.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Herec, který spatřil světlo světa před 121 lety na Žižkově, účinkoval od svého prvního, téměř neznámého „kusu“ na filmovém plátně Falešná kočička z roku 1926 až po poslední roli v Noci na Karlštejně v roce 1973, celkem ve 212 filmech a 40 televizních inscenacích. Je držitelem snad všech myslitelných národních uměleckých ocenění a stal se jedním z nejobsazovanějších českých herců.
K hraní se přitom dostal jen přes odpor svého pragmatického a přísného otce, který v Jaroslavově uměleckém nadání na rozdíl do matky nespatřoval základ pro zářivou profesní kariéru svého syna. Leopold Marvan byl úředníkem na poště a u syna viděl pro jeho budoucnost shodnou cestu, po níž kráčel sám. Přestože Jaroslav už při studiích na gymnáziu na Sladkovského náměstí bavil spolužáky komediálními scénkami, po ukončení školy musel nastoupit na poštu.
Z pošťáka exekutorem, z exekutora hercem
S legendární čtvrtí na východ od centra metropole jsou sice více spojována jiná jména prvorepublikových osobností, které se zde narodily, vyrůstaly, či dokonce působily, u Marvana se dá ale tvrdit, že Žižkov prostupoval celým jeho životem – normálním i uměleckým. A slavný herec se k této čtvrti i později vždy hrdě hlásil. Kdykoli poskytoval rozhovor, rád zmiňoval své dětství na Žižkově a neopomněl přidat historky s místními klukovskými partami. Hlásil se k žižkovským Pepíkům, k jejich humoru a svým způsobem i k jejich životnímu stylu.
Narodil se zde v domě v Milíčově ulici č. 4 a cele dětství zde i bydlel. A to i poté, co se s rodinou v sedmi přestěhovali do většího bytu, ale jen několik set metrů dále v Lupáčově 24. Herec vzpomínal, jak zde se džbánem chodil svému otci pro pivo do hospody U Dudáky za rohem v Rokycanově ulici. Na Žižkově pojal za choť také svou ženu Marii. Obřad měli v kostele sv. Rocha u Olšanských hřbitovů.
Cesta, na kterou jej nasměřoval otec, jej však na několik let odvedla od umění i z rodného Žižkova. Po několikaleté praxi po škole na pražském ředitelství pošt totiž Marvan na tři roky odcestoval do Užhorodu na Podkarpatské Rusi, která byla součástí prvorepublikového Československa. Zde pracoval na poštovním úřadu, ale vzdálen vlivu otce pomalu začal také hrát v tamním ochotnickém divadle.
Do Prahy se vrátil v roce 1923, odešel od pošty a našel si práci, která mu dovolovala věnovat se divadlu. Zpočátku ochotničil v žižkovském divadle Deklarace, které sídlilo v budově pozdějšího kina Jiskra na Komenského náměstí (kino bylo uzavřeno v souvislosti s přestavbou Žižkova a zbouráno v roce 1976), Marvan u toho pracoval jako výběrčí úvěrů, což bylo zaměstnání, které mladého kandidáta herecké profese neuspokojovalo. Podle pozdějších rozhovorů i vzpomínek přátel z té doby se styděl z lidí vymáhat peníze.
Sekl s tím, až když se mu podařilo ve 24 letech sehnat za třicet korun za představení práci hostujícího herce v divadle dalšího žižkovského umělce, tehdy už slavného Vlasty Buriana. Rok poté, co sem nastoupil získal na scéně krále komiků stálé angažmá.
Marvan a Burian - příběh s pachutí
Dnes dva velikáni českého filmu, oba původem ze Žižkova, se potkali v roce 1926 a na jevišti spolu po večerech hráli 17 let. Až do roku 1943. Z mladého herce se postupně stal dvorní nahrávač tehdy již slavného komediálního umělce. Podle dobových kritiků Marvan vytvářel svým minimalistickým herectvím bez velkých gest protipól excentrickému Burianovu stylu.
Hyperaktivní Vlasta Burian měl vedle herectví vrozený obchodní talent a tak jeho divadlo opravdu prosperovalo. Svému dvornímu nahrávači zde na dlouhá léta zajistil spokojený a bohatý život, o jakém se ani nesnilo tehdejším hvězdám z Národního divadla. Marvan tak u Buriana bez strádání přečkal i hospodářskou krizi, která zachvátila svět ve třicátých letech. Stejně tak pragmatický Burian svou divadelní scénu a soubor udržel stranou politických turbulencí během protektorátu
Dva roky před koncem války Marvan dal Burianovi sbohem a přešel do Vinohradského divadla. Po válce, když byl jeho dřívější chlebodárce nařčen z kolaborantství, se jej Marvan ani jednou nezastal, naopak spíše u obvinění přiléval olej do ohně a v pozdějších rozhovorech o Burianovi hovořil spíše kriticky. Někteří životopisci jsou přesvědčení, že proti staršímu a slavnějšímu kolegovi intrikoval už za války.
Velká poválečná éra muže, který se před válkou stal nejobsazovanějším českým herecem
Po válce se z Marvana stala národní herecká supernova. Své nejplodnější období z 30. let, kdy hrál celkem v 111 filmech, už měl sice za sebou, nyní si ale role vybíral. Vznikly tak postavy dobráckého Bohumila Vosáhla v Právě začínáme, dvojrole Bořivoje a Jaroslava Kohouta z filmu Poslední mohykán, Matyse z Železného dědka, nebo ředitele Lišky z filmu Cirkus bude!. 
A pak role, díky které jej zná každý jako nerudného, upjatého revizora Gustava Anděla. Dovolená s Andělem se stala československým filmovým hitem roku 1952, na lístky na pokračování Anděl na horách o tři roky později se už před kiny stály fronty na lísky před premiérou. Měl spatřit světlo světa ještě třetí díl Anděl u moře, z natáčení ale sešlo.
Marvanovou ikonickou rolí je pro řadu jeho příznivců seriálová postava policejního rady Vacátka. Sérii Hříšní lidé města pražského natočil na konci 60. let v době, kdy kariéra národního umělce již končila, režisér Jiří Sequens, muž stejně kontroverzní, jako Marvan sám. V ději se Marvan vrací při vyšetřování kriminálních příběhů také často na rodný Žižkov, kde v té době již dávno nebydlel (přestěhoval se do vily za nákladové nádraží na Třebešín). Až do smrti, která si pro dvaasedmdesátiletého umělce přišla 21. května 1974, však na Žižkov vzpomínal v každém druhém rozhovoru.