HEREC (NEJEN) FYZICKÉHO MAXIMA

Jako herec působíte souběžně na několika scénách. Jaké to je stále „přebíhat“ z jednoho jeviště na druhé?

Být na volné noze a vybírat si, to je sen každého herce! Jste pánem své práce, ale úplně každý si to nemůže dovolit. Herečtí harcovníci mají také rodiny, které musí živit. Ansámblové angažmá je prostě jistota, víte, že jednou za měsíc dorazí výplata, a to včetně prázdnin. Herecké prázdniny jsou v podstatě celé tři měsíce, s počátkem v polovině června a znovu se začíná až v polovině září. Když vám tedy celé tři měsíce nepřijde nic na účet, to je potom „prča“!

Nebylo by praktičtější, kdybyste si o prázdninách „dal“ nějakou reklamu?

Zatím jsem se žádné nepropůjčil. Schovávám si to na pořádnou „řachu“ a až přijde opravdu hezká nabídka, tak se nechám prodat. Zatím se ale docela bojím, protože vybudovat určitou hereckou pozici trvalou dlouho a byla to otázka spousty pomalých, ale podstatných krůčků. Pokaždé říkám, že jsem se narodil na šťastné planetě, jelikož pracuji na dobrých hrách se skvělými lidmi. Okolo sebe mám řadu šikovných i lepších herců a ti tohle štěstí nemají. Léta jsem stoupal vedle skvělých kolegů, vytvořil si určité renomé, váhu jména, a to všechno můžete lehce smazat jednou blbou reklamu. Najednou překvapeně zíráte a deset let práce je v čudu.

Je o vás známo, že se v divadle svým nasazením rozdáváte…

Fakt, že do hraní dávám moc energie, mi vytýkají snad všichni kritici. Odpovídám na to asi tak, že diváci si zaplatili, tak ať vidí, jak se pro ně potím. (směje se) Kdyby to bylo nevyšlo, tak si aspoň řeknou, že jsem se snažil. Vlastně si tak trochu kryju záda. Na jevišti ale dokážu fungovat jen tak, že jdu do role po hlavě. Při sté repríze představení Kdo je tady ředitel? si kolikrát říkám: „Ty jsi ale debil! Proč sis musel vymyslet tolik fyzicky náročných akcí?! Vždyť to šlo přeci normálně zahrát!“

Jaká je pro vás hranice, kdy si už řeknete, že tohle tedy ne, protože by vás mohla rovnou z jeviště odvézt záchranka?

Hodně diváků i mých známých si při pohledu často říká – tomu teď musí jebnout! Ty nateklé žíly! Tak teď omdlí! Já si ale na vypětí zvykl, je to pro mě filtr. Doma jsem po návratu z divadla jako beránek a nemám důvod k hádkám a agresím. Kdyby to ale slyšela moje žena, tak mě možná zabije…

Vciťujete se v průběhu představení do aktuálního rozpoložení obecenstva?

To je velmi důležitá věc, kterou jsem se naučil právě od brášky (Vladimír Dlouhý, 1958–2010, pozn. redakce). Každý den je totiž jiná nálada a atmosféra. Musíte vědět, kdy trochu zrychlit, zpomalit nebo mírně povolit, aby unavené mozky diváků mohly pochytat všechny věci. Do divadla si totiž přišli odpočinout, tak je nemůžete nutit, aby prošli další prací. V prvních deseti minutách představení se vám obvykle obecenstvo „rozevře“. Problematické jsou ale firemní akce, kde je s lidmi ředitel a všichni čekají na jeho smích. Najednou se zasmějí a leknou se, jestli se nesmějí moc a zda se směje i pan ředitel. Po přestávce se to většinou zlomí. Obvykle mívají raut, kde se posilní alkoholem a uvolní se. Nebo ředitel mezitím odejde. (směje se)

Mění se nějak vaše vystupování, když sedí v hledišti vaši blízcí?

V rámci komedie je často zapojím. Prostě jim tam něco hodím. (směje se) Dokonce i ředitel Švandova divadla za mnou jednou přišel a povídá: „Hele, mám tu řemeslníky, nešlo by tam pro ně něco hodit? Oni mi tady ještě něco staví…“ Pokud to neublíží hře, tak je to opravdu to nejmenší, co můžu udělat – a lidi to potěší. Kolega herec Kamil Halbich se na mě v té chvíli potichu otočí a prohlásí: „Ty šmíro, zas tu máš známý!“

 

Při hraní na vás tedy působí sami diváci. Ale co genius loci místa? Kupříkladu nádvoří Pražského hradu při Shakespearovských slavnostech?

Mezi otevřeným nebem a uzavřeným prostorem je obrovský rozdíl, a to i v divácích, kteří jsou naladění opět na úplně jinou notu. V případě Shakespearovských slavností se lidé těšili tak moc, že by přišli v jakémkoli počasí. Často jsme museli hrát i v bouřce a dokončit alespoň těch čtyřicet minut, aby se nevracelo vstupné. (směje se) Po jevišti létaly větve a všichni říkali: „Ještě chvilku, ještě chvilku“ a pak „Omlouváme se, ale vstupné vám nevrátíme…“ Adrenalin! Když vidíte ty elektrické dráty a průtrž mračen…To si mám jako definitivně lehnout?!

 

Dostal jste po představení nějaký kuriózní dárek?

Například oblek, ve kterém jsem byl nahý ve Válce Roseových. Dostal jsem ho ještě v Činoherním klubu. Jmenuje se to Voteplouch a byl k tomu i krásně vtipný návod. Ve hře Ředitel mám na sobě pro změnu tělová tanga, která jsem dostal před dvaceti lety od jedné kostymérky. V Praze se točil seriál Mladý Indiana Jones a hlavní představitel se styděl natáčet nahý. Produkce nakoupila dvacet tělových tang a jedny putovaly ke mně. Když jsme začali zkoušet Ředitele, tak jsem měl v trenkách předstírat sex, což byl evidentní nesmysl. Lidi se teď při představení leknou, že jsem nahý, a pak jsou vlastně šťastní, že mám na sobě tanga. (směje se)

Máte na divadle nějaký vyloženě nepříjemný kostým?

To je snad případ každého divadla! Obvykle přijde návrhářka a já se ptám, jestli mě někdy viděla na jevišti, jak se potím. A ona přesto přinese filcový kabát, v němž bych měl odehrát polovinu představení… Prý to zvládnu, že je to vzdušné. Po premiéře pak přijde s omluvami: „Promiňte, přešijeme, ubereme nebo si vymyslete nějaké svlékání.“ Je pravda, že v takovém kostýmu zhubnu, ale chudáci v prvních řadách. Potím se a pak to lítá.

Je vám líto, když představení odchází, má derniéru?

Já mám štěstí nebo možná i smůlu v tom, že ta nejhezčí a nejlepší představení vůbec neměla derniéru. Buď se některá z kolegyň „okotila“, udělala se pauza a všichni si mysleli, že budeme pokračovat. A nikdy jsme se k představení nevrátili. Ale samozřejmě, že jsem pár derniér zažil.

Máte tedy při derniéře nějaké rituály?

No především se po finále pokaždé pěkně opijeme. (směje se) Poslední představení je vždycky pestré a veselé. Každý vytáhne svoje „fórky“, kterými výstup ošperkuje. V rámci derniér chodí do divadla zpravidla i pravidelní diváci, kteří si to chtějí užít s námi. Všichni vědí, že při derniérách se děje něco, co do hry nepatří.

 

BRATR, BRÁCHA, BRÁŠKA...

S vaším bratrem Vladimírem jste se setkal na stejném jevišti například ve výtečné Chvále bláznovství. Jak se vám s ním hrálo? Byla to herecká škola, nebo šlo o rivalitu?

Vedle brášky jsem se toho opravdu hodně naučil, ale rozhodně to nebylo tak, že by mě nějak vědomě vedl. Stačilo, že byl vedle mě a dal mi možnost, abych se díval do jeho herecké kuchyně. Nezapomeňte, že každý z nás si musel najít sám svou cestu. Samozřejmě jsem na bráchově herectví vypozoroval hodně. Poslední dobou mi také mnoho lidí říká: „Ty teď hraješ jako tvůj brácha!“ A já oponuju, že se přece uvolnil prostor!

Oba jste měli hodně podobné hlasy. Pletli si vás?

Ale samozřejmě. Byli jsme třeba u něj na návštěvě a pařili jsme. Mě bylo tehdy patnáct a jemu pětadvacet. Zavolala mu fanynka, chvíli s ní přes pevnou linku konverzoval a pak se otočil na mě a prohlásil: „Hele, vem si ji na ucho…“ Já jsem povídal druhou půlhodinu a nikdo nic nepoznal.

Radil vám nějak?

Hlavně v mém počátečním angažmá. Po škole jsem v jeden den dostal nabídku do Činoherního klubu a Národního divadla. Tak jsme s bráchou vymysleli takovou kulišárnu. V Národním jsem hostoval, ale angažmá jsem podepsal v Činoheráku. A udělal jsem dobře. Národní divadlo je totiž pohřebiště talentů. Někoho tam natáhnou, dají mu první velkou roli a následně menší a menší. Najednou tam talent „slouží“ deset let a profesně se nikam neposouvá. Do Národního by měli chodit především herci, kteří už opravdu „umí“ a mladí se tam mají od matadorů učit, dostávat malé roličky, odskočit si do malých divadel a pak se třeba jednou vrátit. Jako matadoři.

Byl podle vás bratr dostatečně doceněný?

Za Míru mluvila především jeho práce, což byl i jeden z důvodů, proč nedával rozhovory. Lidé chodili na jeho představení za kvalitou, takže to byli právě oni, kdo jeho práci docenili. Co se týče nejrůznějších cen, pak rozhodně nepociťoval újmu, navíc neměl rituály v lásce. Obyčejně říkal: „No a co, se na to práší…“

A jaký je váš osobní vztah k ocenění?

Já za brášku přebíral Českého lva, tudíž jsem si to prožil a to stačí. V rámci cen mám asi stejný názor. Zrovna nedávno jsem kolegovi říkal: „Vidíš, ty dostáváš ceny a já mám plné divadlo.“

Jak vnímáte profesně bližší ocenění typu Thálie?

To je hodně složité. Organizace, která ceny pořádá, se snaží pokrýt celou republiku, což je nesporně záslužné. Na druhou stranu nechápu, proč je na českou Thálii za autobiografii nominován slovenský herec Juraj Kukura, přestože ho mám osobně rád. Je to podobné, jako když v soutěži ČeskoSlovensko má talent vyhraje Kyrgyz.

 

PRINCOVÉ A GAUNEŘI

Ve filmu i v televizi hrajete už nějakou dobu gaunery. Nemáte pocit, že jste zaškatulkovaný?

Začínal jsem s princi a lidi postupně říkali: „Jděte už s těma princátkama do…“ Teď mi nechtějí prodat ani rohlík v obchodě, když hraju samé hajzly a grázly. (směje se)

A přijdou králové…

Snad ještě chvíli ne. Nemám ale pocit zaškatulkování. V divadle hraju v komediích, tragikomediích, občas i v dramatu. Je to takový pelmel.

 

Usadil jste se až v pozdějším věku. Dříve jste hodně cestoval, trávil jste měsíce na Novém Zélandu. Čistíte si cestováním hlavu?

Především jsem vyjel studovat angličtinu. Tři měsíce jsem strávil na Zélandu a tři na Tobagu. V původním plánu byl rok v Austrálii, ale těsně před odjezdem přišla nabídka na film Sametoví vrazi. Půl roku se připravuji na dlouhou cestu, říkám si, že divadla počkají, ale s panem režisérem Svobodou jsem chtěl pracovat.

Takže jste nakoupil barely… Jak jste se připravoval na hlavní roli v Sametových vrazích?

Velmi jednoduše. Pan režisér nám dodal dokonalý studijní materiál – osm hodin rekonstrukcí a policejních záznamů. Naprosto neuvěřitelný zážitek. Na place se tak všechno jen jemně korigovalo pro absolutní přesnost. Nakonec mi tedy „zbyl“ Nový Zéland a Tobago. Austrálie mi ale chyběla, a tak jsme se s ženou rozhodli, že utečeme bulváru a vezmeme se tam. Je ovšem absurdní, že na druhém konci světa zajdete po obřadu do hospůdky a brigádníci zavolají „exkluzivní informaci“ do Prahy. (směje se)

Hrál jste v řadě českých seriálů. Přes prázdniny jste dotočil pokračování kultovní Sanitky z osmdesátých let. Lákali vás už také do „dlouhého“ seriálu?

Existuje hodně projektů, které mohou být i blízko, přesto se dají pokaždé zastavit. Do nekonečných seriálů se mi ale příliš nechce. Obvykle říkám: „Děkuji, děkuji strašně moc za tu nabídku, ale naštěstí zatím nemusím.“ Z druhé strany se ozve: „Tak vám držíme palce, abyste ještě dlouho nemusel.“ Nekonečný seriál se těžko spojuje s divadlem, je to jako chodit do Kolbenky. V šest ráno přijdete do práce, přes den uděláte kilometr seriálu a v pět odpoledne z kolotoče vyletíte úplně vyčerpaný. To není můj styl.

Šel byste do scénické talk-show?

Na to asi nemám hlavu, jsem založením spíše pozorovatel. Teď se, pravda, rýsuje jeden hezký projekt kombinující herectví i improvizaci. Zatím ve stadiu konkurzů, kde proplouvám velmi dobře. Původní předobraz je v dobrém anglickém pořadu, takže se projektu nejspíš propůjčím. Hypotéka volá!

Varujete se s kolegy před možnými „šíbry“?

Když někdo někoho vypeče, tak si samozřejmě dáváme echo. V takových případech by měla zafungovat Herecká asociace, ale reálně taková zpráva putuje spíše šeptandou.

Současný český film docela žije. Jak hodnotíte současnou českou kinematografii?

Točí se u nás relativně hodně filmů. Například na Slovensku se netočí vlastně nic a to je katastrofa. Proto je tolik slovenských herců u nás. Problém vidím především v tom, že si u nás většina režisérů dává přednost stále stejným lidem a nemají odvahu zkusit někoho nového. Vytváří se tak kasty, do nichž je těžké proniknout. Na druhou stranu to asi k naší profesi patří.

Jaký jste vlastně divák?

Řekl bych, že velmi vděčný. Vím přesně, jak to bolí, když něco nejde. Herec prožívá v hledišti představení podobně jako filmový režisér, který vidí film a říká si: „Tady by se to dalo střihnout mnohem lépe!“ Moje manželka působí mimo obor, takže mě občas vezme do divadla nebo kina.

KOUZLO MLUVENÉHO SLOVA

Při dabingu svůj hlas často propůjčujete hercům, jako je Brad Pitt, Keanu Reeves a řadě dalších. Máte zkušenost i s dabingem animovaných filmů?

Pracoval jsem například na Toy Story – Příběhu hraček, kde jsem trochu vypálil bráchovi rybník. S Mírou jsme se pak dokonce potkali na stejném filmu. Před patnácti lety s režisérem Petrem Pospíchalem totiž natočil Tanec s vlky a po deseti letech jej chtěla vysílat jiná televize. U nás si totiž každá nechává české znění „pro sebe“. Petr pak zavolal Mírovi, zda by nevadilo, kdybych postavu Kevina Costnera namluvil. Že bráškův hlas je už starej. (směje se) Samozřejmě souhlasil, ale že chce mít oba filmy na videokazetě, abychom si je mohli paralelně pustit a vzájemně se kontrolovat.

 

Váš hlas se objevil i v celé řadě rozhlasových her. Mají podle vás rozhlasové hry budoucnost?

Rozhlas stále žije. Hodně mladých lidí si rozhlasové pořady i nahrává. Znám jednoho člověka z Kanady, který si vytváří knihovnu rozhlasových her a občas mi vyrazí dech, když vytáhne „kus“, který jsem natočil před patnácti lety. Rozhlasové hry dělám rád, ale často narazím spíš na problém produkčního rázu. Často mi volají týden před natáčením, jestli bych si udělal čas, což musím s díky odmítnout, přestože bych se často moc rád zapojil.

 

Jaké postavě byste v rámci dabingu rád propůjčil svůj hlas?

Zcela jistě Malému princi.

 

DĚTI, TENIC A HVĚZDNÝ TANEC

Jak relaxujete a nabíráte energii?

Největším zdrojem energie jsou pro mě moje děti. S nimi nemám čas přemýšlet nad prací a mnohdy jsem příjemně unavený víc než z jeviště. Takže ve výsledku si chodím do divadla odpočinout. Mou další vášní je tenis, kde jsem potkal svou manželku.

Kolik jste už získal „tenisových medailí“?

Několik pohárů mám, ale všechny jsem je odvezl na chalupu. Děti vždycky přijdou a opráší je.

Díky známé televizní soutěži StarDance se z vás stal i tanečník.

To bylo krásné období, přestože to byla neuvěřitelná dřina. Měl jsem stálý řád, skvělou fyzičku a potkal geniální partu lidí. Před každým přímým přenosem byla atmosféra prosycená adrenalinem, mezitím jsem hrál divadlo, kde jsem v přestávkách usínal na stole v šatně. Hodně mě to vyždímalo.

Byli všichni vyždímaní?

Tak například Aleš Valenta, který s Ivou Langerovou daný ročník vyhrál, byl mnohem víc v pohodě. Co se týče tance, tak jsem totální antitalent a naprosto jsem netušil, jak došlo k tomu, že jsme se dostali tak daleko. S Jirkou Schmitzerem jsme totiž patřili do skupiny totálních dřev, ale pílí jsme to vyloženě vydřeli, ostatně i herectví můžete vydřít.

Jde vydřít i muzika?

S tou jsem se potkal jen na škole a z rychlíku. Tehdy nás na kytaru učil Štěpán Rak a na první hodině jsme se dohodli, že se nadrtím etudu, v pololetí přijdu a dostanu trojku. Dnes mlátím hlavou o zeď. Mohl jsem se od mistra naučit hrát na kytaru. Inu, hříchy mládí.

Chodíte od dob StarDance tančit?

S Míšou Gatěkovou jsme asi měsíc po soutěži přijali nabídku na tančení, a když jsme se sešli, tak povídám: „Nepamatuji si ani krok, budeme muset vše nazkoušet znova.“ Její reakce byla přiléhavá: „To si děláš prdel?! To pojedeme všechno znova?“ Takže jsem opět čtyři dny dřel, abych dal dohromady alespoň základy. Byli jsme tak na třech čtyřech vystoupeních, ale pro mě to vždy znamenalo týden přípravy a to mi za to nestálo.

 

ZPĚT NA ŽIŽKOVĚ

Divadelně se v brzké době podíváte i na Žižkov, konkrétně na prkna Žižkovského divadla.

Vznikla myšlenka, že by se obnovilo úspěšné představení Válka Roseových. Na Žižkově má svou druhou scénu Divadlo Antonína Dvořáka z Příbrami, pod jehož křídly se představení bude studovat. Zkoušet začneme s režisérem Ondrou Sokolem asi před Vánocemi a obnovená premiéra bude druhé úterý v únoru v Příbrami a následně se přesuneme i na Žižkov. Doufám, že to vyjde, protože Ondra Sokol je v poslední době na roztrhání. Žižkovské divadlo je pro mě i závan nostalgie. První scéna, kde jsme na konzervatoři hostovali s naším absolventským představením. Prožil jsem tam nádherné tři roky a v divadle znám každý kamínek.

Kamínky a okolní hospůdky…

Spíš divadelní bar. Tedy bar je honosné slovo. Bylo to tehdy spíš takové okýnko, kde s námi obsluha, chuděra, vydržela až do rána.

Žižkovským patriotem tedy nejste.

Jsem kovanej Smíchovák. A Žižkov je pro mě především místem, kam chodím do práce, což nic nemění na faktu, že je Žižkov krásný a pořád si drží své kouzlo. Svou jedinečnou scenérii.

Věříte, že je něco mezi nebem a zemí?

Myslím, že jsou boží mlýny, které melou pomalu a spravedlivě. Každý dojde k tomu, co si zaslouží. Sám mám nějaké vroubky, které se snažím postupně „žehlit“. Doufám, že se ty pomyslné váhy nakonec vyrovnají. Věřící ale nejsem, pro mě je Bůh sama příroda, největší protihráč proti lidské mase. Energie, která zůstává a neztrácí se.