Kdyby posily dorazily o několik desítek minut později, patrně by dnes byl Jan Žižka nebyl slavným symbolem českého vzdoru, ale jen dalším smolařem semletým soukolím dějin. Předně je ale třeba vysvětlit, proč mělo několik opevněných srubů na pahorku asi dvacet minut chůze za hradbami města, takový význam.

 

Poslední cesty z Prahy

Křižácké vojsko, které přitáhlo toho léta ku Praze, mělo nad husitskými jednotkami převahu, která však nebyla zcela drtivá. Výprava, se kterou si Zikmund Lucemburský přijel pro českou korunu, mělo asi třicet tisíc mužů. Pro získání vlády a udržení svých pozic musel Karla IV. rozdrtit náboženské hnutí, jež bylo z pohledu katolické církve vrcholně nebezpečnou kacířskou herezí. Zikmund byl čerstvě korunovaným římským králem a moc dobře věděl, že jeho moc se odvíjí od vlivu tehdy mocné církve a tak jakákoliv dohoda se vzbouřenci z Prahy a dalších českých měst nepřipadala v úvahu. Svou křížovou výpravu formoval asi půl roku, a tak se Praha na jeho útok měla čas připravit. Za hradbami české metropole tak vedle Pražanů stály husitské jednotky z Tábora, ze Žatce, Loun či Slaného. Celkem asi deset tisíc mužů chráněných mohutným opevněním města.

Zikmund se podle všech historických pramenů chtěl vyhnout frontálnímu útoku na město. Předně si nebyl jist takovou taktikou, dále věděl, že bitva o hradby a následně ulice Prahy by stála nejen nepřítele, ale i křížovou výpravu velké oběti. Navíc, město nechtěl vyplenit – chtěl dosednout na český trůn po svém otci a využít ekonomického potenciálu města, která byla jednou z největších evropských metropolí, pro posílení svého vlivu- Vypálená Praha by mu byla v tomto smyslu k ničemu.

Proto se vůdce křížové výpravy rozhodl pro osvědčenou středověkou taktiku – vyhladovět obránce a donutit je ke kapitulaci. V den bitvy na Vítkově drželi katolické jednotky pod kontrolou Pražský hrad, hlavní stan rozložili v místech dnešní letenské pláně na protějším břehu Vltavy, kontrolovali území na jih, kde jejich posádka ovládala Vyšehrad i další místa kolem hradeb. A z Vítkova, který kontrolovali naopak husité, šlo kontrolovat cestu vedoucí Poříčskou bránou směrem na Starou Boleslav a také strategickou obchodní cestu na Kutnou horu, která vedla v místech dnešní Husitské od dnes již zaniklé Horské brány.

 

Hra o čas

Strategickým pravidlem při blokádě opevněného středověkého města byla zásada, že musíte obránce vyhladovět dříve, než začne kručet v břiše vám. Živit třicetitisícové vojsko není žádná sranda ani pro římského krále. Navíc Pražané o Zikmundově křížové výpravě věděli čtvrt roku dopředu a tak se stačili předzásobit. I když – byl červenec, před žněmi, a tak sýpky nepřetékaly nikomu.

A vedle zásobování zde byly také další faktory. Praha za zavřenými hradbami připomínala papiňák. K 35 tisícům obyvatel tehdejší Prahy přibyly posily z venkova a o sociální konflikty mezi nesourodými obránci nebyla nouze. Husitské hnutí totiž tak trochu připomínalo dnešní protibabišovskou opozici. Shodli se na svém odporu ke katolické církvi, a to bylo asi tak všechno. Spory mezi umírněnými Pražany a radikály z venkovských oblastí někdy přerůstaly v otevřené bitvy.

Jedna z nich vzplála u kostela sv. Jakuba Většího na Starém městě mezi Žižkovými Tábority a příslušníky řeznických cechů z nedaleké Masné ulice. Táborité, odmítající nabubřelost katolických sakrálních staveb, kteří své mše sloužili pod širým nebem, chtěli svatostánek u Ungeltu vyrabovat, řezníci se jim však postavili a kostel uhájili.

 

Žižkovo fiasko dva dny před Vítkovem

Vše tak víceméně hrálo do karet Zikmundovi, jehož cílem bylo dostat Prahu co nejrychleji pod blokádu, čehož si byli obránci města držící již jen severovýchodní břeh Vltavy, vědomi. Dva dny před bitvou na Vítkově 12. července proto Jan Žižka zorganizoval husitskou zteč, jejímž cílem bylo získat pražský Hrad. Špatně zorganizovaný útok však neměl naději na úspěch a skončil totálním, fiaskem. Křižáci na oplátku přebrodili o den později Vltavu na Špitálská pole v místě dnešního Karlína. Z hradeb proti křižácké jízdě vyrazili husité, kteří ale dostali takovou nakládačku, že zase co nejrychleji zmizeli za hradbami. Vše tak nasvědčovalo tomu, že trumfy drží v ruce křižáci. Zikmund se proto rozhodl pro dobytí strategického Vítkova, aby obráncům zavřel ventil onoho pomyslného papiňáku, v němž se ocitli.

 

Operace Vítkov

Na tuto strategickou operaci měl zkušené jednotky i velitele. Strategii křižáků určoval Fillipo Scolari, zvaný Pippo Spano z Ozory, ostřílený Zikmundův služebník, který svou taktickou vyzrálost potvrdil v bojích s Turky, Benátčany a později i s Husity na Moravě, kterou jim v pozdějších letech vyrve. Vítkov je v jeho válečnickém životopise ojedinělou kaňkou. I zde však Pippo Spano vymyslel geniální taktiku, které by šlo asi stěží něco vytknout. Věděl, že vrch hájí jen nepočetná posádka, kterou se však Pražané v případě útoku mohou pokusit doplnit posilami za hradbami. Proto je třeba obránce zaměstnat. A tak útok na Vítkov zamaskoval dalšími třemi vojenskými operacemi – vztečí hradeb od jihu katolickou posádkou  z Vyšehradu, útokem na Karlův most z Pražského hradu a také frontálním útokem na hradby u Špitálské brány od dnešního Karlína. Ve stínu těchto |“klamavých cílů, které měly v obráncích vyvolat dojem frontálního útoku na Prahu, pak měli hodinu před setměním zaútočit elitní oddíly míšeňské a rakouské jízdy na špatně bráněné a slabě opevněné sruby na Vítkově. Vedl je zkušený válečník, míšeňský hejtman Heinrich z Isenburgu.

Plánu nejde v zásadě nic vyčíst, slavný Pippo počítal se vším. Tedy skoro se vším, protože jako zkušený žoldák neznal neuvěřitelný fanatismus, se kterým bojovali Žižkovi Táborité pod velením jednookého hejtmana, který se ten den ráno na Vítkov přesunul po výprasku na Pražském hradě.

I tak by si na 29 mužů a žen z Vítkova asi nikdo soudný nevsadil, kurz před bitvou byl asi tak 1420:10.

 

Co dokáže panika

Král Zikmund zaujal pozici na Letné, odkud měl celé bitevní pole jako na dlani, křižácké jednotky přebrodili Vltavu na Špitálská pole, kterým se dnes říká Karlín, a zaútočily na hradby. A mohlo se jít na věc. Heinrich z Isenburgu se svými jednotkami ve stínu bitevní vřavy vyjel z míst, kde je dnes Palmovka, přes Krejcárek na Ohradu a po šíji zaútočil na Vítkov. Fanatický odpor husitů křižáky zpomalil, ale nezastavil, postupně křižáci dobyli první dva obranné valy a podařilo se jim zajmout i Jana Žižku.

Když vřavu na Vítkově, která nezadržitelně spěje k Zikmundově triumfu, spatřili obránci z Prahy, došlo jim konečně v plném rozsahu, co na ně lišák Pippo Spano upekl. Táboritům vyslali na pomoc z Horské brány oddíl asi padesáti střelců z kuší a s nimi přibližně stejný počet cepníků. Na víc se nezmohli, ale jak se později ukázalo, úplně to k fiasku Zikmundova třicetitisícového vojska stačilo.

Jednotka v čele s knězem nesoucím kříž a za zpěvu náboženských písní přešla k úpatí hory a od Žižkova vystoupala na Vítkov, kde vpadla křižákům do boku. A jestliže byl doposud příběh bitvy o Vítkov především o fanatismu Žižkových mužů, tady začíná být o tom, co naopak dokáže panika a davová hysterie.

Z globálního vojenského hlediska neměla ani padesátka střelců a pár desítek cepníků proti křižáckému vojsku šanci, byť úzká šíje Vítkova smazávala do značné míry početní výhodu soupeře.  Kdyby se míšenští a rakouští jezdci přeskupili a opět zaútočili, byla asi hotovo. Místo toho se však Táboritům podařilo osvobodit v bitevní vřavě zajatého Žižku a jeden ze střelců z kuše naopak smrtelně zranil Heinricha z Isenburgu. Křižáci navíc nevěděli, že stojí proti pár desítkám mužů - neměli průzkumné drony, nešlo to vygooglit… Rozhodli se pro ústup, který se však změnil v zadních řadách v úprk, jezdci pod tlakem husitů začali panikařit a padat ze strmých skalisek na karlínské straně vrchu. Hysterii přenesli do řad hlavních bojových jednotek dole na Špitáslkých polích. Vojsko se zbrkle dalo na ústup na levou stranu Vltavy. Ve spěchu křižáci brodili řeku, kde se dalo, a řada z nich se utopila.    

Ztráty křižáků nebyly úplně fatální, Zklamaný Zikmund se mohl pokusit sevřít Prahu do kleští opět, k čemuž jej i podněcovali další šlechtici v řadách jeho armády. Neudělal to však, protože uvěřil v následujících dnech českým katolickým hodnostářům, že pro něj najdou neválečné řešení, kterým získá Čechy pod kontrolu. Z východních oblastí mezitím do Prahy kolem Vítkova začaly proudit vozy s úrodou a Pražané horečnatě posílili opevnění Vítkova i jeho posádku. Zikmund se tak nechal v katedrále sv. Víta korunovat českým králem a stáhnul se do katolické Kutné hory.

Z jednookého hejtmana se pak stala národní legenda, jíž na Vítkově o půlstoletí později postavili největší jezdeckou sochu ve střední Evropě.

No, a střelec z kuše, který smrtelně zranil Heinricha z Isenburgu, čímž spustil v křižáckých řadách sebedestruktivní dominovou vlnu paniky, zmizel v propadlišti dějin.