.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Na Žižkov se Bratršovský přistěhoval po svém návratu z emigrace po sametové revoluci. A literátem se stal vlastně až na „stará kolena.“ Předtím se léta živil jako fotograf. Pracoval v 90. letech pro časopis Reflex a fotil kampaně i pro velké reklamní agentury.
„Před deseti lety se téměř všechno fotilo na klasické filmy. Byla to trochu magie a trochu dobrodružství. Když jsi vyfotil fotku, trvalo to skoro den, než se vyvolala a nazvětšovala. V podstatě dvacet čtyři hodin jsi nevěděl, jak to dopadlo. Bylo v tom hodně tajemství. Někdy až moc (smích). Když se fotila velká reklama, v produkci bylo přes sto tisíc a tobě po konci focení zbylo pár nevyvolaných filmu a ty jsi jen doufal, že tam je, co tam má být. Teď je to jinak, zmáčkneš spoušť a v tom samém okamžiku vidíš na displeji výsledek. Pokud se ti to nelíbí, můžeš chyby opravit. Je to o hodně jednodušší, ale to tajemství je pryč,“ popisuje Bratršovský.
Digitalizace podle něj fotografii změnila, místo výběru lokací a dekorací se dnes často fotí ve studiu na neutrální pozadí a fotografie se vlastně dodělává v počítači. „Takže jsem vypadl z reklamy a vlastně fotím spíš jen portréty, kde člověk alespoň pozná zajímavý lidi a někdy taky pěkný pitomce,“ směje se.
Napsat knihu byl podle Bratršovského jeho dávný sen. První román začal psát už na vojně, ale kvůli emigraci jej nedokončil. Po návratu začal fotit pro tehdy nový časopis Reflex, následně založil fotografické studio. „Určitou dobu jsem šel z kšeftu do kšeftu a zase nebyl čas na psaní,“ říká.
Na knize začal pracovat před deseti lety. Byl jím jeho první detektivní román „Nejasné představy o vraždě.“
„Vůbec jsem netušil do jak složitá práce se pouštím. Většinu fotografických věcí co jsem dělal, byly hotové tak za týden, ty nejsložitější kampaně maximálně měsíc a teď jsem se najednou s jednou věcí trápil rok. Kdybych věděl, do jakého průšvihu se ženu, tak bych to asi neudělal,“ vzpomíná Bratršovský.
Problém byl podle něj i s vydáním románu. Většina nakladatelství prý o „začínajícího autora, kterému je skoro padesát“ nejevila zájem. Nakonec se dohodl s nakladatelstvím Daranus. „Je to podobný model jak v Hellerově románu Hlava 22 – Nakladatelství tě nechtěj vydávat, pokud nejsi známý a známý nebudeš, pokud tě nebudou vydávat.
Příběh z počátku 90 let se točí kolem emigranta, který se „nachomýtně k zločinu. . Podle své prvotiny nyní chystá Bratršovský filmový scénář pro jednu produkční společnost. „Odehrává se to na začátku devadesátých let a hrozně mě baví vrátit se do té doby, kdy se všechno mohlo. A ti moudří, kteří ví velice dobře, jak by se všichni okolo měli chovat a co by měli říkat, byli ještě zalezlí a drželi hubu. Je krásný připomenout si dobu skutečně opojný svobody, kdy to všechno začínalo,“ dodává autor.
Také druhý Bratršovského román, detektivka Lež, je zasazena do prostředí, které důvěrně zná. Je o úspěšném reklamním fotografovi, který se potácí mezi večírky, jednáním s reklamními agenturami a svými láskami a uprostřed toho mu se pustí na vlastní pěst do řešení vraždy přítele. „Nikdo mi sice kamaráda nezabil, ale těch tanců kolem fotografických reklamních kampaní jsem svého času zažil dost a dost. Je to vážně velice absurdní svět. Tahle knížka je už hodně detektivka s podezřelými a velkým finálem nakonec, kdy hlavní hrdina odhalí vraha,“ uvedl Bratršovský.
Třetí román Krásný svět, který aktuálně najdete na knižních pultech, líčí naopak vědecko-fantastickou vizi světa, rozděleného na dvě části vysokou zdí. „Je to povídková kniha, a i když je to sci-fi, nejde v ní o hvězdné koráby, červí díry a superinteligentní roboty. Je o společnosti, která se tváří jak se o lidi stará, ale přitom je víc a víc omezuje,“ líčí.
Sám autor ale říká, že vize budoucnosti, které v knize nastiňuje, se někde už stávají realitou: „V jedné povídce z té knihy zakážou motorky, protože jsou nebezpečný. Myslel jsem to jako nadsázku a teď jsem četl, že v Německu skutečně uvažují o tom, že je o víkendu zakáží. Další povídka je o ministerstvu, jehož úředníci přepisují klasické knihy, které se jim zdají brutální. Teď se dozvídám, že budou měnit název knihy Agháty Christie Deset malých černoušků.“
Kniha vyšla na konci loňského roku a své čtenáře si zjevně našla. „V porovnání předchozími knihami se prodává výborně, teď chystáme dotisk. Možná je to tím, že už je to třetí kniha a čtenáři si mě tak nějak osahali. Nebo jsem se trefil lidem do vkusu a štvou je stejné věci jako mě,“ přemýšlí Bratršovský.
Vedle psaní a focení se Emil Bratršovský věnuje sochání. „Je to takové odreagování. Když dělám sochu, můžu při tom poslouchat hudbu, nebo třeba načtenou knihu, bavit se při tom s kamarádem anebo myslet na tisíc jiných věcí. Původně to byla jen taková hra. Někdy v devadesátých letech jsem se seznámil se sochařem Jiřím Pošvou a začal ho navštěvovat v jeho atelieru. Fascinovalo mě dívat se, jak pracuje s hlínou, tak jsem si taky začal modelovat. V té době jsem to nebral moc vážně. Časem se to ale někam posunulo a tak jsem si udělal pár výstav,“ vysvětluje.
Emil Bratršovský se na Žižkově nenarodil, ale cítí se tu doma. Už dvacet let bydlí na Škroupově náměstí a je zde absolutně spokojen. „Horní část Žižkova, mezi ulicemi Kubelíkova a Ondříčkova považuji za nejlepší část Prahy. Sousedí sice s centrem, na Václavák je to pěšky čtvrt hodiny a přitom je turisty ještě nezasažena. Je tady mnoho hospod, barů a kaváren, ale atmosféra je úplně jiná než v centru – přátelštější. Ještě navíc tu nejsou, žádné úřady ani velké firmy, tak je tu během dne klid. Na každém rohu je večerka a kolem mého bytu je několik parků. Je to skvělé místo k žití,“ říká.