Záliba prvního žižkovského starosty Karla Hartiga (po němž chce vedení radnice Koněvku nově pojmenovat) v husitské historii, je paradoxně důvodem, proč většina místopisných názvů na Žižkově nemusela procházet razantními změnami, jako se to dělo v jiných obcích. Pojmenování uliční sítě a náměstí v Praze 3 tak z velké části pochází z počátku 20. století, kdy byl Žižkov ještě samostatnou obcí. Největší rošáda přišla v době, kdy vznikla velká Praha. Vedle Žižkova a Královských Vinohrad se stalo součástí metropole od 1. ledna 1922 dalších pětatřicet obcí a na mapě Prahy se tak najednou objevilo deset Palackého ulic, sedm Havlíčkových a šest Nerudových. Jen Jan Hus měl v metropoli osm ulic. Praha 3 se musela vzdát obvyklých názvů po českých feudálech, jejichž jména byla v místopisných názvech po vzniku Československa všude v oblibě. Z Přemyslovy se tak stala ulice U Rajské zahrady, kněžna Libuše zmizela z mapy Žižkova také – nahradil jí v názvu ulice Antonín Dvořák a následně hudebník Jan Evangelista Kubelík. Další houslista, František Ondříček, vytlačil ze Žižkova dalšího Přemyslovce – knížete Břetislava.
I tak se ale duplicitní názvy ulic v metropoli vyskytovaly ještě dlouhá léta po vzniku Velké Prahy. Zásadní konec v tom učinili až Němci v době protektorátu. V roce 1940 se z Havlíčkova náměstí stalo Husovo, z dnešní Seifertovy ulice, která tehdy nesla jméno Karlova, se stala Lutherova ulice. A dnešní Koněvova se přejmenovala z Poděbradovy na Brněnskou.
A na konci války se vracelo zase většinou vše zpět, takže se chaos do pražských ulic vrátil. K tomu přibyla na Žižkově v roce 1946 jména sovětských osvoboditelů. Poděbradova byla přejmenována po aktuálně diskutovaném maršálu Koněvovi, Karlova, dnešní Seifertova, převzala jméno po formálním vládci Sovětského svazu z éry, kdy říši na východě fakticky vládnul Stalin - Michailovi Ivanoviči Kalininovi. Pražské uliční názvy se v té době fakticky dostaly do dnešní podoby – na Žižkově se tak objevilo ještě několik jmen méně známých husitů – Jan Roháč z Dubé (Harantova-Roháčova), či Chval z Machovic (Závišova-Chvalova). V padesátých letech ideologickým sítem režimu neprošel historik Václav Vladivoj Tomek, autor Dějepisu města Prahy, a nahradil jej ruský skladatel Čajkovský. Zmizel i husitský vojevůdce Jakoubek ze Stříbra, z jehož ulice se stala Sabinova. Pernštýnovo náměstí se změnilo na Barikád.
Jméno dnešního náměstí Winstona Churchilla se po válce měnilo hned třikrát. Z původního neideologického názvu U penzijního ústavu převzalo nejdříve v roce 1955 jméno tehdejšího ministra průmyslu Gustava Klimenta, následně v roce 1977 prezidenta Antonína Zápotockého a nakonec v roce 1990 jméno britského válečného předsedy vlády Jejího Veličenstva.
Hned po pádu železné opony přišla změna názvu dnešní Seifertovi třídy. Zatímco u maršála Koněva se vedou diskuse o jeho kontroverzním historickém odkazu, Michail Kalinin dělal po celý život jen „užitečného idiota“ tyranovi Stalinovi. Dokládá to ostatně i jeho podpis na rozkazu o likvidaci polských důstojníků zajištěných po obsazení východního Polska během tzv. Katyňského masakru.