Co to obnáší být v týmu fotografů festivalu v Karlových Varech?

Fotooddělení, které vzniklo asi před patnácti lety, je dnes složeno z šesti až sedmi reportážních fotografů. Vždy to obnáší být stále v zápřahu, protože ve Varech se toho fotí opravdu hodně. V týmu velmi dobří kamarádi, což je taky jeden z důvodů, proč tam jezdím, jinak by se těch deset dní nedalo přežít. Fotí se naprosto všechno – od příjezdu delegací přes úvodní slova k filmům až po golfové turnaje. Ty jsou opravdu prubířským kamenem, protože člověk zmizí z festivalového dění a musí vyfotit například setkání Jiřího Bartošky se sponzorem, fotí se i bannery. Prostě fotografie, které se následně objeví ve výročních zprávách sponzorů…

Máte v tomto zápřahu čas na vyloženě „své“ věci?

Tak to je problém. Když jsem začal do Varů jezdit první léta, bláhově jsem si myslel, že na to bude čas. Zápřah je však enormní – začínáte v devět ráno a končíte před půlnocí. Přesouváte se z kinosálu do kanceláře v Thermalu, kde rychle upravíte deset fotografií a běžíte hned na další akci. Jedinou volnější chvílí je den před festivalem, kdy máme za úkol nafotit atmosféru, plakáty, přípravy, kluky, jak nesou sošku do Puppu a podobně. To je zábavnější, podobně jako výjezdy do stanového městečka. Navíc přestože oficiálně končíte o půlnoci, tak se samozřejmě spát nejde – celé fotooddělení a produkce sedí na terase Thermalu, z níž se pro nás stala taková noční základna. Nikdo už totiž nemá sílu jít kamkoli dál. Ve Varech jsem si vyzkoušel, že je možné i ve třiceti letech udržet deset dní v kuse režim, kdy jdete spát v šest ráno a za hodinu vstáváte na další štaci. Někdy opravdu nechápu, jak to lze přežít.

Lze si vůbec říct, že byste si rád vyfotil určitou osobnost?

To příliš nejde, je totiž velmi důležité, aby v týmu nešlo o osobní ambice. Když by někdo trval na určitých lidech, tak se nám tým zhroutí. Spíše je to o využití místa, kde zrovna jste. V mém prvním roce na festivalu jsem byl poslán na tu nejhorší pozici při příjezdu herečky Renée Zellwegerové. Tehdy jí aerolinky ztratily zavazadlo, tak přijela jen v tričku a džínách. Před hotelem Thermal je červený koberec, pak řeka a nad ní je taková promenáda. Na tu jsem si tehdy stoupl s hodně dlouhým objektivem, a když Renée Zellwegerová vystoupila z auta, otočila se a zamávala mým směrem. Byl jsem najednou jediný, kdo ten moment měl na čisté fotce. Všichni ostatní fotografové dole u koberce měli kolem sebe davy lidí. Má fotka z ptačí perspektivy se tak stala jednou z mých nejúspěšnějších festivalových.

Jak moc tedy musíte plánovat?

V rámci týmu hodně. Například na zahájení či zakončení festivalu má každý naprosto přesné místo. Jedno zabrané na balkoně, obě strany sálu, jeden fotograf sedí v první řadě, další je pak venku a čeká, až budou aktéři vycházet. Prakticky každý krok je nějak zdokumentován.

Zní to jako velká rutina… Jak se bránit fotografickému vyhoření?

Je to těžké – například když úvod trvá dvě minuty, tak si aspoň vymyslíme, že tvůrce vyfotíme při příchodu nebo odchodu. Když mluví, tak je totiž pozadí pořád stejné a tam toho příliš nevymyslíte. V Karlovarském divadle jsme však vymysleli i to, že když delegace uvedla snímek, tak se otočila a my je vyfotili s pozadím plným diváků. Ale upekli jsme si na sebe bič, protože i vy musíte fotit z jeviště a všichni na vás vidí – zejména když se něco nepovede. Jednou jsem tam vycházel a před celým divadlem mi z ruky vypadl objektiv. Neuvěřitelná ostuda. Na každou delegaci potřebujete také alespoň pět fotek. Pak přijde indický režisér, řekne „enjoy the movie“ a chce odejít. Tam už jde originalita stranou – musíte to prostě jen v rychlosti pokrýt.

Co vás při focení zlobí?

Nesporně mikrofony. To je to největší zlo – používají se totiž takové ty velké bambule. Pak přijde někdo menší, oni mu to nevytáhnou a vy se jej snažíte vyfotit a ono to vypadá, že pořád kouše do tenisáku. V rámci organizace by také pomohlo, kdyby se lépe uspořádaly výstupy na červený koberec. Například v Cannes jde hvězda zpravidla sama od stanoviště ke stanovišti a pózuje postupně fotografům. Tady to vypadá tak, že se otevřou dveře pěti aut, vyhrne se překladatelka, držič deštníku, někdo z festivalu a kolem rotují tři kameramani. Takhle ale nelze nikdy udělat čistou festivalovou fotku na červeném koberci. Když bych navíc měl vyfotit celou postavu a v případě hereček i jejich šaty… Nakonec ta fotka nedává vůbec smysl.

Která z hvězd se vám nejlépe či nejhůře fotila?

Výborný byl například Danny De Vitto a letos především John Travolta, horečně se podepisoval, mluvil s lidmi, nechával se fotit, jak bylo potřeba – byl prostě otevřený. Naopak takový režisér Kim-ki Duk je nefotitelný. Za prvé to nemá rád, a když jej chcete trochu rozpohybovat, tak se ani nehne. Možná se trošku otočí, ale ani se nepodívá do objektivu. Je evidentně introvert a asi se i trochu stydí.

Nemáte na festivalu občas pocit, že jste takový paparazzi?

V rámci festivalu mi to nevadí, ale mimo něj bych například večírky nechtěl v životě fotit. Tady je to součást spektra mé práce – prostě musí být na fotce, jak si pan ředitel potřese rukou s Barťákem a ještě přijde Zaoralová a zapózuje. Jeden z mála večírků, který mě však baví, organizuje Moet. Rozlévá se to nejdražší šampaňské, organizátoři si potrpí na přísný dress code, tedy smoking, a na konci večera se draží podepsaná lahev šampaňského. Tam to má opravdu atmosféru – rozhodně to není party, kde by se účastníci jen nezřízeně opíjeli.

Společně s vaším týmem fotí i Zuzana Mináčová…

Ta paní má neuvěřitelné zkušenosti. Fotí festivaly už od šedesátých let, dělala v Římě, fotila Felliniho, festivaly v Moskvě a má v sobě obrovské množství energie a neopakovatelné kouzlo osobnosti. Ve Varech ji každý zná a každý jí zapózuje. Je schopná například přijít k Travoltovi, začít s ním mluvit slovensky, sebrat mu brýle a postavit si ho, jak potřebuje. Navíc má většinou takový až bláznivý výraz a nikdo se ani neodváží odporovat. Je cenným inventářem festivalu s přirozenou autoritou. Dnes už fotí také na digitál, ale ještě před dvěma lety byla snad jediná, kdo využíval tamní fotolab, který chrlil tisíce fotek denně pro Zuzanu Mináčovou…

Hraje na festivalu roli i velikost fotoaparátu?

Občas až vtipně – fotila se mezinárodní porota a kamarád tam přišel s kompaktním, přesto vynikajícím a drahým fotoaparátem Fujifilm. Cvaknul to, zatímco všichni čekali, kdy přijde konečně ten fotograf, přinese světla a obrovské objektivy. Porota z toho byla vyjevená, a přesto byl výsledný snímek skvělý.

Jaký máte v současnosti vlastní fotoprojekt?

Dříve jsem fotil opuštěná postkomunistická města v bývalém SSSR, přičemž letos bych se ještě rád vypravil do Podněstří, samosprávného celku v Moldávii, který funguje prakticky jen díky podpoře Moskvy. Takový normalizační skanzen.