V ČESKÉM RYBNÍČKU

 

Původně jste se hlásila na hodně odlišné vysoké školy. Jak se z potenciální „matfyzačky“ stane herečka?

Je pravda, že s hereckou profesí se spíše spojují humanitní vědy, literatura či filosofie, což mi však nikdy nebylo blízké. Oba rodiče navíc vystudovali matematicko-fyzikální fakultu, tudíž jistou racionalitu mám v rodině. Říká se, že v herectví a matematice se používají naprosto odlišné hemisféry, což podle mě není úplně pravda. Při ponoření do postavy samozřejmě musíte zapojit svou emocionální stránku, na druhou stranu vám rozhodně pomůže o charakteru opravdu přemýšlet. Já jsem „matfyz“, na rozdíl od Martina Myšičky z Dejvického divadla, nedokončila, dokonce ani nenastoupila.

 

Herecká branže je u nás docela malým rybníčkem, kde se všichni znají. Negativem často je i to, že si režiséři vybírají stále stejnou skupinu herců – už patříte do nějakého „klanu“?

Tak bylo by skvělé do „klanů“ patřit. „Můj“ režisér by na mě vždy myslel s nějakou roličkou (smích).Ale myslím si, že to jde i bez toho. Samozřejmě to není pořád růžové, z role do role také nejdu pořád. Na druhou stranu nemusím vůbec řešit, zda v nějakém projektu nejsem jen proto, že si mě režisér zařadil do svého „klanu“.

 

Je v českém prostředí důležitý manažer či manažerka?

Sám jste zmiňoval, že u nás plaveme v malém rybníčku, kde se většina lidí zná. Aktivní filmoví režiséři navíc chodí do divadel i do škol a mají povědomí o nové herecké generaci. Moje manažerka se mnou především řeší smlouvy, abych nepodepsala nějaký papír, jenž by mi zakázal natáčet cokoli jiného po dobu následujících deseti let. Samozřejmě trochu přeháním, ale díky tomu se mohu plně věnovat své práci. Agenti, respektive manažeři a manažerky v rámci prosazování svých herců do projektů mají podle mě smysl spíše na celoevropské úrovni kvůli propagaci. V tu chvíli to asi potřebné je.

 

NEVYDŘENÉ HERECTVÍ A RYCHLÉ TEMPO

 

Před hereckou kariérou jste okusila i život modelky. Co mají obě profese společného a v čem se liší? 

V modelingu musíte každou vteřinu myslet na to, jak vypadáte, zatímco v herectví je to přesně naopak. Vzhled není důležitý, počítá se váš výkon a uvěřitelnost postavy. Konec kariéry modelky se v dnešní rychlé době posunul takřka ke dvaceti letům. V případě topmodelek samozřejmě i později, ale to už ta holka v sobě musí mít nějakou podstatnou jiskru. V herectví však jen jiskra nestačí – to je častý omyl mnoha modelek …

 

Je možné herectví doslova „vydřít“?

Možná částečně, ale pokud není talent, tak vám sebevětší dřina nepomůže. Samozřejmě v základu divadelního herectví je technika, kterou si osvojujeme na DAMU, například velké jeviště vyžaduje trochu jiný přístup, kdy musíte umět zahrát intimní věc stejně silně pro první řady i pro nejvzdálenější balkón. Některé věci se však nenaučíte – například se na jevišti objeví deset lidí a diváci se jako jeden muž shodnou, že od začátku představení sledují konkrétního herce a nikdo vlastně neví proč. A právě tenhle člověk na sobě vůbec nemusí pracovat, chlastá od rána do večera a na jevišti bude stejně dokonalý. Vedle něj budou stát „dříči“, jež však lehce zastíní. Je to možná nespravedlivé, ale talent se nenaučíte.

 

Lze říci, že divadelní škola připravuje studenty i pro filmové herectví?

Za mých studií existoval pokus víc se propojit s filmovou akademií, kdy by se filmoví studenti věnovali v rámci školních prací i divadelním hercům. Nakonec to však ztroskotalo. Je to škoda, mnoho mladých herců na konkurzu pohoří právě proto, že hraje „moc“. Správná výslovnost, doříkávání slov, vše, co do nás hustili na DAMU, přivádí filmového režiséra k běsu. Když slyším poznámku: „Prostě normálně mluvte“, tak bývá zle (smích). Právě díky tomu může ve filmu prorazit i naprosto nezkušená holka, což je v případě divadla přesně naopak. Navíc je dnes všechno strašně rychlé, herci jdou z jednoho nekonečného seriálu do druhého a tam jim nikdo nic nevysvětlí. Není čas.

 

Je podobné tempo i při natáčení seriálu Vyprávěj?

Tam se naštěstí točí tak pět obrazů denně, zatímco v rámci českých telenovel je to i přes dvacet obrazů. Režisér seriálu Vyprávěj Biser Arichtev se tak může hercům více věnovat.

 

Naopak seriál Expozitura vyvolal velký zájem médií…

To bylo dané především faktem, že Expozitura byla velmi drahá, tudíž televize Nova dělala vše pro to, aby to „prodala“. Výsledkem byla situace, kdy pořád někdo volal s žádostí o rozhovor. Cítila jsem, že bych seriál měla propagovat, takže jsem skoro vždy souhlasila. Rozhovorů jsem dala snad o tři sta víc, než jsem měla. Byla jsem v každých druhých novinách, články se podobaly jeden druhému a dostavil se pocit, že je to zbytečné...

 

Média ve vašem případě vytvořila i fiktivní rok narození!

Zde je krásně vidět, jak od sebe všichni opisují. Někdo uvedl, že jsem se narodila v roce 1981 a už se to bez ověření šířilo dál. Několikrát se mě pak ptali: „Jak prožíváte třicítku?“ Takže nijak – třicáté narozeniny budu slavit až příští rok.

 

STŘELBA, HONIČKY A NORMALIZACE

 

Mnozí, převážně zahraniční herci procházejí v rámci svých rolí fyzickou přeměnou – kde je pro vás hranice, co jste pro roli ochotna podstoupit?

V Čechách podle mě existuje taková top pětice, možná deset herců či hereček, kteří si mohou dovolit pracovat pouze ve filmu. Tehdy si kvůli postavě můžete oholit vlasy či ztloustnout dvacet kilo. Při natáčení seriálů, zkoušení a večerním hraní v divadlech kompletní fyzická proměna nepřichází v úvahu. Ale na druhou stranu – nikdy neříkej nikdy. Může přijít natolik odvážný a zajímavý projekt, kde třeba těch dvacet kilo opravdu přiberu (smích).

 

Jistou přípravou na roli Terezy Hodačové v seriálu Expozitura jste však musela podstoupit…

Expozitura byl mimořádný projekt. Televize Nova jej velmi dobře zafinancovala, v rámci příprav jsem měla i trenéra, který mě dostal do kondičky. Měli jsme k ruce profesionály, kteří se nám věnovali, včetně takových věcí jako je střelba „vostrejma“.

 

Zúčastnila jste se i reálných policejních výjezdů?

To tedy ne – asi bych jim to celý zlikvidovala (smích).  Když jsme byli na střelnici, tak jsem policajtovi po třech výstřelech zničila zbraň.

 

Nechala jste se v nebezpečných scénách zastupovat?

Náhodou jsem všechno zvládla! Na place byla kaskadérka, která za mě měla občas zaskočit, ale když nad tím tak přemýšlím, tak k tomu prakticky mockrát  nedošlo. Například jsme natáčeli honičku, kdy režisér většinou zdůrazňoval, že je málo času na to, aby se kaskadérka převlékala do mých šatů a už se jelo naostro. Ve výsledku natáčení Expozitury zas tak složité nebylo, pokud nepočítáte střílení nebo zápasy, při nichž jsem od režiséra Pokorného dostávala pokyny typu „musíš ho prostě mlátit, no!“ a když jsem se obořila s obavou, že zmlátí on mě, tak jen lakonicky poznamenal: „Tak to budeš mít blbý…“

 

Zmiňovala jste určitý shon, který u nás panuje. Je to stejné i v případě seriálu Vyprávěj, nebo máte šanci se na dobu normalizace nějak naladit?

Žádného dobového experta v rámci natáčení nemáme – vše probíhá v rovině tvorby scénáře. Před Vyprávěj jsem hrála i v seriálu Zdivočelá země, která tematicky pokrývá drsnější podoby daného období. Právě v rámci Zdivočelé země jsem přemýšlela, jak bych se v dané situaci zachovala, zda bych podepsala Chartu. Doufám, že bych tu odvahu měla.

 

Ve Vyprávěj všechny postavy prochází dlouhým časovým obdobím. Vy jste dokonce prožila „seriálový porod“!

Zrovna u něj si maximálně mohu představovat, jak to asi je, ale osobní zážitek tím nenahradím. Taky mi zkušenější kolegové hbitě radili (smích). Tvůrci navíc zvolili cestu, kdy se jednotlivé postavy podle věku nepřeobsazovaly, pokud samozřejmě nešlo o malou holčičku. Je stejně vtipné, když hraji třiceti pětiletou matku se sedmnáctiletou dcerou. Tu hraje holka, který je dvacet tři let. Před klapkou si tak povídáme, na jakým koncertě jsme včera byli, ale jakmile se zapne kamera, tak povídám: „Majdo, v deset opravdu doma!!!“

 

Na Novoměstském hrnci smíchu jste za roli Zuzany ze seriálu Vyprávěj získala cenu za Televizní objev roku. Pomohla vám k dalším projektům?

Herectví dosti mate – navenek se zdá, že máte práce nad hlavu, ale opak je pravdou. U mě například šla v televizi najednou Expozitura, Vyprávěj, televizní film Hasiči, což byla vlastně práce za poslední tři roky (seriál Expozitura ležel již natočený dva roky v šuplíku, pozn. redakce). Všichni mě tehdy plácali po zádech se slovy „ty frčíš,co?“, zatímco já jsem seděla doma a dumala, z čeho zaplatím nájem. Ale takhle to chodí, navíc si nemám na co stěžovat.

 

MEZI DIVADLEM, FILMEM A TRAMPOLÍNOU

 

Co v současné době chystáte pro divadelní prkna?

Aktuálně máme v Rubínu premiéru divadelní hry od Petra Kolečka s názvem Zakázané uvolnění. Režíroval to Daniel Špinar a v podstatě jde o setkání tří žen, které v takové hořké komedii rozebírají své životy, muže a pohledy na svět.

 

Chodíte na castingy?

Pokud mi zavolají, tak jdu hned. Podle mě jsou konkurzy hodně důležité, přestože vás nemusí vybrat, tak se alespoň seznámíte s režisérem. Nemusíte se hodit do aktuálního projektu, ale mohou zavolat jindy. Rozhodně nepovažuji castingy za něco ponižujícího – naopak mě spíš štve, když mi nezavolají. Si říkám: „Doprčic, proč jsem nebyla na konkurzu na tohle?!“ (smích)

 

Zahlédneme vás v nejbližší době na stříbrném plátně?

Nejblíž má premiéru asi skvělý snímek Bez doteku, což je celovečerní debut takřka nejmladšího filmového režiséra u nás Matěje Chlupáčka, kterému je pouhých sedmnáct let. Příběh vypráví o mladé holce, která utíká do snového světa, přičemž já tam hraju takovou svini, která hlavní zneužívaný hrdince moc nepomůže.

 

Zdá se, že mnoho vašich rolí jsou emočně či fyzicky náročné - jak relaxujete?

Dá se říci, že svou prací, kterou stále nejsem přesycená. Nicnedělání nemusím, takže jsem z přílišného volna spíše naštvaná. Každý však občas potřebuje vypnout a dokonale vyčistit hlavu, což v mém případě probíhá při skákání na trampolínách. Děláme různé akrobatické prvky, kdy se musíte na své tělo dokonale soustředit, abyste si nic neprovedl. Nemyslíte na „blbosti“ (smích).

 

Jste přitom nějak jištěná?

To není potřeba. Máte trenéra a ten dává záchranu. Já jsem o těch trampolínách hodně mluvila v rozhovorech po Expozituře a najednou je tam narváno! 

 

Takže jste taková průkopnice. Do jakého sportu se vrhnete nyní?

Asi jo – a nikomu o něm nebudu říkat! (smích) Když mám volno, tak také ráda cestuji, což jsem měla dlouhá léta hodně limitované tím, že jsem se bála létat. Toho mě pak zbavil Kuba Prachař, který objevil „leteckou“ medicínu. Koncentrované bylinky, jmenuje se to „Bachovy kapky“. Mě to zbaví tak na čtyři hodiny negativních emocí, mají se kapat tak čtyři, já si jich dám třicet a jsem dokonale v pohodě.

 

Jako mnoho vašich kolegů jste na volné noze. Jak se vyrovnáváte s nejistotou, která je s tím spojena?

Byla jsem dva a půl roku ve stálém angažmá Městských divadel pražských a to byla zkušenost k nezaplacení. Pro mě však bohužel v negativním slova smyslu, kdy jsem přesně věděla, co v průběhu celého roku přijde. Že budu hrát tohle, následně zkoušet tamto a vše je takřka napevno dané. Zároveň máte mnohem menší možnosti účastnit se v jiných projektech. Ať už to je film či televize. V tuhle chvíli mám svou kariéru pevně v rukou a musím se snažit, což je velmi pozitivní i v tom, že člověk nezleniví. Nejistota se mnou občas cloumá, kdy si někdy říkáte „Panebože, už nikdy nebudu hrát!“. Život se může za měsíc totálně změnit, ale s tím se člověk naučí žít.

 

Navštívila jste i Show Jana Krause – snažila jste se, aby vás na něčem „nechytil“?

Když mi z produkce zavolali, tak jsem vnitřně vyhrkla, že nikam nejdu. Nikdy! Kdysi jsem viděla některé díly Krausovy talkshow, kde zničil velmi bystré a chytré lidi! Pak mi však několik přátel řeklo, že je už mnohem hodnější, než býval. A naštěstí je to pravda –polevil. Kryštof Hádek to například vyřešil šalamounsky – odpovídal jednoslovně. Tak jsem si řekla, že se nebudu pouštět do delších rozvitých souvětí. Ale moc mi to nepomohlo (smích).

 

Pocházíte s Jižního města, která má hodně specifický genius loci. Každá pražská čtvrť je však specifická. Jaký genius loci pro vás má Žižkov?

Pro mě má stále odér opravdu drsné čtvrti, v kombinaci s temnějšími zákoutími, množstvím hospod a nočních rvaček. Kdo je z Žižkova, tak přežije všechno, zároveň jeho obyvatelé jsou na svou čtvrť velmi hrdí. To například na „jižáku“ nenajdete (smích). Je pravda, že když jdu nočním Žižkovem na tramvaj, tak si často říkám – už abych byla doma.

 

Nedávno jsem vás zahlédl v reklamě na tvaroh. Čím je pro vás reklamní branže? Někteří čeští herci se jí programově vyhýbají...

Fakt, že spojím své jméno s určitým výrobkem, jsem poměrně dlouho řešila, ptala se přátel a známých. Jedna castingová režisérka mi v tomto ohledu řekla velmi jednoduchou pravdu: „Nějak si člověk musí vydělat.“ Na jedné misce vah je roční účast v nekonečném seriálu, na druhé pak jedna reklama. V tu chvíli je pro mou hereckou svobodu mnohem lepší právě jedna reklama. Je to otázka peněz a díky reklamě se budu moci účastnit několika zajímavých projektů. A mimo to, ten tvaroh je fakt dobrej! (smích)

 

CV

Hana Vagnerová se narodila 21. února 1983 v Praze. Vystudovala pražskou DAMU, prošla stálým angažmá v divadle Rokoko a v současné době je na volné noze. Věnuje se divadelním projektům ve Studiu Rubín či Švandově divadle, objevila se v řadě českých seriálu od On je žena!, přes Zdivočelou země, Expozituru až po Vyprávěj.