.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
V severočeské metropoli Liberec bylo 9 dubna a do příchodu 20. století zbývalo devět let, když do rodiny zavedeného krejčího přišel na svět Vlastimil Burian. Pod Ještědem však strávil pouze prvních deset let svého života, chvíli po nástupu milénia se celá jeho rodina přestěhovala na Žižkov. Ten v té době stále ještě nebyl součástí velké Prahy, ale samostatnou obcí. Avšak obcí, která se velmi dynamicky rozvíjela a rostla díky průmyslové revoluci doslova před očima. Proti Liberci byl Žižkov na přelomu století pulzujícím velkoměstem, kam se, stejně jako Burianovi, stahovali z celé republiky lidé hledající práci v metropoli a okolí. Počtem obyvatel to bylo třetí největší město v Česku – větší než třeba Brno.
Sport nebo kumšt?
Mladý Vlastimil se na Žižkově, kde se rodina usadila v bytě v dnešní Bořivojově ulici, vrhnul na sport, který se stal jeho vášní. Vystřídal řadu disciplín, až zakotvil u fotbalu a tenisu. Vedle toho se ale čas od času věnoval také cyklistice. Jako fotbalový brankář působil na vrcholu své kariéry ve Spartě Praha, začínal však ve dvou Žižkovských týmech, kde nastupoval za Viktorii a Union.
Dnes by asi byl profesionálním sportovce, na počátku 20. století se však ve sportu ani zdaleka netočilo tolik peněz a tak Burianův praktický otec synovi naplánoval životní dráhu obchodníka. Vlastík začal dojíždět na Perštýn v centru Prahy, kde navštěvoval obchodní akademii. Strategickou chybou Buriana seniora však bylo, že syna přivedl k jedné ze svých vášní, kterou byla návštěva divadel. Vlastimil si představení zamiloval, stále však dával až do svých osmnácti let přednost sportu a škole. Definitivní příklon k herecké profesi u něj nastal díky žižkovským hospodám.
Přes žižkovské hospody k divadlu
Žižkov byl tehdy „noclehárnou“ pracovních sil, které poháněly rozvoj Prahy, a každý večer, kdy manufaktury a továrny zavřely své brány, se probouzel k pulzujícímu životu. A hlavními místy, kde celý den tvrdě pracující lidé „vypouštěli páru“ byly žižkovské hospody, které měly své nezaměnitelné kouzlo. To vytvářel i fakt, že v nich často vystupovali různí estrádní a pouliční umělci – mezi nimi herci, a komici. Čerstvě plnoletý adept obchodnického stavu Vlastimil Burian dokázal jejich vystoupení sledovat celé hodiny, stejně jako představení v biografech. Nutno ovšem dodat, že tyto jeho kulturní aktivity šly dobře skloubit s další vášní, které propadl. A tou byly sličné dívky, s nimiž na estrády a představení chodil.
Když se pak sám postavil v roce 1909 poprvé na divadelní prkna, všem okamžitě došlo, že má naprosto výjimečný komediální talent. Uznat to musel i jeho otec, který až do té doby lpěl na obchodnické dráze svého potomka.
Filmová hvězda z Bořivojky
V divadle slavil Burianův komediální talent okamžitý úspěch, národní hvězdu z něj však udělal vstup na stříbrné plátno v době, kdy filmový průmysl zažíval okázalý boom. Už jeho první snímek „Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku“ z roku 1923 se stal trhákem, byť šlo ještě o němý film, který nemohl dát vyniknout jeho výřečnosti.
Stejně jako o jeho filmy, začal být zájem o jeho představení, a to i mimo hranice Žižkova a metropole. Burian si zařídil vlastní divadlo. Nejdříve hrál na Václavském náměstí v sále hotelu Adria, následně ve smíchovském Švandově divadle a pak také v sále v Lazarské ulici, kde dnes sídlí divadlo Komedie. Burian dokonce uvažoval o zakoupení vlastního divadla přímo na Žižkově. Podle další prvorepublikové hvězdy Jaroslava Marvana chtěl koupit Palác Akropolis v Kubelíkově ulici. Z koupě nakonec ale sešlo.
Národní hvězdě, kterou se Burian stal, však Žižkov záhy začal být malým, a přestěhoval se do luxusní vily s tenisovými kurty a bazénem v Dejvicích. Přestože již v té době trpěl psychickými problémy, dařilo se mu, na co sáhnul. A pak přišla válka, během níž přišel Burian o divadlo a po ní se musel řadu let u soudů obhajovat z obvinění z kolaborace s nacistickým režimem. Byť se mu podařilo všechna nařčení vyvrátit, psychicky i fyzicky jej zákazy divadelního a filmového působení zničily.
Když se vrátil na divadlo v roce 1950, už to nebyl král komiků. Z kumštu, který pochitil dychtivým sledováním po žižkovských hospodách, zbyl jen stín.
V roce 1962 odehrál své poslední představení se zápalem plic, krátce na to zemřel na plicní embolii.