.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Dvanáct let před vznikem Velké Prahy, v roce 1910 proběhlo sčítání obyvatel, z něhož máme zajímavý obrázek o velikosti českých obcí na počátku 20. století. Největším městem republiky byla logicky Praha s necelým čtvrt milionem obyvatel, na druhém místě 125titisícové Brno a třetí dynamickou industrializací rostoucí Plzeň s 80 tisíci obyvatel. Pak ale následovala města, která už na mapě jako samostatné obce nenajdete, protože jsou dnes významnými městskými částmi české metropole. Dynamicky rostoucí Královské vinohrady se 77 tisíci obyvatel byla čtvrtá a za ní na pátém místě město Žižkov. To mělo po mohutném rozvoji na počátku minulého století přibližně stejnou lidnatost jako dnešní Praha 3 – 73 tisíc obyvatel. Domů a bytů zde bylo tehdy sice výrazně méně, nicméně v nich žilo více lidí. Žižkov byl noclehárnou průmyslové revoluce v metropoli a jejím okolí.
Šestkou na mapě České republiky pak byla další dnešní pražská čtvrť, obec Smíchov. Až za ní se řadila jihočeská metropole Budějovice (44 tisíc), pak Ústí nad Labem nabalující obyvatele díky rozvoji chemického průmyslu ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu (39 tisíc) a Ostrava s Libercem (po 36 tisících obyvatel).
Přední umístění Žižkova na žebříčku tuzemské lidnatosti, stejně tak ale i Karlína, Vinohrad či Smíchova bylo dáno obřím přílivem obyvatel, který probíhal jen pár desetiletí před tím. Ještě v první polovině 19. století byla dnešní Praha 3 převážně zemědělská oblast za městskými hradbami s malebnou vesnicí Volšany. Žižkov s Vinohrady tvořily jednu obec, v níž žilo asi 700 obyvatel ve 170 domech. Převážně se jednalo o zemědělské usedlosti, letní sídla bohatých Pražanů a zájezdní hostince. Vše ale během pár let změnila industrializace Prahy, která hnala závratnou rychlostí dopředu poptávku po nových pracovních silách a potřeba nových ubytovacích kapacit byla téměř nekonečná. A pak se rozjel stavební boom – o pětadvacet let později zde již žilo 23 tisíc obyvatel (tedy třicetinásobek!) a v roce 1900 zde vítalo příchod nového milénia již 112 tisíc obyvatel. Kdyby se Žižkov a Královské Vinohrady nerozdělil na dvě obce, byl by v té době po Praze druhým největším městem v republice.
Všude se stavělo jako o život a Žižkov patřil k nejvíce se rozvíjejícím lokalitám. Baráky rostly, zato obecní infrastruktura zaostávala. Dnešní žižkovské dlážděné ulice byly jen prašnými cestami vedoucími mezi domy, kupříkladu dnešní nejfrekventovanější dopravní tepna Prahy 3, ulice Jana Želivského byla tehdy prostou polní cestou.
Byl to obrázek, který připomínal rozvíjející se města Divokého západu, jak jej známe z westernů. Zvláště když zapršelo, měnily se žižkovské ulice bez dlažeb a kanalizace v potoky bláta. V Humoristických listech o tom tenkrát dokonce vyšla básnička: „až se bude suchá lípa u Nymburka zelenat, pak se bude u Žižkova cesta cestě podobat.“
Žižkovský stavební boom byl pro dnešního člověka těžko představitelný. Za rychlostí však zaostávala kvalita a často také docházelo k tragédiím, kdy se nekvalitní domy poroučely k zemi. Dokonce na to v té době vznikaly drsné vtipy. Třeba o tom, že je v rozestavěných ulicích Žižkova zakázáno hlučně kýchat.
Vleklý boj o velkou Prahu
První snahy sloučit Prahu s obcemi za hradbami vznikl už v polovině 19. století, myšlenka však vždy narazila na zájmy místních „developerů,“ kteří předměstské obce často ovládali i politicky. Pod Vítkovem to byl první starosta Žižkova Karel Hartig, který patřil k největším stavitelům ve svém městě. Syn panského mlynáře ze Sedlčan vystudoval stavitelství a v počátcích stavebního boomu kolem Prahy se objevil v metropoli, kde se seznámil a posléze oženil s Amálií Stomeovou. Rodina Stomeových vlastnila usedlost Pražačka, která stávala na dnešní Ohradě a k usedlosti patřily rozsáhlé polnosti a vinice, které se mimo jiné rozkládaly na dnešním dolním Žižkově.
Hartig se stal prvním starostou Žižkova, jako nadšený obdivovatel husitského hnutí prosadil název obce i tradici, kdy byly ulice obce pojmenovávány podle osobností této české dějinné epochy. A hlavně jako stavitel postavil v obci na šest desítek domů. Společně s rodinou Stomeových tak byl v „developerském“ boomu na Žižkově výrazně finančně zaangažován a sloučení s metropolí by mělo značný vliv na návratnost jejich investic. Důvodem byly daně, na nich zkrachovala jednání o začlenění Vinohrad, Žižkova a dalších obcí v roce 1880. Na Žižkově a Vinohradech v té době majitelé domů platili z utržených činží obci 15 procent, kdežto v metropoli činila domovní daň 23 procent. To byl také jeden z důvodů, proč zde do nemovitostí investovali pražští podnikatelé. A lišily se i další poplatky, které by pro chudší obyvatelstvo Žižkova znamenaly růst životních nákladů - například „spotřebka“ u piva.
Na daních a vyšších nákladech na byrokracii zkrachovala i další jednání o sloučení v roce 1903, pozice předměstí metropole se však již stávala pomalu neudržitelnou, protože dnešní pražské čtvrti se fakticky součástí metropole již staly. Měly s hlavním městem společné ulice, vodárenskou síť. A poté co pražské obecní dopravní podniky skoupily vinohradské elektrické podniky i soukromou „koňku,“ která vedla na Žižkov, měly společnou i hromadnou veřejnou dopravu.
Navíc za pár let padla monarchie, vznikl československý stát a atmosféra se změnila. Velký národ přeci potřebuje velké hlavní město, a tak se již pár dní po vzniku Československa ku Praze připojily Královské Vinohrady a vzápětí také Žižkov, Karlín a Smíchov. V únoru 1920 pak vznikl zákon o Velké Praze, kterým se přičleněním 37 obcí z ní stala evropská metropole. V lednu 1922 se přes noc počet jejích obyvatel ztrojnásobil na 680 tisíc. Jinak ale z praktického hlediska to obyvatelům bývalých obcí, dnes pražských čtvrtí nic zásadního nepřineslo. Spíše naopak, řešení jejich problémů se jim vzdálilo, protože místní radnice přišli mávnutím proutku o téměř veškerou svou bývalou výkonnou moc, která se koncentrovala na pražskou radnici. Jinak i další desítky let si tyto čtvrti udržovaly charakter daný v dobách jejich vzniku – Vinohrady byly „cool“ rezidenční čtvrtí pražské inteligence, Smíchov jel v kolejích stále se rozvíjející industriální části Prahy a Karlín se moderní výstavbou měnil v „dobrou adresu.“
Jen Žižkov ještě dlouhá letá zůstal „periférií centra,“ chudou a přelidněnou noclehárnou dělníků.