.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Vlasta Burian se narodil 9. dubna 1981 jako nový občan rakousko-uherského mocnářství. V rodném listě měl jako místo narození uveden Reichenberg, jak se tehdy jmenoval Liberec. Na úpatí hřebenů Jizerských hor však strávil jen prvních deset let života, než se jeho rodina přestěhovala do Prahy. Jeho otec byl na severu Čech zavedeným krejčím a do metropole mířil za vidinou lepšího výdělku. Vědeckotechnická revoluce byla začátkem 20. století v plném proudu, svět se měnil ještě rychleji, než je tomu v dnešní době díky nástupu informačních technologií a v rámci Čech se nejdynamičtěji rozvíjela právě Praha. Doslova rostla a pulzovala před očima a lidé sem mířili z celé republiky za vidinou lepšího života. Desetiletý Vlasta Burian se tak ze dne na den ocitl na Žižkově, kam se rodina přistěhovala, který byl v té době takovou obdobou Klondiku z dob zlaté horečky. Jan místo zlata to byly průmyslové podniky rostoucí kolem metropole, které lákaly lidi vidinou lepšího života.
Sportovec z Bořivojky
Rodina se usadila v dnešní Bořivojově ulici a otec rozjel úspěšně svoji krejčovskou dílnu. Rychle zaplul na plebejském Žižkově mezi tehdejší místní střední třídu, takže jeho rodina nijak nestrádala. Jeho syn Vlastimil se dříve, než jej proslavil jeho komediální talent, vrhnul na sport, pro který měl také mimořádné vlohy. Vystřídal řadu disciplín, mimo jiné cyklistiku, po desetiletí hrál vášnivě tenis. Jeho srdeční záležitostí se však stal fotbal, který hrál na vrcholové úrovni. Nejprve jako brankář v menším klubu Saturn Žižkov, později ve Slavoji Žižkov, Unionu Žižkov a Viktorii Žižkov. V roce 1914 hledala pražská Sparta posily pro svůj kádr, kterými by nahradila hráče, kteří v probíhající první světové válce narukovali na frontu. Třiadvacetiletý Žižkovák Vlasta Burian se jim sám nabídl, že se stane brankářem pražských S. Jeho příchod zpočátku budil v kádru nevoli, Burian je ale během několika zápasů přesvědčil svým excelentním výkonem. V následujících čtyřech letech byl gólmanskou jedničkou pražské Sparty. V té době už jela naplno také jeho slibně se rozvíjející herecká kariéra, o které bude řeč dále. A ta se začala dostávat do konfliktu s tou sportovní. V roce 1918 hrála Sparta důležitý pohárový zápas proti žižkovskému Unionu, což byl Burianův bývalý klub. Zápas začínal odpoledne na Žižkově a večer měl sparťanský gólman odehrát představení na Václavském náměstí v divadle Rokoko, kde tehdy působil. Problém nastal ve chvíli, kdy se po nerozhodném výsledku prodlužovalo. Burian se nechal vystřídat a už chvátal do divadla. Měl to vypočítané na minutu, když se nad hřištěm ozval ostrý hvizd píšťalky. Rozhodčí proti Spartě nařídil penaltu a Burian zamířil zpět mezi tyče, aby se exekutorovi postavil. Pokutový kop chytil, zároveň ale dostal padáka v Rokoku.
Žižkovští patrioti dnes spojují Burianovu hráčskou kariéru hlavně s Viktorkou, pro Buriana se ale stala osudovým klubem právě Sparta. Věnoval se jí i po skončení hráčské kariéry, za války ji jednu sezónu i trénoval. V té době už byl slavnou hereckou hvězdou, provozoval vlastní divadelní scénu v Parze a sparťanské hráče zde „naoko“ zaměstnával, čímž obcházel zákaz profesionálního sportu v tehdejších „amatérských“ soutěžích. Omluvou je mu to, že to už během první republiky byl ve fotbale celkem rozšířený jev.
Přes žižkovské hospody k divadlu
Vraťme se ale na Žižkov do Burianových dětských let. Žižkov byl tehdy „noclehárnou“ pracovních sil, které poháněly rozvoj Prahy, a každý večer, kdy manufaktury a továrny zavřely své brány, se probouzel k pulzujícímu nočnímu životu. A hlavními místy, kde celý den tvrdě pracující lidé „vypouštěli páru“ byly žižkovské hospody, které měly již tehdy své nezaměnitelné kouzlo. To vytvářel i fakt, že v nich často vystupovali různí estrádní a pouliční umělci – mezi nimi herci, a komici. V roce 1910 Vlasta Burian dokončil obchodní školu. Mezi spolužáky byl vyhlášený svými vtipy a jako plnoletý začal po žižkovských hospodách koukat na to, jak by svůj komediální talent zúročil. Vystoupení, dneska bychom řekli stand-upy, hospodských umělců dokázal sledovat celé hodiny, stejně jako představení v biografech.
Když se pak sám postavil v roce 1909 poprvé na divadelní prkna, všem okamžitě došlo, že má naprosto výjimečný komediální talent. Uznat to musel i jeho otec, který až do té doby lpěl na obchodnické dráze svého potomka.
Vtipný a sportovně založený mladík začal slavit nebývalé úspěchy také u něžného pohlaví, což Burianovi, jak ukázala následující léta, vůbec, ale vůbec nevadilo. PO fotbale a herectví se krásné dívky staly dalším pilířem žižkovského mladíka. Stal se z něj pěkný sukničkář.
Hvězda stříbrného plátna
V divadle slavil Burianův komediální talent okamžitý úspěch, národní hvězdu z něj však udělal vstup na stříbrné plátno v době, kdy filmový průmysl zažíval okázalý boom. Už jeho první snímek „Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku“ z roku 1923 se stal trhákem, byť šlo ještě o němý film, který nemohl dát vyniknout jeho výřečnosti.
Stejně jako o jeho filmy, začal být zájem o jeho představení, a to i mimo hranice Žižkova a metropole. Burian si zařídil vlastní divadlo. Nejdříve hrál na Václavském náměstí v sále hotelu Adria, následně ve smíchovském Švandově divadle a pak také v sále v Lazarské ulici, kde dnes sídlí divadlo Komedie. Burian dokonce uvažoval o zakoupení vlastního divadla přímo na Žižkově. Podle další prvorepublikové hvězdy Jaroslava Marvana chtěl koupit Palác Akropolis v Kubelíkově ulici. Z koupě nakonec ale sešlo.
Národní hvězdě, kterou se Burian stal, však Žižkov záhy začal být malým, a přestěhoval se do luxusní vily s tenisovými kurty a bazénem v Dejvicích. Přestože již v té době trpěl psychickými problémy, dařilo se mu, na co sáhnul. A pak přišla válka, během níž přišel Burian o divadlo a po ní se musel řadu let u soudů obhajovat z obvinění z kolaborace s nacistickým režimem. Byť se mu podařilo všechna nařčení vyvrátit, psychicky i fyzicky jej zákazy divadelního a filmového působení zničily.
Když se vrátil na divadlo v roce 1950, už to nebyl král komiků. Z kumštu, který pochytil dychtivým sledováním po žižkovských hospodách, zbyl jen stín. V sobotu 27. ledna 1962 odehrál své poslední představení se zápalem plic, krátce na to zemřel na plicní embolii.