„Husité odešli a křižáci utekli. Přišli architekti Zázvorka a Gillar. Přišel Bohumil Kafka a s ním Jan Žižka. Kafka odešel a Žižka zůstal. Přišel Gottwald a odešel. Kdo na Vítkově zůstal?“ Text extravagantního uměleckého sdružení „Depresivní děti touží po penězích“ asi tak v kostce shrnuje, o čem je tento článek. Tak pojďme na to…

Story o 29 husitech proti 30 tisícům křižáků

 

Dnes dvousetmetrový vrch odděluje pražské čtvrti Karlín a Žižkov a jeho úbočí začíná v místech, která považujeme za centrum metropole. V době kdy získal svou historickou slávu, tedy v časech, kdy bylo „založeno“ na jeho pietní osud, to byl ale jen jeden z vršků v okolí Prahy, který vzniknul druhohorními usazeninami břidlic a skaleckých křemenců. Geologicky je Vítkov něco podobného jako třeba Skalka v Košířích na druhé straně řeky.

Na tu ovšem v neděli 14. července 1420 nezaútočilo vojsko míšeňského markraběte a rakouského vévody. Taky nemělo důvod, protože na vrcholu Skalky nebyly na rozdíl od Vítkova opevněné husitské  sruby, které pod velením jednookého trocnovského vojevůdce hájilo jen 26 mužů a tři ženy.  Třicetitisícové křižácké vojsko si dobytím Vítkova chtělo vybudovat předpolí pro útok na hlavní město, než se jeho obránci vzpamatují.  Vybudovalo si však leda tak kolosální ostudu. Hrstka herezitů se na vrcholu Vítkova udržela do chvíle, než dorazily posily a byla z toho obří blamáž. Křižáci se rozprchli a bylo po útoku na Prahu.

 

Nápad na pomník vznikl hned po založení Žižkova

A to bylo tak pro tuto chvíli i následující století všechno, Vítkov dál žil svým všedním životem kopce mezi zemědělskými usedlostmi za hradbami Prahy. Až prakticky do druhé poloviny 19. století, kdy se okolí bývalých usedlostí za Prahou začalo zahušťovat zástavbou a oddělením od Královských Vinohrad vzniklo samostatné město Žižkov. Bylo to v době vrcholícího národního vzepětí, kdy Češi hledali svou historickou identitu a husitské náboženské herezi přiklepli poněkud účelově národní rozměr. Vítkov se tak stal pro město, které bylo husitskou historií fascinováno, ikonickým místem. Roku 1862 vznikla v hlavě prvního žižkovského starosty Karla Hartiga myšlenka umístit na vrch Žižkov, či Žižkaberg, jak se tehdy Vítkovu říkalo, pomník Jana Žižky. V roku 1870 byl záměr oficiálně zveřejněn.

Není proto divu, že nově osamostatněné město Žižkov nemělo ještě dlážděné ulice ani chodníky, o veřejném osvětlení nemluvě, ale zato zde byl hned v roce 1882 ustaven Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky. O devět let později byl dokonce při příležitosti Zemské výstavy na Vítkově vybudován kašírovaný pomník trocnovského vojevůdce, jehož autorem byl výtvarník Národního divadla Robert Holzer.

 

Restaurace pro 2 tisíce hostů a „mejdany“ každý den

Jinak v té době ale Vítkov opravdu žil a byl oblíbeným rekreačním místem Pražanů. Podle plánů Františka

 Thomayera byly v roce 1891 na Vítkově založeny sady. Dokončeny a zpřístupněny veřejnosti pak byly roku 1899. Středobodem zdejší rekreační zóny tehdy byla obří restaurace s obecním domem a nákladně zřízenými vyhlídkovými terasami se stoly. Restaurace stála u vstupu do sadů u dnešní Husitské ulice, byla vybavena moderní kuchyní, lednicí a obřím výčepem a pojala i na dnešní dobu neuvěřitelné dvě tisícovky hostů. Odehrávaly se zde národní a spolkové zábavy, na terasách prakticky denní koncertovaly vojenské i civilní kapely, a z Vítkova v té době dokonce startovaly vyhlídkové lety horkovzdušnými balóny. Nakonec restaurace musela ustoupit budově vojenského muzea. 

 

Mauzoleum, které budilo rozpaky, než vzniklo

Vraťme se ale k památníku – konečný výběr místa trval přesně čtvrt století a architektonická soutěž byla vypsána až roku 1912. Podle historiků architektury byl tento tendr opravdu významnou událostí v dějinách českého kubismu, skončil ale nakonec bez vítěze. Porota neudělením první ceny dala jasně najevo své rozpaky nad zadáním, výsledky soutěže a konce konců i ideou pomníku.

28. června 1920 sice slavnostně položili základní kámen stavby, nikdo ale v té době netušil, jak bude socha vypadat. V následujících letech se rozhořela debata o podobě památníků, k soše přibyla myšlenka mauzolea. V soutěži vypsané v roce 1925 zvítězila architektonická skupina Jana Zázvorky a Jana Gillara a v roce 1928 se začalo konečně stavět.  Hrubá stavba mauzolea byla dokončena v roce 1933, ale než stavbaři dokončili interiéry a vybavení budovy, a než mohla být budova slavnostně otevřena, pochodoval ulicemi Prahy wermacht.  A Žižkův pomník, po neúspěšných soutěžích nakonec přímo zadaný Bohumilu Kafkovi, byl odhalen až po válce, ve výroční den vítkovské bitvy v roce 1950, a tedy také osm let po smrti svého tvůrce, který padnul u Dukly.

 

„Vycpaný“ dělnický prezident a historka o vůdci středověkého proletariátu

Monumentální stavba se sochou nad Žižkovem v té době poněkud hledala své místo v reáliích nového revolučního režimu. V mauzoleu ještě před smrtí odmítl ulehnout první československý prezident Masaryk, a tak byl do něj uložen tři roky po otevření první dělnický prezident Klement Gottwald.

Režim, který aktuálně zavíral duchovní do lágrů, jen musel vyřešit, co s tím obrovským husitou na koni, co vedl armády kvůli náboženským sporům. Prvorepubliková „upravená“ varianta o národním vůdci se už v době komunistického internacionalismu také moc nehodila, a tak se z Jana Žižky z Trocnova stal vůdce českého středověkého revolučního proletariátu.

Když v roce 1962 Mauzoleum Klementa Gottwalda zaniklo, zůstala monumentální stavba, s jejímž přínosem, významem, účelem i budoucností si zas tak úplně neví nikdo rady dodnes. Svědčí o tom i fakt, že zatímco jinde se o stavby vedou majetkoprávní boje, u Vítkova se všechny státní instituce snažily včas utéct, aby to na ně „nespadlo.“

Nakonec památník pod správou Národního muzea došel „nějakého“ naplnění. Nijak valně na tom ale není samotný vrch Vítkov. Dvakrát ročně zde proběhne přehlídka, v létě v posledních letech megalomanská akce o Husitech a na Nový rok zde bývá tlačenice na ohňostroj. Jinak celkem nic. 

 

Dvacetileté hledání nové vize Vítkova

Někdy kolem roku 2000 sice přišel magistrát s vizí, že do pěti až sedmi let kopec nad Žižkovem a Karlínem oživí. Vznikla architektonická soutěž a aktuálně těch pět-sedm let trvá dvacátý rok. V roce 2017 se v době vlády primátorky Adriany Krnáčové ozvala radní Plamínková.  Podle ní by bylo vhodné, kdyby se na Vítkově objevilo více cyklostezek, cest pro pěší i občerstvení, restaurace či kavárna. Začala vznikat studie plánující zarovnání příjezdové cesty od Ohrady a jeho přeměnu na bulvár, který by u památníku končil náměstíčkem, přírodní amfiteátr ve svahu nad Tachovským náměstím, „hobití“ kavárnu zapuštěnou v terénu, výtah z tunelu mezi Žižkovem a Karlínem…

Ale město zatím ani nevykoupilo potřebné pozemky od Českých drah a tak vše zatím zůstalo jen u oblíbené zbraně komunálních politiků – líbivých počítačových vizualizací.

Plány Prahy, která je majitelem kopce nad Žižkovem, se navíc již  v minulém volebním období dostaly do křížku s vizemi žižkovské radnice. Jakou představu má o využití vrchu současné vedení Prahy 3 není jasné. Žižkovské listy oslovily předsedu výboru pro územní rozvoj Matěje Michalka Žaloudka, ten však vůbec na zájem o budoucnost Vítkova nezareagoval.

„Minulé vedení magistrátu na projektu revitalizace Vítkova s námi spolupracovalo, byť byla tato spolupráce poněkud poznamenána sporem o umístění Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Teď je ticho po pěšině, stejně jako v případě dalších velkých společných projektů, které by měly posunovat Prahu 3, ať už jde o Parukářku, Olšanské náměstí nebo Jiřák. Na magistrátu asi mají plné ruce práce s výběrem znělek na zastupitelstvo a žižkovský starosta zase řeší, která hospoda má lepší utopence,“ glosuje to opoziční zastupitel Alexander Bellu z ODS.

Že by se spící kopec nad Žižkovem probudil tak v dohledné době asi moc nehrozí…