„Ujasnila jsem si priority a došlo mi, že když chci něco změnit, nesmím ustupovat a zabývat se přehnaně tím, jak z obrazovky působím já samotná,“ říká. Dnes je z Kateřiny Cajthamlové v Česku jistě mediálně nejznámější odbornice na životosprávu, píše do mnoha periodik, má vlastní pořad v rádiu. Přesto všechno si vždy najde čas na vaření. Nejraději ze všeho připravuje své rodině ryby a luštěniny, knedlíky byste v jejím jídelníčku hledali marně.

 

Je těžké učit Cechy zdravě jíst?

(usměje se) Je, ale důvod je jasný. Většina lidí, a to se podle národů neliší, která chce mít hezkou postavu, si stále myslí, že to je výlučně otázka správného jídla. Ono to tak ale vůbec není a nikdy ani nebylo. Již někdy ve 30. letech se vědělo, že výraz „udržovat si štíhlou linii“ znamená věnovat se pravidelnému pohybu. Od sametové revoluce navíc skončilo chození po nákupech a stání ve frontách, chození na poštu nebo do telefonní budky, všechno dnes máte vyloženě po ruce. Místo procházek a tůr sedí většina lidí u televize a když už vyrazí na dovolenou, místo aktivního pohybu se na týden prskne někam vleže na pláž.

 

Takže jsme vlastně líní a rozmazlení.

Lze to tak říci. Úroveň pohybu prostě v současné populaci prudce poklesla a současně s tím se v obchodech zvýšila nabídka takzvaných pochutin. Což je další problém. Ty lidé často zaměňují s potravinami a nevědí, že brambůrky, chipsy, sušenky a podobné „dobroty“ jim žádnou živinově vyváženou stravu neposkytují, ale že jimi jen doplňují prosté „kalorie“. Neuvědomují si, že na málo kvalitní stravě možná ušetří pár korun, ale rozhodně tím nešetří sami sebe. Ten hlad po penězích u nás prostě pořád ještě úplně neustal a u mnoha lidí je stále prioritou. Navíc chybí zodpovědnost za vlastní zdraví, to je pro mě nejhorší postkomunistický výdobytek. Lidé mají pořád představu, že přijdou, až bude nejhůř, a doktore starej se! Kdyby se ale starali o své auto stejně špatné jako o svoje tělo, viděli by, jak by to s ním šlo z kopce.

 

Nezačali šetřit a jíst „normálně“ ani díky finanční krizi?

Neřekla bych. Lidská hamižnost současnou společnost stále nutí denně deset hodin pracovat bez přestávky a nikdo už se nediví, když nemáte čas ani na pořádný oběd. To rozhodně ale není příklad správné životosprávy a zdravého životního stylu, ba právě naopak. Většina lidí, když se jich zeptám, jestli jsou ochotní se začít hýbat, odpoví: Ale já už to dělám, chodím jednou týdně na hodinu do fitka. Přitom si ovšem neuvědomují, že to je veškerý pohyb, který svému tělu dopřávají a že je to strašlivě málo. Protože i do toho fitka jedou autem, do kterého to mají z bytu pár kroků, místo chůze do schodů používají výtahy, a tak bychom mohli zvesela pokračovat. Že jim tak chybějí minimálně tři hodiny pohybu denně, je pro ně zcela nová informace. Přitom po svém těle chtějí, aby normálně fungovalo a podávalo v práci často nadlidské výkony. A to prostě není možné. Co svému organizmu dáte, to vám také vrátí.

 

Nezlepšuje se situace ani u mladších generací?

Ne, protože rodiče se dnes bojí děti pouštět samotné ven, a tím pádem jim zavírají dveře do různých zájmových kroužků. Takový drobný jev po revoluci je také ten, že ve střední vrstvě obyvatelstva přibývá rodin se dvěma automobily a výsledkem je obrovský a dříve nebývalý provoz v ulicích. Člověk se pak těm rodičům ani nediví, že svá dítka do města jen tak nevypustí. Tak vypadá klasický obraz dnešní české rodiny, kdy děti doma čekají na znavenou matku, až se vrátí z šichty, a svůj čas tráví u televize či počítače. A samozřejmě u toho pojídají ony nezdravé chipsy.

 

Ptala jsem se původně na Čechy, protože my jsme nezdravou národní kuchyní poměrně proslulí.

Ale pozor, knedlíky nepatří do české kuchyně, to je důležité! Knedlo-vepřo-zelo je německé jídlo, původní česká kuchyně je postavená na hrachu, kroupách, jáhlách, luštěninách a na rybách jako jsou štika a pstruh. Na českém venkově se vždy hojně jedla i zelenina a ovoce a pilo se čerstvé mléko rovnou od krávy. Takže ta představa, že zahušťované omáčky, vepřové maso a pivo patří ke starým českým národním zvykům, není vůbec správná, to sem přinesli až Němci. Ovary se sice při zabijačce jedly, ale jen jednou ročně, což nikomu zle neudělá. Takže když se někdo ptá: „Co je špatného na jitrnicích?, tak říkám: No, v únoru vůbec nic! Ale pokud je hodláte jíst celoročně, zaděláváte si na velký problém.“

 

Odmítla už jste nějakého pacienta s tím, že je beznadějný případ?

Ne, já zásadně nikoho nikdy neodmítám. Naopak, když to vzdá a přijde za rok znovu, mám opravdu radost. Myslím si ale, že každý má právo na to, aby se sám sebe zeptal, jestli se sebou chce vůbec něco dělat. Protože spousta obézních lidí pak přijde na to, že se svým stavem vlastně ve skutečnosti nic dělat nechce. Což je také jejich svaté právo, to je stejné jako například s kouřením a rakovinou. Každý má právo zvolit si život, jaký chce, musí ovšem počítat také s možnými následky. Pokud má někdo životní prioritu vydělávat peníze a jít kvůli majetku přes mrtvoly, zakazovat mu to nemůžete, ale asi se s ním nebudete přátelit, že?

 

V televizi jste jednu slečnu z hubnoucího programu vyřadila - i když to byl asi jiný případ, předpokládám, že v běžné praxi nejezdíte lidem kontrolovat lednice.

To samozřejmě nejezdím (směje se). Ta slečna očividně podváděla a nebýt to v televizi, řešila bych její případ asi jinak. Tady nebylo ale jiné řešení, šlo o podstatu celého pořadu.

 

Jak dnes s odstupem hodnotíte svůj mediální obraz pedantské „fórie“?

Říkám si: Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu. To, že jakýkoliv televizní pořad vybere z natáčení jen ty nejzajímavější momenty, je logické. To, že je pro lidi přitažlivější odporná satorie, než usmívající se zlatíčko, je další věc. Ten přístup ale ve mně byl, ne že ne. Jen jsem si to musela uvědomit a srovnat si to v hlavě. V ordinaci je to samozřejmě vše jinak, to není televize. Ale přesto si myslím, že pořad Jste to, co jíte svůj účel splnil a že byl postaven „šokujícím způsobem“ naprosto správně. Došlo mi totiž, že situace u většiny lidí opravdu šokující je, a že když s tím chci něco změnit, nesmím ze svých požadavků ustupovat.

 

Jakou nejčastější chybu tedy ohledně jídla my Češi děláme?

Téměř nikdo nečte složení potravin, které kupuje. Lidé si koupí drůbeží párky, které obsahují šedesát procent vepřových kůží, a klidně to dávají jíst svým dětem. A je to jejich vlastní zodpovědnost, že se nestarají o to, proč jsou některá jídla tak levná, to je prostě čistě jejich věc. Říkám tomu Marfušovská strava - honem rychle, ať to hlavně pořádně nasytí! Někdy se podívejte v obchodech lidem do košíků a budete mít jasno. Obezita je prostě závažné onemocnění, ať už z hlediska fyzického či psychického, a je zapotřebí se současnou situací stále něco dělat. Na tom se nic nezměnilo a jen tak nezmění. Chvíli to ještě bude trvat.

 

Co jíte nejraději?

Já mám nejraději ryby všeho druhu. Můj otec byl totiž rybář a strýc zase nimrod, takže jsme v sezóně měli také dostatek zvěřiny. A to je přesně ono - hledat cesty mimo nákupní centra, kde se prodávají jen náhražky hodnotných potravin, protože dražší a kvalitnější jídla jim nikdo nekupuje. To tady lidi prostě ještě pořád nepochopili.

 

Žijete na pražském Žižkově, jste místní patriot?

Přestěhovala jsem se na Žižkov kdysi jako dítě, bydleli jsme kousek od Hrdlořez - to jméno se mi tehdy strašně líbilo! Žižkov pro mě byl dlouho tajemný a zajímavý kout města, v němž bylo dostatek přírody. To se bohužel díky nové zástavbě mezitím změnilo, ale jinak jsem na Žižkov stále pyšná a žiji zde velmi ráda. Mám pocit, že se městská část stále snaží obyvatelům vyjít vstříc, což oceňuji. Tradiční je tu velký počet pohostinství na úrovni, vyrostlo tu mnoho obchodů se zdravou výživou a není tu tolik turistických atrakcí jako v centru Prahy. Úspěšně přežívá i hudební klub Chmelnice, miluji místní a zcela výlučné Kino Aero, a pokud mohu doporučit, mým oblíbeným podnikem je žižkovská restaurace Záležitost, kde se pokaždé dobře najím.

 

 

Nejrozšířenější mýty okolo zdravého jídla podle Kateřiny Cajthamlové

 

- Zhubnu i bez pohybu - následkem jsou poruchy metabolické i příjmu potravy.

- Řešením je jíst poloviční porce špatného jídla – důsledkem je neudržitelný nárazový hlad.

- Dělená strava spolehlivě zabírá - následkem je neustálá chuť na sladké jako kompenzace chybějících látek potřebných pro řádný metabolismus.

- Nahradím hlavní jídlo například proteinovou tyčinkou - výsledkem je další tloustnutí.

- Stačí jít 1x týdně plavat nebo do „fitka" (pro zlepšení fyzické kondice je minimální požadavek 4x týdně 2 hodiny pohybu).

- Hodinu po cvičení zásadně nejíst - následkem bývá nedostatek svalového glykogenu u žen.

- Nesnídám a poslední jídlo jím v 17.00 bez ohledu na aktuální denní režim - namísto zlepšování stavu přichází často únava a pocit přepracování a tloušťka v oblasti břicha.

- Optimální stravu a zátěž si naordinuji sám - pokud nejste odborník náhodou, můžete si nevratně ublížit - při stanovování individuálních zátěžových programů je nutná důkladná lékařská analýza stavu pacienta, z níž se vychází.

- Fyzické proporce, a dokonce i špatné držení těla lze změnit jídlem a dietami - výsledkem bývají váhové výkyvy a pocity frustrace, protože nic podobného samozřejmě možné

 

Kateřina Cajthamlová

Absolvovala Fakultu všeobecného lékařství UK se zaměřením na nutriční terapii.

V začátcích lékařské praxe studovala London School of Homeopathy. Působila na Cizineckém oddělení Nemocnice Na Homolce, spolupracovala s velvyslanectvími a starala se o zahraniční pacienty. Od roku 1997 pracuje jako samostatný internista, je majitelkou soukromé interní ordinace na léčbu psychosomatických chorob.

Ve všeobecnou známost vešla především díky televizním pořadům Jste to, co jíte a Souboj v těžké váze a stala se z ní jedna z nejvyhledávanějších odbornic na výživu a její poruchy u nás.