Jak se kluk z malého městečka uprostřed jihomoravských vinic dostane k vrcholovému boxu a malování?

Já jsem se narodil ve Valticích, ale celé dětství až do vojny jsem prožil v Moravském Žižkově, kde bydleli moji rodiče. Tam jsem také začínal s boxem i malováním.

Co bylo dřív? Malování nebo box?

První bylo malování, od dětství jsem chodil do místní lidové školy umění.  Byla to láska na první dobrou, jak se říká. Navíc jsem měl kolem sebe výborné vzory, malířské mistry, jako byl akademický malíř Tomáš Měšťánek. Strašně mě to bavilo. A k tomu, jak jsem dorůstal, se mi zalíbil životní styl malířů – ta uvolněnost, svoboda. Říkal jsem si: Zatímco jiní musí na píchačky do práce, oni si malují.

To mi tedy vůbec nejde dohromady s boxerským tréninkovým drilem. Jak jste se s tímhle pohledem na svět dostal k boxu?

Jsou to dva protichůdné světy, to byl pak také můj problém. Sport měl vždy také bavil, věnoval jsme se několika individuálním sportům. S boxem jsem začínal až v patnácti letech v dorostu v Hodoníně. Dvakrát týdně jsem tam jezdil na tréninky – osmnáct kilometrů tam, osmnáct zase zpátky. Měl jsem tam velkou kliku na trenéra, kterým byl Vojtěch Sasínek. Naprosto úžasný člověk, čistý jako pergamen, který si jako politický vězeň v padesátých letech prošel komunistickými lágry. Odsoudili ho nejdříve k trestu smrti, pak mu dali doživotí, nakonec si odseděl dvanáct let v Leopoldově. Když vyprávěl, co tam všechno prožil, vstávali vám vlasy hrůzou. Přesto ale nezahořkl, byl to neuvěřitelně čestný chlap. Žil v jedné domácnosti v přátelském svazku se řádovou sestrou, sbíral toulavé psy, takže to u nich vypadalo jako v útulku. Byl velice temperamentní, i když neměl jako trenér boxu moc velkou technickou škálu, dal mi toho do života hodně.

Z Hodonína jste přestoupil do slovenské Skalice a pak už přišla olomoucká Dukla…

Do Dukly jsem narukoval jako armádní sportovec a zůstal tam pět let. Pro box tam byly vynikající podmínky.  Už před tím jsem se dostal do nároďáku a Dukla mě chtěla, abych vozil armádě medaile. Malování jsem úplně nechal, sport dostal přednost. Ale chyba byla, že ne tak zcela úplně. Trénoval jsem, dřel jsem, ale někdy jsem se zapomněl s bohémskými přáteli nad vínečkem. Už ve Skalici se mi stalo, že jsem skončil v pět hodin ráno na zábavě a ráno jsem měl důležitý zápas. Nakonec se mi sice podařilo s odřenými ušima vyhrát, ale bylo mi strašně zle.

Vybojoval jste titul mistra ČSSR i ČSR, na mistrovství Evropy v Německu v roce 1979 získal bronzovou medaili. Kterého boxerského úspěchu si vážíte nejvíc?

Největší cenu za mou sportovní kariéru pro mě mají tři bronzové medaile z mistrovství světa spřátelených armád. Vím, že to někomu může znít divně, ale na těchhle zápasech se provozoval špičkový box. Měly v té době mimořádnou úroveň, protože tam celý tehdejší východní blok posílal to nejlepší, co měl. Byly to všechno nároďáky silných boxerských států. Boxovali tam třeba Kubánci, a ti byli vážně vynikající. Takže si dnes s odstupem těch bronzů z armádního šampionátu vážím víc, než třetího místa na mistrovství Evropy.

Kariéru armádního sportovce Vám ale ukončila aféra v roce 1981, která se tehdy hodně probírala. Protože to bylo v době XVI. sjezdu KSČ, vyrojily se historky, že to mělo politický podtext. Mluvilo se dokonce, že jste se dostal do rvačky s jedním z delegátů sjezdu. Jak to ve skutečnosti bylo?

To jsou přibarvené legendy. Fakt je, že to načasování i okolnosti hrály v můj neprospěch. Táhli jsme tehdy s přáteli umělci Prahou po flámu. Já už jsem tou dobou měl být asi dva dny na soustředění. Volali, sháněli mě, přátelé mne vyprovázeli na vlak. A před Alcronem kamarád v rozjívení vyvolal konflikt s nějakou partou, která odtud vycházela. Plácnul nějakou holku po zadku a byla z toho rvačka. Připletl se k tomu jeden boxer z Pragovky, který mne poznal, a nakonec to rozmázly ve Svobodném Slově. Jak prý se může takhle socialistický sportovec chovat? Degradovali mě, zabavili výložky, zbavili mě výhod sportovce, a na rok a půl jsem dostal dištanc. Po jeho skončení jsem začal boxovat za Uhelné sklady…

…ale tam už to nebylo úplně ono, že?

Uhelné sklady Praha byl špičkový klub, hodně se tehdy jezdilo ven. Ale já už se nikdy nedostal do té formy, co jsem měl před zákazem činnosti. Snažil jsem se, ale nebyla tam ta technika, všechno jsem to rval na sílu. V 28 letech jsem ukončil sportovní kariéru. Byl jsem naprosto přetížený, odboxoval jsem 330 zápasů. Taky jsem měl několikrát syndrom přetrénování, do toho jsem žil bohémským nočním životem – tělo nemělo šanci se zregenerovat. Zvládal jsem to přemáhat vůlí, ale to nejde dělat pořád. Skončil jsem úplně vyždímanej.

Během kariéry v Uhelných skladech jste pět let bydlel na Žižkově. Co si o té čtvrti myslíte?

Žižkov má svůj nezaměnitelný půvab, je to čtvrť, která je dlouhodobě stejná. Takový stálý ostrůvek v jinak proměnlivém moři hlavního města. Strašně se mi na Žižkově libí ta jeho zemitost, lidskost…

Navíc žižkovská radnice od doby, kdy byl radním Pavel Hurda, výrazně fandí boxu, podporuje ho…

Prý jste na Žižkově žil v ateliéru…

To je pravda, já jsem v Praze začínal po různých podnájmech, nebylo to vůbec jednoduché. A právě na Žižkově jsem se usadil tehdy pod křídly Václava Kovaříka. Vašek byl výtvarný umělec, měl na Žižkově ateliér, kde mě nechal bydlet. Byl to chlap s neuvěřitelně velkým srdcem, ale také byl hrozně divoký. Měl strašnou sílu, byl to bývalý zápasník, ale přišel o nohu a nosil protézu. A když se v hospodě připletl do rvačky, tak si tu protézu odepnul a oháněl se s ní kolem sebe tak, že se ho i vyhlášení bitkaři báli. Lidé ho raději obcházeli obloukem…

Dnes vedete v BBC Praha na Želivského komerční tréninky a máte i svůj klub. Jak jste spokojený?

Velmi, díky majiteli BBC Jensovi Beckhoiserovi mám skvělé podmínky, kluci z mého klubu mi dělají radost. David Hošek s Matúšem Juráčkem jsou už profesionálové, k tomu tam mám neuvěřitelně talentovaného patnáctiletého kluka – Alexe Repaljuka. Jde to nahoru, je na nich vidět, že v boxu chtějí něco dokázat, jdou za tím.

A když jdou do toho naplno oni, tak se do toho položím i já. Chtěl bych ještě vychovat z těch kluků nějakého dalšího reprezentanta. Snad se ještě zadaří… …a když z nich nebudou šampioni, ať jsou z nich aspoň správní chlapi…

V čem se dnešní box liší od dob, kdy galavečery plnily velký sál Lucerny?

Za mě byl box více technickým sportem, zdá se mi, že ta technika, jakási boxerská filozofie, se dnes z ringu někam vytratila. Zmizela také obrovská podpora, které se box dříve těšil, jak od státu, tak od diváků. Ten svět galavečerů v Lucerně zanikl, ale pomalu zase vystrkuje růžky. I díky takovým akcím, jako je Pohár města Žižkova.

Na turnaj O pohár města Žižkova, který již deset let probíhá každý podzim v hotelu Olšanka, už pravidelně jako trenér vodíte své svěřence. Jak se Vám tahle akce líbí?

Je to špičkově organizovaný amatérský mítink, je to vlastně taková komorní obdoba galavečerů v Lucerně s fantastickou atmosférou. Pro kluky je to skvělá příležitost vyzkoušet si zápas s kotlem diváků, kteří je ženou do boje. Navíc, co si budeme povídat, v dnešní době, kdy musíte ve sportu obracet každou korunu, je i zajímavá finanční dotace, kterou tam vždy věnuje Pavel Hurda. Řada kluků, co boxuje, pochází ze sociálně slabých poměrů a koupit si rukavice, boty nebo dalším sportovní vybavení pro ně není sranda. A tahle dotace jim s tím výrazně pomůže.

Celosvětovým hitem jsou dnes tzv. ultimativní zápasy. Co jim říkáte?

Obdivuji ty kluky, kteří do toho jdou. Musíte projevit velkou odvahu, bez srdnatosti byste do té klece asi nevlezli. V tomhle mám k nim vážně velký respekt. Ale chybí tomu něco, co považuju v ringu za důležité. Box je noblesní sport, a tahle noblesa ultimativním zápasům prostě chybí.

A další noblesní sport jste si nedávno vyzkoušel před televizními kamerami, když jste kývnul na nabídku z taneční soutěže StarDance. Proč jste do toho šel?

Chtěl jsem zkusit něco těžkého, co mi nikdy nešlo. Já byl na tancování vždycky poleno. V patnácti, když jsem začínal s boxem, jsem sice byl v lidovém slováckém kroužku, ale byl jsem v rámci něho beznadějně nejhorším tanečníkem. Když byla dámská volenka, zůstal jsem tam stát osamocený, jako kůl v plotě. Popravdě jsem tam byl hlavně proto, že se tam popíjelo vínko.

Pijete i dnes vínko?

Piju, byla by to škoda nepít, když jsem Jihomoravák. Ale dám si dnes dvě tři sklenky místo dvou tří flašek. Alkoholikům se raději vyhýbám.

Zpátky ke StarDance – bych naopak čekal, že boxeři budou vynikající tanečníci s rytmem v nohou…

Tak to není. V boxu nevadí, když uděláte dva tři kroky navíc, tak to nevadí. Krok na víc v tanci znamená konec, totálně Vám to rozhodí celý tanec.

Kolik hodin denně jste trénoval na StarDance…

Trénujete, dokud vám to bere hlava, pak už to nemá smysl.

Vidím, že zde máte obrazy s tanečníky. To jste se nechal inspirovat ve StarDance?

Přesně tak, to je kolekce inspirovaná soutěží. Právě připravuji výstavu tanečních obrazů, která bude instalována v galerii na radnici Prahy 9. V úterý 13. září máme vernisáž.

Tancujete dál?

Netancuju, na jaře jsem byl na plese České televize, kde jsem to zkoušel a zjistil jsem, že se mi to totálně vykouřilo z hlavy. Tanečník ze mě nebude, zůstanu u boxu a malování.

Mají box a malování něco společného? Dává Vám malování něco, co využijete v boxu, nebo naopak?

Malování vám poskytne zklidnění. Můžete na plátno vyobrazovat svoje pocity, což mě baví. Ale jinak jsou to dva oddělené, vedle sebe existující světy.

Kvůli problémům Vám utekly olympijské hry v Moskvě, všichni říkají, že kdybyste tehdy všechno dal boxu, mohl jste jít až na světový vrchol. Nemrzí Vás to?

Samozřejmě, jen nerad o tom mluvím, tyhle věci si člověk musí vyřešit sám v sobě. Je mi to líto, ale užírat se tím nemá smysl - jede se dál. Já věřím, že každý máme od Pánaboha dané do vínku schopnosti a s nimi úkol, který já jsem asi nesplnil, jak jsem měl. Teď se to snažím napravit a doufám, že to stihnu. 

Proto pořád opakuju klukům, co je mám na tréninku: „Chlapi, jsme na dobré cestě, vlak je rozjetý. Nevystupujte z něj – až v cílové stanici.“