.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Stoleté hledání ulice pro Hartiga
Nápad pojmenovat ulici po prvním žižkovském starostovi vznikl už před více než sto lety, měla se po něm jmenovat kratičká ulička pod Vítkovem U Božích bojovníků. Z rozhodnutí vedení radnice posvěcené pražskou místopisnou komisí k tomu dochází až dnes.
Byl nadšeným vlastencem, obdivovatelem husitského hnutí, ale také razantním podnikatelem v realitách. Dnes bychom jej možná označili jako developera, a možná kvůli souběhu politické moci s kontrolou veřejných financí a podnikatelským zájmům na rozvoji obce, kdy patřil k největším stavitelům ve svém městě, i za politického kmotra.
Ze Sedlčan do Prahy, z Prahy na Krejcárek
Do Prahy se dostal zpod brdských hřebenů po absolvování školy v Příbrami s velkou pravděpodobností jako student pražské techniky. Podle všeho pak pracoval na stavbách po celém Rakousku Uhersku a do metropole se vrátil někdy kolem roku 1860. Pro jeho směřování na dnešní Žižkov i budoucí rozvoj této obce bylo zjevně rozhodující citové vzplanutí, když se seznámil a následně oženil s Amálií Stomeovou. Rodina Stomeových vlastnila usedlost Pražačka, která stávala na dnešní Ohradě, a ke které patřily rozsáhlé polnosti a vinice, které se mimo jiné rozkládaly na dnešním dolním Žižkově. A na popud Stomeových tehdy mladý stavitel také zpracoval první tzv. regulační plán, což byla vlastně urbanistická studie. Šlo o část Žižkova, která se dnes rozkládá mezi ulicemi Koněvova, Prokopova a Jeseniova.
Starosta obce, kterou sám stavěl
Hartig byl zakladatelem a prvním starostou Občanské záložny na Žižkově, která financovala tehdy překotně pulzující stavební činnost na Žižkově. Druhá polovina 19. století byla dobou největšího rozmachu kulturní revoluce, v rámci které se stovky a tisíce lidí v rámci české kotliny každý týden stěhovaly z venkovských oblastí do městských center, aby začaly rozbíhat výrobu v dalších a dalších továrnách. A Žižkov byl jedním z míst za městskými hradbami Prahy, kde noví obyvatelé nacházeli nocleh.
Nástup Hartiga do politiky tak měl zcela logické důvody – emoční i strategické. Na jedné straně jako nadšený obdivovatel husitského hnutí prosazoval výstavbu památníku na Vítkově a následně už ve funkci starosty prosadil název obce i tradici, kdy byly ulice obce pojmenovávány podle osobností této české dějinné epochy. Vedle toho jako stavitel postavil v obci na šest desítek domů. Společně s rodinou Stomeových tak byl v „developerském“ boomu na Žižkově a Vinohradech výrazně finančně zaangažován a jeho investice samozřejmě lokální politika ovlivňovala. Již v té době se vedly třeba diskuse o začlenění nových rychle rostoucích obcí kolem centra do metropole a tedy i o tom, jak v nich budou nastaveny různé daně, transfery a podobně.
Hartig se tak stal zastupitelem obce Vinohrady a později starostou. Po rozdělení obce Vinohrady na Vinohrady I. (pozdější Žižkov) a Vinohrady II. byl Karel Hartig zvolen 22. března 1876 prvním starostou Žižkova. Ve funkci byl však jen dva roky a důvodem jeho pádu byl právě souběh politických a podnikatelských zájmů v obci.
Krach záložny znamenal konec
Hartig si totiž vedle politické funkce ponechal také místo v čele Občanské záložny na Žižkově, která financovala stavební boom města. Ta se v důsledku řetězových reakcí na černý pátek na vídeňské burze dostala do problémů. V pondělí 28. ledna 1878 vyhlásil Karel Hartig bankrot této finanční instituce, která spravovala úspory celé řady místních i přespolních lidí. Prorakouská opozice v městském zastupitelstvu na národoveckého starostu tvrdě zaútočila a pro policejní orgány mocnářství, s nimiž měl Hartig již dříve problémy kvůli svým vlasteneckým aktivitám, to byl doslova dar z nebes. Ještě v témže roce na podzim byl Hartig obviněn a putoval do vazby. A tím pádem musel rezignovat na funkci žižkovského starosty. Soudní přelíčení v létě následujícího roku sice Hartiga i další lidi z vedení záložny zprostili všech obvinění, nevybíravé útoky politických oponentů to však už nikdy nezastavilo. Stavitel Žižkova, jehož portrét visí v řadě podobizen žižkovských starostů na Havlíčkově náměstí hned na prvním místě, se z politického života zcela stáhl a přestěhoval se na Vinohrady. Dál pokračoval ve stavitelství i svých vlasteneckých aktivitách. Zemřel 12. srpna 1905 v bytě na Novém městě nedaleko Karlova náměstí, kde dožíval své dny.
Text vzniknul s využitím veřejně dostupného archivu rodiny Stomeových, který všem čtenářům doporučujeme: www.nakrejcarku.info