něm Karel Jezdinský, Eva Kopecká, Ondřej Neff a další). To ukončilo vysílání až 22. srpna ve dvě ráno, kdy Sověti z vinohradské budovy vyhnali zbytek personálu. Mezitím se však Péčku přihlásila další studia a v následujících dnech se jejich propojováním vytvořil „vysílací řetěz“, tzv. štafeta.
23. srpna však tanky dojely i k opancéřovaným vratům Péčka na Žižkově a redaktoři i technici ho opustili. Štafetu odbavovacího pracoviště převzala Plzeň.
V tomto duchu pak rozhlas pokračoval až do 27. srpna, kdy v Moskvě proběhla československo-sovětská jednání. V 17.30 hodin toho dne rozhlas do éteru vysílá dlouho očekávaný projev Alexandra Dubčeka, z něhož je cítit jasná prohra. A rozhlas se následně vrací ke svému vysílacímu schématu. V něm však již řada redaktorů i techniků, která se na vysílání v dramatických srpnových dnech podílela, brzy nenajde místo. S nástupem normalizace jsou za svou činnost během pražského jara i okupačního týdne tvrdě kritizovány a vyhozeni.