Vynálezy nových chemických třaskavých sloučenin na přelomu 18. a 19. století otevřely nové možnosti v oboru, kterému se lidstvo v té době horečnatě věnovalo, a sice v zabíjení se navzájem. Otevírala se možnost, jak zdokonalit ne příliš spolehlivé křesadlové zámky ručních palných zbraní – svět objevil perkusní zápalky. Jedním z těch, kdo propadl vývoji zbraňových systémů, byl také mladý francouzský chemik Jean Bellot, který počátkem 19. století získal licenci k provozu dílny na výrobu zápalek v Paříži. K jeho obchodním partnerům patřila zbrojní společnost zaměřující se na lovecké zbraně, kterou v Německu založil francouzský emigrant Pierre Sellier.
Tento činorodý obchodník si velmi brzy uvědomil obrovský potenciál tohoto zboží na Evropském trhu a rozhodl se založit vlastní továrnu. A když uvažoval o jejím sídle, zvolil z geopolitických důvodů českou metropole.
Jedna věc je ovšem umět se ohánět ve zbrojních kšeftech a druhá zvládnout tehdy nové technologie. O fundovanosti pana Selliera na poli té druhé disciplíny měli pochybnosti i rakousko-uherské císařské úřady, které udělení výrobní koncese podmínili účastí odborníka, kterým, se stal bývalý dodavatel. A tak v Čechách a potažmo na Žižkově vznikla slavná značka Sellier & Bellot.
Oba budoucí společníci se sešli na podzim 1825 na svahu Vrchu sv. Kříže, kde Sellier koupil usedlost Parukářka. Oba společníci měli jako cizinci zpočátku problémy se získáním potřebných povolení, které vyřešil o dva roky později Bellot svatbou s občankou monarchie Alžbětou Vackovou. Bellot výrobu zdokonaloval od původního ručního plnění kapslí k efektivitě strojní výroby, která razantně snižovala ceny zápalek. Jejich úsilí nezastavila ani nešťastná událost v roce 1832, při níž při výbuchu přišel Bellot o zrak. Sellier & Bellot se během několika let stal největším evropským a zřejmě i světovým výrobcem perkusních zápalek s filiálkami v Německu i Rize.
Po vzniku Československé republiky došlo k oddělení zahraničních továren, akcie Sellier & Bellot koupila Československá průmyslová banka jako strategickou investici. Zákon tehdy totiž ukládal, že dodávky pro nově vzniklou československou armádu mají zajišťovat tuzemské podniky a převzetím žižkovské továrny se nový vlastník splnil tuto podmínku, která mu zajistila obchodní boom. Žižkovská kapslovna se pak významně podílela na jejím přezbrojování, exportně se prosadila především 7,92 mm municí Mauser.
S obchodním rozvojem však nakonec začal i ústup Žižkova do pozadí obchodních plánů firmy. Kapslovna na Parukářce totiž původně vznikala na prakticky pustém místě za Prahou, vývoj české metropole ji však pohltil. A výroba výbušnin v husté zástavbě hlavního města ani v době poměrně benevolentních bezpečnostních pracovně právních podmínkách první republik ničím vítaným.
V roce 1929 proto společnost zakoupila pozemky ve Vlašimi a v letech 1934-1936 tu postavila novou továrnu a čtvrť rodinných a nájemních domů pro zaměstnance. Žižkovský závod ale firma neopustila, zůstala tu menší část výroby a vše, co bylo výhodné ponechat v hlavním městě, tedy hlavně obchodní a administrativní činnosti. Zbrojní výrobu zde poté opět na několik let na plné obrátky obnovily německé okupační úřady za druhé světové války, po osvobození však byla zastavena. Průmyslové prostory žižkovské kapslovny spolkl státní podnik Moto-Jawa. Průmyslové budovy byly postupně během komunistického režimu zbourány a to co zbylo, pohltil stavební boom okolo Jeseniovy ulice v 90. letech. Z bývalé žižkovské zbrojní továrny prakticky zbyl jen jeden komín.