PERLY SWINGU

Váš diář je nesporně přeplněný termíny – věnujete se operní a divadelní režii, vystupujete s big bandem Melody Makers. Které z činností aktuálně věnujete nejvíc času?

V současné chvíli nejvíce času věnuji rozhodně kapele, jelikož jsme s Melody Makers sestavili zbrusu nový program nazvaný Perly swingu, který aktuálně premiérujeme. Vyhledali jsme to nejlepší ze světového swingu 30. a 40. let, kdy jsme si troufli i na hodně náročné věci, k nimž jsme dosud jen s pokorou vzhlíželi. Hlavním impulsem pro nás teď je spolupráce s Jurajem Bartošem, vynikajícím slovenským, nebo spíš evropským trumpetistou. Juraj je skvělý instrumentalista, milovník starého jazzu a swingu a zároveň výborný aranžér a kapelník. Poprosil jsem ho, aby se tohoto projektu celkově ujal, tudíž vytvořil i většinu aranží a nazkoušel je s kapelou.

Byl to on, kdo stál za výběrem písní a skladeb?

Výběr jsem dělal víceméně já a s ním jsem ho konzultoval.

Jak moc bylo těžké vybrat ty největší perly swingu?

Samozřejmě jde o subjektivní výběr, kdy může někomu připadat, že největší perlou je píseň Jen pro ten dnešní den. To je samozřejmě krásná píseň, ale my přece jen víme i o dalších!

Právě píseň Jen pro ten dnešní den nejspíše hrajete několik desítiletí. Jaký máte k těmto žádaným šlágrům vztah?

Jako kapela respektujeme fakt, že tyto písně jsou velmi populární a naprosto chápu, že si je publikum žádá. Na druhou stranu se do nich rozhodně nenutíme. Nastudovali jsme řadu českých swingovek, z nichž některé se pak přesunuly zpátky do propadliště dějin, zároveň ty dobré zůstávají v povědomí našich posluchačů i v našem repertoáru. Důvod je jednoduchý – jsou totiž neobyčejně dobré. Třeba zrovna Jen pro ten dnešní den je po všech stránkách podařená píseň, nejenže je slavná díky onomu krásnému filmu (film Kristián, pozn. redakce), ale má zároveň nápaditě vystavěnou melodii. Je to skutečná perla českého swingu a v našem programu se možná také objeví. Perly swingu tak představí i slavné americké hity, které jsme hledali v zajímavých a neobvyklých podobách.

 

Co pro vás znamená neobvyklá poloha? Je to v rámci aranže?

Ano, v rámci aranže, jelikož dobrá písnička se může zahrát pomalu, rychle, jakkoli. My jsme například „objevili“ píseň Margie, což je tedy strašně profláknutá věc, která se hrála vždycky, dokonce i John Lennon ji nahrál s Beatles jako rock’n’roll. Našli jsme nádhernou verzi, kterou nahrál orchestr Jimmiho Lunceforda v takovém pomalém swingovém tempu. Takhle jsem ji opravdu nikdy neslyšel. A právě tu jsme nastudovali.

Je to tedy nutné odposlouchat z toho původního záznamu…

Repertoár většinou vyhledáme v dochovaných původních nahrávkách, na jejichž základě znovu tvoříme aranžmá. V tištěné podobě je toho totiž hrozně málo. Český swing je zmapovaný dobře, v národní knihovně je velký archiv, který často navštěvuji.

Nebylo spíš pravidlem, že gramofonová deska vycházela rovnou s notami?

Někdy tomu tak bylo. To jsou takzvaná tištěná aranžmá, která jsou psaná pro univerzální neboli standardní orchestr. Tři saxy, tři žestě a rytmika. Aranžmá však bylo vytvořeno tak, aby vše znělo správně i v případech, že budou některé z hlasů chybět. Tím pádem si mohl notový zápis zakoupit i orchestr pěti, osmi či deseti členů. Rafinované aranžmá pak hraje v jakémkoli obsazení, na druhou stranu má tu nevýhodu, že je zákonitě zjednodušené proti nahrávkám, které známe.

 

VZESTUP SWINGOVÉ HUDBY

Hraje se vám s Melody Makers lépe pro sedící posluchače, nebo pro tanečníky?

V případě tančírny, která je vědomě zaměřená na první republiku či swing, je to pro nás zcela rovnocenné s klasickými koncerty. Je totiž velká zábava hrát pro dobré tanečníky, a to pak tanci přizpůsobíme celý repertoár. Na koncertech naopak nasazuju i takové kousky, které se k tanci úplně nehodí. Zde je důležité, aby byl pro posluchače večer pestrý a zábavný. Naopak pro tanečníky je výborné, když hrneme swing v různých tempech, ale swing…

Prostě rychlejší věci.

To není nutné, ale je potřeba, aby to swingovalo. Každý rok organizujeme jeden velký taneční večer, a to je naše tradiční jarní Lucerna, jež bude příští rok třináctého dubna, která je integrovaná do Pražského jarního swingového festivalu. Tam se sjíždějí swingoví tanečníci z celé Evropy.

V poslední době se Evropou šíří jistý vzestup swingu, tančírny a kluby, v nichž se návštěvníci i dobově oblékají. S Melody Makers jste se minulý rok zúčastnil festivalu v Londýně, navštívili jste ho i letos?

Předminulý rok jsme byli v Anglii na londýnském festivalu Vintage, letos jsme zavítali na mnohem zajímavější akci, festival Wilderness v Oxfordshire, který vloni dostal ocenění za nejlepší letní umělecký festival, což bylo podle mě zasloužené – spojují tam opravdu široký repertoár od hudby přes poezii až po literaturu a divadlo. Pro nás to byla úžasná zkušenost právě proto, že nešlo o uzavřenou swingovou komunitu. Když jsme začali hrát, tak se do velikánského stanu začali hrnout mladí lidé, kteří zrovna brousili okolo, a uhranutě zírali. Ten stan pak doslova vřel, povyk neskutečný! Pikantní na tom však bylo to, že někteří za mnou po koncertě přicházeli a ptali se, co je to za hudbu, jelikož to v životě neslyšeli. Jednoduše jsem odpovídal, že to je americký swing třicátých let. Na tom je vidět, že starý swing má neobyčejnou energii a působivost, která může naživo oslovit i nejmladší generaci, která vyrůstá na hiphopu a podobných žánrech.

 

Předpokládám, že jste v rámci festivalů Vintage a Wilderness získali nové fanoušky. Zvou vás od té doby i do zahraničních swingových klubů?

Zvou nás, to je pravda, ale problém je v tom, že jednotlivé kluby jsou většinou příliš malé a nemohou nás zaplatit. Nejde o honorář, na tom bychom se vždy nějak domluvili, ale přepravit a ubytovat patnáctičlennou kapelu někde v Evropě je nad jejich síly. Což nás mrzí… zkrátka jen větší festivaly, jako třeba Swing Trash v italském Comu, kam sjíždějí swingaři z celého světa, si mohou dovolit velké kapely.

NA CESTÁCH S BIG BANDEM

Jak v současné době probíhá provoz patnáctičlenného big bandu? Mnohé kapely musí koncertovat, jelikož nahrávky je neuživí...

My na prodej desek nikdy nespoléhali, i když v rámci naší takřka nestárnoucí hudby průběžně prodáváme i desky staré deset či patnáct let. Krize se však projevila všude a zabezpečit provoz kapely je obtížnější než před lety. Přesto jsem přesvědčený, že před kapelu je nutné dávat stále další výzvy, posouvat ji výš a dál, což se děje právě teď skrze spolupráci s Jurajem Bartošem. Mě osobně by jinak stereotyp zničil, přece jen to dělám už docela dlouho. Pokud si má kapela udržet vysokou kvalitu, tak potřebuje stabilní obsazení, které zaručí, že jsou všichni sehraní a dokážou se na sebe napojit. Ale hlavně se tak dá koncepčně pracovat na interpretačním stylu.

Je to opravdu natolik specifické?

Nejenže hrajeme většinou na staré nástroje, ale hledáme také interpretační techniky, které vedou k potřebnému tónu či specifickému zvuku. Nástroje se tak ovládají jiným způsobem, než když na ně hrajete v ostatních žánrech. Ani dobrý jazzman hrající modernější styly se nedokáže tak rychle zadaptovat, aby mohl hrát z listu (z not bez přípravy, pozn. redakce). To je zároveň i nešvar big bandů, které sem přijíždějí, jako je orchestr Glenna Millera či Duke Ellington Orchestra. Všechno slavná jména, avšak kvalita orchestrů bývá pofiderní – dva až tři lidé totiž tvoří stálé jádro, tahouny orchestru, a na turné se pak zpravidla angažují tzv. sidemani, tedy zruční hráči, kteří zahrají z not cokoli –, ale nemá to žádný styl.

 

Kladete důraz na autenticitu – jak se díváte na aktuální proud elektronické hudby, jež si pohrává se swingem?

Elektroswing je zábavná věc, a dokonce sám uvažuji, že bych nějaký titul podobným způsobem předělal. Remixu se dočkala i naše píseň Mám život hrozně rád, kterou předělal do hiphopové verze jeden DJ rádia Impuls. Zprvu jsem se zděsil, ale když jsem si vše poslechl, tak jsem nebyl úplně pohoršen. Pokud by se to udělalo ještě rafinovaněji ve smyslu práce s textem, tak by mohly vzniknout opravdu hezké věci.

Zkoušeli jste s Melody Makers také pouliční hudbu, nebo to v tomto obsazení vlastně není možné?

Mnozí muzikanti z mé kapely to zkoušejí a zkoušeli, ale já se nikdy neodvážil. Chtěl bych do toho vstoupit jednoduše – ukulele a stepařské křusky, ale to tady v Čechách asi nejde. Zde si přece jen člověk musí udržovat jisté renomé a prestiž. Asi bych těžko vysvětloval, že to dělám jen proto, že si to chci vyzkoušet. Připadá v úvahu jen nějaká vzdálená destinace typu Venezuela, kde se postavím s křuskama a ukulele a zkusím, zda si vydělám na večeři.

VYSTOUPENÍ NA YOUTUBE

Nemáme z dnešního pohledu tu atmosféru dvacátých a třicátých let minulého století už trochu zromantizovanou?

Ona je v zásadě nostalgie po první republice docela na místě. Byla to mimořádná doba, která v sobě skrývala samozřejmě řadu aspektů, které nechceme vidět, zejména pak celosvětovou krizi, s níž se však tehdejší Československý stát vypořádal docela obstojně. První republika byla něčím zcela výjimečná a nedivím se, že se k ní lidé upínají – a my také. Můj táta vyrůstal v té první „répě“ a potvrdil mi, že T. G. M. měl vskutku neuvěřitelný etický vliv na prostý lid. Dnes lidé běžně lžou a nepřipadá jim to vůbec divné. Za první republiky to bylo jinak, existovala samozřejmě galerka, třeba zrovna ta pověstná žižkovská, ale to byli fajnoví specialisté, o nichž se vědělo, občas byli venku, občas v lochu.

Pro Melody Makers jste udělal v devadesátých letech řadu famózních videoklipů – nechystáte v tomto směru něco do budoucna?

Já bych strašně rád, ale nejsou peníze. Tehdy šel klip natočit mnohem levněji, dnes se sice vsází na kamarády, takže většinou dělají všichni na klipu gratis – od režiséra až po střihače –, prostě se musí nějak minimalizovat náklady. Mě to tehdy také skoro nic nestálo, sám jsem si to režíroval, sám jsem si tam hrál. Dnes je však drahá technika, střižny a pronájmy placu. Také je sporné budoucí uplatnění klipů.

 

Dnes žijí spíše na YouTube než v televizi.

To je jasné – dnes všichni pověsí klip na YouTube a jen rozešlou avízo, že to tam je.

Jak pohlížíte na to, když si někdo – například na mobil – natočí část vašeho vystoupení?

Z toho velkou radost nemáme, protože my sami se snažíme dávat na internet opravdu dobré věci, zatímco když to natočíte na telefon, tak je špatný zvuk, klepe se to, nemá to kvalitu profesionálního kameramana… Před koncertem nikdy nehlásíme, že je to zakázané, připadá mi totiž trapné okřikovat lidi. Publikum by však mnohdy mělo mít víc úcty – když vidíme sál rozsvícený telefony, tak už musíme zakročit – většinou však spíše jejich ironizováním.

ÚNIK V OPERNÍ REŽII

Máte za uplynulých osm let velké zkušenosti s operní režií v Národních divadlech v Praze a Brně; v Mladé Boleslavi jste inscenoval Muže v ofsajdu. Čím je pro vás režie?

Prostřednictvím režie unikám ze světa swingu, od kterého si občas musím odpočinout. Pětatřicet let je dlouhá doba a stereotyp koncertů se točí stále dokola. Je pravda, že každý rok vymýšlíme nový program a zkoušíme nové věci, a to mě baví. Pak však následuje samotné turné, ježdění z místa na místo, převlékání, pořád to samé. Režie je tak pro mě i duševní hygienou, kdy si odskočím někam jinam. Zároveň vím, že moje koncertní působení na jevišti také jednou skončí, a to bude chvíle, kdy se začnu věnovat režii naplno. Zrovna teď jsem v předělovém období – v přechodu (směje se).

Do jaké míry jste v režii diplomatem?

Samozřejmě se to učím – je nutné, aby člověk přistupoval ke každému aktérovi trochu jinak, jelikož každý je jiný, jinak reaguje. Úkolem režiséra je herce uvolnit a díky tomu ho dovést k přirozenosti a nenápadně jej pak vmanipulovat do vlastní představy. Režisér, který má svou vizi, křečovitě do ní herce páčí a přitom se jim nevěnuje, obvykle zklame. Právě herec je nositelem všech informací a emocí, které mají dopadnout na diváka. Pokud nebude přirozený, uvolněný a pravdivý, tak to nemůže fungovat.

Tímto způsobem tedy přistupujete i k opernímu sboru?

To je choulostivá kapitola, neboť většina režisérů na sbor nemá čas a chová se k němu jako k pouhé podpůrné složce celého ansámblu. Ale to je nesmysl. Já se se sborem snažím pracovat jako s rovnocenným partnerem, kdy sólisti i sbor jsou v operním díle stejně důležití. Když se členům sboru věnujete a dáte jim konkrétní úkoly na jevišti, tak to přinese ohromné výsledky.

Jaké to bylo vrátit se po letech k postavě Saturnina, kterého jste nově nastudoval na divadle?

Zprvu jsem měl zábrany, ale poté, co jsme se s vedením ABC dohodli, že moje adaptace nebude mít s filmem nic společného a budu ji moci uchopit úplně jiným způsobem, tak mě to začalo zajímat a bavit. S kolegou Vačkářem jsme vytvořili naši dramatizaci, a přestože je výsledek možná nečekaný, tak pro lidi je evidentně zábavný. Inscenace se hraje už dlouho a lidé pořád chodí.

A u toho zní swing!

Jasně, tam hraje celá kapela Melody Makers, která je součástí představení.

Ondřej Havelka se narodil 10. října 1954 v Praze. Vystudoval herectví na DAMU a operní režii na brněnské JAMU, výrazněji se opeře začal věnovat až po nastudování opery Nagano od Jaroslava Duška a Martina Smolky. Je především spojován s klasickým swingem dvacátých a třicátých let, působil nejprve v Originálním pražském synkopickém orchestru, později založil kapelu Melody Makers, s níž koncertuje dodnes.