Úvodní strana

Příběh žižkovského rodáka Fridolína Hoyera má všechny znaky „true story“ o naplněném americkém snu. Akorát, že to není příběh ze zámoří, ale ze Žižkova.

 

Od žižkovských klukovských bitev k zápasu

 

Psal se rok 1868, Žižkov se právě dynamicky rozvíjel a počet jeho obyvatel rostl jako nikdy předtím a také nikdy potom. Stěhovali se sem z celé republiky lidé za prací, kterou přinášel průmyslový boom v české metropoli a jejím tehdejším okolí. Žižkov byl noclehárnou dělníků, služebnictva a dalších lidí, kteří se v té době živili všelijak. Patřil mezi ně i zaměstnanec státních drah Filip J. Hoyer se svou ženou Emílií, kterým se právě narodil další syn, jemuž dali jméno Fridolín. Hoyerův otec na Žižkov přišel od Kraslic u Chebu, pocházel se sudetoněmecké rodiny, ale děti vychovával v českém národním duchu. Měl talent na řeči, chvíli se živil jako tlumočník, nakonec ale zakotvil na nádraží Františka Josefa, dnešním Willsonově nádraží, kde vykonával funkci hlavního vrátného. Hubený státní plat jen taktak stačil na obživu jeho osmi potomků, a tak si mladý Fridolín už od útlého dětství musel umět vydobýt své místo na slunci. Žižkov byl tehdy drsné místo k životu a tvrdá pravidla platila i v dětském světě, v němž se však mladý Hoyer neztratil. Od dětství totiž vynikal mimořádnou silou. A také průbojností, což z něj brzy učinilo jednoho z vůdců chlapeckých bitev, které pod vrchem Vítkov organizovali klukovské party ze Žižkova a Karlína.

Na gymnastiku, kam byla vstupní hranice od 18 let, Hoyera, který nastoupil právě do učení jako kotlář a mostař do karlínské strojírenské Rustonky, přijali tamní Sokolové už ve čtrnácti. A hned mezi karlínskými Sokoly vyvolal rozruch svým výkonem hned na prvním tréninku. „Po příchodu do cvičebny mě zaujal silný a podmračený chlapík, jak vzpírá činku a na nikoho se neohlíží. Tož jsem si dodal kuráže a uchopil jsem nejblíže ležící činku a dělal jsem po něm totéž. Ten silák po mně mrskne očima, prohlíží se mne při práci, svoji táhne dál a koulí očima, až si nás povšiml jeden z nich. Byl to můj pozdější kamarád Antonín Bína, který byl starší mne a byl také dříve v Sokole než já. Ten vykřiknul – Vojto tak se mi zdá, že tu máš konkurenta! Byl to Vojtěch Čupr, i můj pozdější kamarád, muž postavy vzrostlé, ale spíše nemluvný,“ popsal Hoyer později své začátky.  Vojtěch Čupr byl do příchodu Fridolína nejsilnějším mužem v Sokole. Hned při prvním klání zvedal karlínský silák proti žižkovskému dorostenci podhmatem třicetikilovou činku. Výsledek? Čupr ji zvedl 100xkrát, Hoyer 90krát.

Mladý silák ze Žižkova se věnoval tehdy módnímu všestrannému cvičení, pak atletice, šermu a zápasení. Už tehdy jej však fascinovali silácká show, jimiž však Sokolové pohrdali jako cirkusovou zábavou.

První světový válečný konflikt zastihl Hoyera v Brixenu, kam narukoval do rakousko-uherské armády. Brzy se proslavil jako nejsilnější muž celého pluku, s nímž se jeho velitel náležitě chlubil. Přes službu v Plzni se pak vrátil po propuštění z armády zpět na Žižkov.

A rozhodl se „udělat se“ sám pro sebe. S přáteli Pepou Balejem a Joskou Soukupem založili šest let před začátkem 20. století První těžkoatletický klub Žižkova. Začátky nebyly jednoduché, žižkovští příznivci silových sportů cvičili po hostincích a s lecčím. Těžkou činku si například nechali vyrobit v Tatrovce na Smíchově. Protože však nedisponovali autem, táhli ji na Žižkov na čtyřkoláku přes celé centrum Prahy. A cestou se zastavovali na jedno v kdejaké hospodě po cestě. Po pár pivech vymysleli novou hospodskou zábavu – činku postavili na zem na noviny a štamgasti pak soutěžili, kdo činku jednou rukou zvedne a novinový výtisk zpod nich vytáhne. Podle legendy drtivá většina štamgastů odcházela od činky s nepořízenou, až na dolním Žižkově jim jakási číšnice jménem Mařenka činku zabavila až do zavíračky, zvedla ji a odnesla do kuchyně. Od té doby v žižkovském těžkoatletickém klubu čince, která je dnes součástí sbírky národního muzea, neřekl nikdo jinak, než Mařenka.

 

„Cirkusácké období“

 

Na přelomu 19. a 20 století se živit sportem nebylo žádné terno. Neexistovali žádné dotace, ani sponzoři, sportovní oddíly vše financovali z příspěvků a vedlejších výdělků. Hoyer společně s Balejem se rozhodli svou fyzickou zdatnost zúročit jako estrádní umělci. Fridolín nejprve účinkoval ve slavném českém cirkuse Jungů na Vinohradech, jeho honoráře tehdy putovali na stavbu tělocvičny Sokolu Žižkov. Společně s Balejem pak pro obživu a pobavení publika ve varieté v centru Prahy zvedali koně či dokonce celý estrádní orchestr. Jejich show měla takové úspěchy, že je nadšené publikum nezřídka nosilo domů na Žižkov na ramenou.

 

První zápas „zapovězeného“ boxu

 

Veselá historka s činkou Mařenkou jenom ilustruje, že začátky silových sportů na Žižkově balancovali mezi sportem a cirkusáctvím. Siláci a zápasníci z klubu předváděli kdejaké efektní kejkle, Fridolín sám žongloval s třemi desetikilovými koulemi a pak do klubu přitáhnul odněkud první boxerské rukavice.

Praha v té době ale byla stále součástí monarchie a box byl v uhersko-rakouském mocnářství stále  obecně považován za krutou zábavu, jež ve společnosti nemá místo. Nakonec ale úřady Hoyerovi povolily jeden exhibiční zápas. Odehrál se v roce 1910 v Plodinové burze a Fridolín Hoyer se k němu postavil pod dohledem policejní eskorty proti Němcovi Waldemaru Sandemovi. Podle dobových svědectví šlo skutečně o exhibici, která se obešla bez krvavých šrámů, protože například údery na hlavu byly přísně zakázány.  

 

Trenér prvních filmových hvězd

 

Hoyer se boxu věnoval i v dalších letech, ale nebyl to žádný slovutný rohovník s tvrdým úderem. Prorazil až těsně před první světovou válkou díky kondičnímu cvičení zaměřenému na zdravý životní styl, který tehdy přicházel do módy mezi pražskými celebritami. V roce 1907 si otevřel vlastní školu tělesné kultury, první zařízení svého druhu v tehdejším Rakousku. Podle všeho byl silák ze Žižkova výborný kondiční trenér a ještě lepší obchodník, a tak jeho tělocvičnu na Karlově náměstí (a později v suterénu hotelu zlatá husa na Václaváku) začali hojně navštěvovat tehdejší hvězdy divadla a filmu, které si chtěly udržet kondičku a tím i práci. A v závěsu za nimi přišli cvičit také příslušníci pražské smetánky, jak muži, tak i ženy. Zvláště poté, co tělocvičnu začal navštěvovat tehdy populární fotograf figurální tvorby a aktů František Drtikol, který zde lovil objekty pro svou tvorbu.

Sám Hoyer mimochodem od mladých let stál často modelem řadě malířů. Zlanařil jej k tomu Luděk Marold, autor slavné Bitvy u Lipan. Pózoval v akademii prof. Schnirchovi, Pirnerovi, Jenneweinovi, Maškovi, Mařákovi, Vacátkovi, Alšovi, Bartůňkovi, Pavlíkovi, Maudrovi, Ženíškovi a Hynaisovi. Tvrdí se, že slavná malba Porážky Sasů na Hrubé skále od Mikoláše Alše, je malován podle Hoyera.

Dobrá reklama každopádně fungovala, a tak Hoyer následně získal v roce 1920 kontrakt na fyzickou průpravu pražského policejního sboru. Je třeba ale říci, že to nebylo z jeho strany žádné šarlatánství. Jeho způsob kondičního cvičení byl i podle dnešních trenérů na svou dobu obdivuhodný. Což Hoyer předvedl i na svém vlastním synovi, který byť se narodil s vadou páteře, kvůli které mu lékaři prorokovali trvalou invaliditu, nakonec v péči svého otce vyrostl ve vrcholového sportovce.  Stal se mistrem Evropy v boxu ve střední váze. Díky stykům s uměleckou smetánkou, která docházela do otcovy tělocvičny, to Jiří Hoyer (který si příjmení počeštil na Hojer) dotáhl na filmového herce. Mezi jinými filmy jej například můžete spatřit v populární komedii Tři vejce do skla s Vlastou Burianem, kde ztvárnil roli Nicka Cartera.

Jeho otec Fridolín byl v té době cvičitelem dorostu sportovního klubu Slávie a podílel se také na přípravě českých sportovců na olympijské hry.

Když v roce 1928 žižkovský silák slavil šedesáté kulatiny, dostal v rámci oslav úspěšně nad hlavu nadhozem stokilovou činku. Český průkopník kulturistiky, vzpírání, fitnessu zemřel v létě 1947 ve svém bytě na Smíchově, kde poslední roky žil. Bylo mu bezmála 80 let.