.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Dnes na této adrese na Koněvově najdete kadeřnický salon a prodejnu techniky pro řemeslníky, původně v historickém domě ale byla prodejna ovoce a zeleniny. Dnes si změny nájemníků provozoven v této lokalitě nikdo ani příliš nevšimne, podniky zde rostou, zanikají a stěhují se jako houby po dešti. Tehdy v sobotu 26. ledna 1991 se však před Ilonou Dandovou, která obchůdek získala do nájmu na dva roky, ježily mikrofony a diktafony reportérů tuzemských i zahraničních sdělovacích prostředků. Byla první osobou, která po pádu komunistického režimu získala v malé privatizaci svůj podnikatelský sen. Zaplatila za něj padesátinásobek vyvolávací ceny a vyhrála díky finanční podpoře svého jordánského manžela. Ostatně, zelinářské provozovny byly v komunistickém režimu, kde se na vše stály fronty a vše bylo pod pultem nebo vůbec, nejlepším džobem. Zelináři patřili k nejmajetnější sortě v chudé „socialistické společnost,“ údajně díky černým čachrům s regulovanou kvalitou zboží.
Historicky první aukce malé privatizace se odehrála ve velkém jednacím sále magistrátu na Mariánském náměstí. Měla na dražebním seznamu sedmnáct položek a první z nich byl právě dvouletý nájem žižkovské provozovny.
„Už při dražbě první ze sedmnácti prodejen to v sále vypadalo jako v přetopeném kotli,“ popisoval tehdy dobový tisk. Sál byl nabitý nejen zájemci, ale i zástupci sdělovacích prostředků, a to včetně reportérů světových agentur a zahraničních novin. Celou akci řídil dnešní majitel renomované aukční síně Ivo Gavlas, byla to jeho první akce s kladívkem v ruce a dostal se k ní tak, že na tramvajové zastávce potkal svého kamaráda a tehdejšího ministra pro privatizaci Tomáše Ježka.
Transformace komunistického hospodářství na tržní se v devadesátých létech odehrávala po celém postsovětském bloku, nikde jinde ale neměla takový ohlas, jako v Československu. Ve východním Německu, v Polsku či Maďarsku satelitní režimy SSSR přivřeli nad řemesly, službami a obchody jedno oko a ponechali v těchto segmentech možnost soukromého vlastnictví. Komunističtí vládci v Praze nikoliv. S výjimkou specializovaných profesí zde zestátnili všechno, bez nadsázky každou hospodu, každý ševcovský verpánek. Proto byl i obchodní parter tuzemských měst fádní a omšelý. Obchodní síť byla beze zbytku „majetkem všech“ a tak chátrala, protože o ni nestaral nikdo. A malá privatizace byla revoluční změnou, která tento stav začala otáčet. Změna byla v ulicích viditelná během několika měsíců a let. Zvláště na Žižkově, o který se socialističtí vládci nestarali vůbec, protože jej plánovali zbourat.
„Jednou z priorit nové žižkovské radnice se stala tzv. malá privatizace. Bez chlubení lze říci, že právě v tomto ohledu se Praha 3 stala jakousi „vlajkovou lodí“ celé Prahy. Pražští občané, obyvatelé jiných, mnohdy významnějších částí města to kvitovali s uznáním i s dobře míněnou závistí,“ tvrdí kniha Praha 3 známá neznámá.
V ulicích čtvrti, která byla před revolucí na odpis, se najednou začaly objevovat obchůdky, dílny řemeslníků, restaurace, hospůdky i bary a kavárny. Žižkov čekající léta na smrt se najednou začal doslova probouzet. Začaly se opravovat domy, na které léta nikdo nešáhl, mizela lešení, nové fasády začaly nahrazovat všudypřítomné cedule „Pozor, padá omítka!,“ v ulicích se objevovaly nové výkladní skříně.
Prodej provozoven podle něj pomohl obnovit střední třídu, hlavně drobné podnikatele a živnostníky. Celkem během následujících tří let prodal stát v aukcích 25.000 obchodů, restaurací, kaváren, trafik, kadeřnictví a nejrůznějších opraven, za které utržil 31 miliard korun.