Ke spočítání všech bývalých žižkovských kin by vám rozhodně prsty na rukou nestačily. První projekce na území Žižkova byly spojeny s rokem 1904, s legendárním Viktorem Ponrepem a neméně legendárním sálem kulturně-společenského objektu Bezovka, případně s jeho zahradou. Tehdy se ještě filmu říkalo „elektrické divadlo živých fotografií“ a běžným doprovodem promítání bylo i eskamotérské umění. Film byl prostě tak trochu cirkus a lidová zábava. A to ostatně zůstal dodnes, i v době, kdy už dávno nemusí bojovat o status umění. I přes elitářství některých festivalových snobů je na filmu hezké právě to, že si umí přiznat své jarmareční kořeny. I my v redakci rádi ředíme tříhodinová dramata pro dva herce a tři větve stromu souboji obřích robotů s obřími ještěrkami – oba „žánry“ mají svá veledíla i propadáky.

Vykladači filmových obrazů

Až do roku 1909, kdy vznikla první stálá kina, měla žižkovská promítání vesměs podobu krátkodobých, improvizovaných show, o něž se starali známí kočovníci Josef Jakoubek či Dégon Hájek a další. Mnohá kina fungovala ještě v půli minulého století v bojových podmínkách. V takřka vesnicky vyhlížejícím Biografu Jarov, kde podle dobového svědectví doprovodná kapela dokázala „vyluzovat pláč meluzíny, svistot projektilů i chechtot plíživých hyen“, se obecenstvo i promítači museli potýkat se stavebními závadami – projektory bylo kvůli zimě třeba nahřívat teplometem, a jednou dokonce zamrzlo i filmové lepidlo. Nyní na místě kina stojí koleje VŠE.
To slavný biograf Aero byl vybaven nejmodernější technikou a jeho otevření v roce 1933 bylo společenskou událostí. Ale do prostorů tohoto prvního žižkovského kina s širokoúhlým plátnem se ještě vrátíme…
Úplně prvním stálým kinem na Žižkově byl Biograf Edison bratří Moravců, který stál v Husinecké ulici. Zatímco Rudolf Moravec tehdy obsluhoval projektor, bratr Karel stál vedle plátna coby vykladač obrazů – tehdy bylo běžné komentovat veškeré důležité dění na plátně.
Maličký sál však nemohl dlouho konkurovat Weissovu biografu v Bezovce, který začal promítat jen o osm týdnů později, ani Biografu Ponec v Husitské ulici.
Vyučený cukrář a bývalý úředník František Ponec si poté, co se svým putovním kinematografickým podnikem Thèatre Moulin Noire de Paris procestoval značnou část Království českého, najal od města Žižkov bývalou továrnu na výrobky z mědi, mosazi a železa a otevřel tu Poncův Royal Bioskop. Chodíval sem Jaroslav Marvan a četné ženské publikum doslova šílelo po okouzlujícím černovlasém houslovém virtuosovi Stradiotovi.
Mezi další známá žižkovská kina patřil Biograf Kosmorama v Seifertově ulici, později přejmenovaný na Obzor, Academia ve Slavíkově ulici či Flora v Orlické ulici – druhé největší kryté pražské kino s kapacitou přes tisíc diváků, orchestřištěm, velikým balkonem, bufetem, šatnami či kuřáckým salonem. V místech, kde ještě nedávno byla orná pole, se 2. března 1928 otevřelo kino se šesti vchody, mramorovými schodišti, mosaznými zábradlími a křišťálovým lustrem v hodnotě 25 000 Kč. Po revoluci bohužel padlo za oběť restitučním sporům a vandalismu.

Fešáci, óbrsvině a Kreml

Na Žižkově se nejen hojně promítalo, ale i natáčelo. V Bořivojově ulici parkoval svůj „hadraplán“ falešný vrchní Vrána, jen o kousek dále postával před domem „Ejhle člověk“ Homolka, v Táboritské ulici přijímal Vratné lahve Zdeněk Svěrák. Kolem Jiřího z Poděbrad se hnali vozem „Kamarádi do deště“ Lukáš Vaculík se Sagvanem Tofim spolu s opilým Karlem Augustou, který se vykláněl z okénka a křičel: „Báby, co čumíte!“ A přímo v parku před radnicí pokuřují protagonisté nedoceněného dokumentu o hiphopu Česká Rapublika s místními školáky.
Vyjmenovávat filmy, v nichž se pár scén odehrává na Žižkově, nemá smysl, to bychom tu byli ještě zítra. V baru v Rokycanově ulici si každopádně dávali drink hrdinové brakového amerického krváku Hostel, a hned za rohem přitom bydlel Ještě větší blbec, než jsme doufali. Bylo by toho mnoho. V luxusní rezidenci na Jarově natáčela i dost možná nejvýznamnější ikona současné pop music, americký rapper, vizionář, „enfant terrible“ a „Michael Jackson současnosti“ Kanye West doprovodný film Runaway ke svému opusu magnum, albu My Beautiful Dark Twisted Fantasy. Ano, ta nadpozemská žena symbolizující bájného fénixe, která si na zahradě hraje s králíčky, ovečkou a kolouškem, zatímco Kanye romanticky brnká na piano, se nepovaluje někde u moře, ale tady kousek v sousedství.
Jsou však bezesporu filmy, jejichž atmosféra doslova stojí a padá s legendární pražskou čtvrtí. Žižkovská romance režiséra Zbyňka Brynycha z roku 1958 představovala jeden z prvních českých pokusů o neorealismus, soutěžila na prestižním festivalu v Cannes, a co ztrácela na poněkud kýčovité milostné zápletce, to vynahrazovaly oprýskané žižkovské fasády, pavlačové činžáky a moderní filmová řeč. A mezi místními pavlačemi a schůdky se proháněl i Fešák Hubert, který měl v patách „óbrsvini“, inspektora Mourka. Hned v úvodu filmu fešák proběhne Cimburkovou ulicí, seběhne schody a vypráská ze svého rajonu skořápkáře z Michle. Jó, žižkovská galerka mezi sebe ve třicátých letech jen tak někoho nepustila. V podobné době se odehrává i Kachyňovo drama o šesti větách Lásky mezi kapkami deště, kde však vedle hospůdek a harmonikářů hraje prim i láska.
Pokud by vás zajímalo, kde všude se na Žižkově natáčelo, podívejte se na web filmovamista.cz. Tam si můžete na mapce najít, zda se nějaká scéna nenatáčela přímo ve vaší ulici.
Koncem letošního léta přibylo na filmové mapě Žižkova další natáčecí místo. U Vítkovského památníku se sice už pár scén natočilo, od zmiňované Žižkovské romance až po obskurní hudební film Dva z onoho světa, v němž je Oldřich Nový už těžce za zenitem. Koncem srpna však obsadil štáb České televize samotnou budovu a přeměnil ji v Kreml. U toho jsme nemohli chybět, a tak jsme se vydali do hlubin šedesátých let podívat se, jak dostává Dubček v Moskvě za uši.

Legenda se vrací

Když člověk vstoupí do monumentálních prostor památníku mezi mramorové obklady, vysoké stropy a legionářské motivy a po dotočení jedné ze scén mu míří vstříc z natáčecí místnosti postavy v dobových uniformách, které spolu hovoří třemi různými jazyky, poněkud ho přejde humor. Robert Sedláček tu právě natáčí šestou epizodu televizního cyklu České století mapujícího naši historii od vzniku Československé republiky až po její rozpad – a k zachycení tíživé posrpnové atmosféry si nemohl vybrat lepší místo.
Vkrademe se do sálu a do doby, než padne další klapka, sledujeme filmaře při práci. Nebyl by to český štáb, aby si nevypomohl různými zlepšováky – trojnožku stativu stabilizují tenisáky, koleje pro jízdu kamery se právě podkládají pivními tácky. Když však proběhne poslední líčení a ozve se „Akce!“, jsme rázem na hony vzdáleni českému kutilství. Obvykle se mluví o iluzi reality až při sledování hotového díla. Ale tady se najednou ocitáme uprostřed Kremlu šedesátých let a vůbec nám v tom nebrání pohybující se kamery a ševelící větráky.
Je poznat, že vše probíhá na výbornou. Než padne další klapka, jeden ze slovenských herců při pohledu na obří stůl zažertuje: „Kávička, chlebíčky, to nebolo vtedy?“ Ale pak už Brežněv hovoří ruštinou, která láme skály. A i když se herec zadrhne a po menší pauze musí přijít nápověda, ozve se poté od zvukaře, že ta pauza byla dobrá, protože zrovna jel vlak. Vše zkrátka hraje do karet.
Robert Sedláček je jeden z nejpozoruhodnějších českých autorských filmařů. Nyní se po svých svérázných a spíše nízkorozpočtových snímcích, jako byla vesnická komedie Muži v říji či podvratná hříčka Největší z Čechů, pustil i do velkých projektů – vedle Českého století dokončuje pokračování porevolučního hitu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Tentokrát je to „aneb Kurvaseneříká“ a prý bude hodno titulu Legenda se vrací, řekl nám tajuplně Sedláček. Když si na nás našel chvilku během obědové pauzy (sám totiž stejně nechodí dolů do cateringu, ale raději se tu prochází a vstřebává atmosféru budovy), poodhalil nám během krátkého rozhovoru, že atmosféra místa tu silně působí nejen na něj, ale na celý štáb. Musím přiznat, že mi úplně stačilo s ním posedět tu čtvrthodinku u onoho mohutného stolu, kde před chvílí Dubček, Biľak, Brežněv a další rozhodovali o osudech jednotlivců i národů.

Hanbatá zákoutí kinematografie

Jedním z mála stále fungujících klasických jednosálových kin – nejen na Žižkově, ale v celé Praze – je dnes již legendární žižkovské Aero. Na přelomu tisíciletí pojem nejen v Praze. Dobře si pamatuji, jak jsem do něj během vysokoškolských studií tou dobou poprvé zavítal. Promítal se kultovní dystopický snímek Brazil Terryho Gilliama za účasti samotného autora. Dodnes nezapomenu na to, jak slavný člen Monty Pythonů hlaholil svým typickým podvratným stylem, že naše společnost přece potřebuje teroristy. Stejně jako nezapomenu na některé vyděšené obličeje v řadách diváků. Od 11. září tehdy opravdu neuteklo mnoho vody.
„Ať jsme dělali prakticky cokoli, lidé tam byli ochotni jezdit z celé Prahy a ve velkém počtu, byl to fenomén, který se už asi těžko zopakuje,“ vzpomíná na doby v první půli první dekády nového tisíciletí dnešní dramaturg Ivo Anderle a dodává, že tehdy se spousta věcí dělala hlavně intuitivně a od srdce. A bez patřičné drzosti by se prý možná nepodařila spousta věcí, třeba by sem ani toho Gilliama nedostávali tak snadno.
Dnes je Aero součástí spřátelené sítě kin, do níž patří letenské Bio Oko a Světozor, a jeho aktivity jsou opravdu četné: distribuční společnost Aerofilms, Aeroškola zaměřená na vzdělávání veřejnosti od školáků až po jejich pedagogy včetně speciálního filmovacího tábora, promítání živých přenosů z metropolitní opery, zážitkové kino Cinema Royal či třeba dnes již kultovní Festival otrlého diváka. A počáteční entuziasmus z dob na přelomu tisíciletí, kdy kino zažívalo svůj restart, zůstal. Letos kino Aero slaví patnáct let své novodobé historie a po nedávné rekonstrukci baru jde o jedno z nejútulnějších míst v tomto koutu Žižkova, i když nemáte chuť na film, ale třeba jen na kávu či drink.
Málokde jinde se také mísí tak různorodé publikum. Jednoho dne tu sleduje mládež v kapsáčích béčkový horor ze sedmdesátých let a další večer přijdou dámy ve velké večerní na operu. Díky své široké síti aktivit patří Aero mezi špičku i v evropském kontextu. „V Boloni mě překvapilo, jaké jméno má Aero mezi kiny v Evropě,“ popisuje svůj zážitek z nedávné konference pro evropské kinaře koordinátorka Aeroškoly Linda Arbanová. Právě díky tomu, že je žižkovské kino součástí evropské sítě kin Europa Cinemas, účastní se jeho zaměstnanci různých konferencí a vyměňují si cenné zkušenosti, jak bojovat s multiplexy, popkornem a internetem. A Aeroškola nepochybně patří mezi aktivity, které by mohly mladým divákům ukázat, že se dá chodit i na jiné filmy. „Hodně daleko ve filmové výchově jsou například Poláci, hlavně co se týče třeba státem a různými institucemi dotované distribuce kvalitních evropských filmů pro děti a mládež, to se u nás zatím nedaří a nabídka školám je omezená,“ komentuje situaci v této oblasti Linda Arbanová, ale hned dodává, že Aero je samo inspirací pro mnoho artových a jednosálových kin „díky svým četným aktivitám nad rámec běžného promítání“. Co se týče Aeroškoly, Linda si nejvíce považuje filmového letního tábora Aertěk, kde spolu s týmem profesionálů vychovávají mladé nadšence pro natáčení. Dokonce prý plánují sepsat na základě vlastních zkušeností metodickou knihu pro výuku animace.
Ivo Anderle poodhaluje i zákulisí výběru filmů do distribuce v rámci Aerofilms: „Dnes více než polovina filmů se kupuje ve fázi, kdy nejsou hotové. Je jen scénář, a někdy ani to ne. To je třeba případ filmů Larse von Triera, kterého jsme včera viděli jako nehotového, ale koupeného ho máme dva roky. To je díky tomu, že je to velké jméno.“ I ve výběru filmů se však řídí hodně srdcem. Ale jak Ivo dodává, občas tyhle srdcovky překvapí: „Nejvíc v poslední době překvapila Divoká stvoření jižních krajin, od kterých jsme opravdu nečekali žádné zázraky, tím pádem jsme do toho moc neinvestovali, ono přišlo skoro 20 tisíc diváků.“
Další oblastí, kde se objevuje radost z filmu ve své nejčistší podobě, je zmiňovaný Festival otrlého diváka. Z velkého množství festivalů, které se v Aeru konají, jde o jeden z mála, jenž si produkčně zaštiťuje samo Aero. Dramaturgicky se pak o něj stará spřátelený úzký tým. Jednoho z otců zakladatelů, Davida Čeňka, idea „Otrlce“, jak se akci přezdívá, napadla na jednom zahraničním festivalu při sledování sekce půlnočních filmů. Ale na rozdíl od většiny podobných festivalů není Otrlec žádným souborem béčkových či brakových titulů, naopak jde o velmi pestrou kolekci děl, která se od hlavního proudu vzdalují nejrůznějšími směry. „Festival otrlého diváka vznikl z okouzlení nejrůznějšími hanbatými zákoutími kinematografie. Náš program docela dobře vystihuje následující výčet okruhů: horor, exploatace, camp, gore, porno, experiment, art, fart,“ pokouší se s typickou otrlou potutelností akci charakterizovat jeden z dramaturgů Antonín Tesař. A jak naznačují poslední zmíněné škatulky, mezi uměním a prdem mnohdy nemusí být velký rozdíl. Antonín Tesař podotýká, jak se to má s jejich diváky: „Chodí k nám docela hodně pestrá skupina lidí. Obecně si ale myslíme, že otrlé diváky žene na náš festival hlavně zvědavost. Jsou to většinou lidé, které nalákáme na milostný příběh stárnoucího farmáře a svůdné ovečky nebo na kuřecí zombie z prokletého fast foodu.“ Ale třeba poslední ročník zahajoval americký debut jednoho z nejvýznamnějších korejských režisérů současnosti Parka Chan-Wooka, hitchcockovský thriller Stoker, který patří k nejvýraznějším filmům letošního roku bez ohledu na žánry a škatulky. Pro otrlé nedočkavce máme dobrou zprávu: letos na podzim se mohou těšit na jednodenní dušičkový speciál.

Archiv není tvrz

U Nákladového nádraží nalezla útočiště i jedna z našich vůbec nejdůležitějších filmových institucí, Národní filmový archiv (NFA). Většina lidí si jej možná spojuje se sídlem v Bartolomějské ulici, kde je promítací sál archivu kino Ponrepo a také obsáhlá knihovna. To nejdůležitější, totiž samotné sbírky filmových materiálů, však má bydliště na Žižkově. Zavítali jsme do tohoto sídla naší (nejen) filmové paměti popovídat si s ředitelem archivu Michalem Bregantem o tom, k čemu všemu NFA slouží a jaké změny se tu odehrály během doby, co stojí v jeho čele.
Za ten rok a půl se odehrálo poměrně mnoho změn. Archiv má nyní o dost širší záběr. Vedle samotného ukládání a opečovávání filmových materiálů má nyní pod svými křídly i České filmové centrum, které pomáhá zviditelňovat filmy v zahraničí a filmovou kancelář Czech Film Comission a Media Desk CZ, která u nás pomáhá distribuovat díla evropské kinematografie. „Jsme daleko aktivnější v komunikaci s filmovými producenty a s celým průmyslem. A po odborné archivářské stránce jsme také udělali pár zásadních kroků. Po dlouhých letech se tu konečně začíná systematicky řešit otázka archivace digitálních materiálů. Protože celá kinematografie je digitální a my nemůžeme současnou tvorbu, kterou dostáváme do sbírek, jen tak ukládat na regál, vyžaduje to poměrně složité technologické zařízení,“ popisuje aktivity archivu Michal Bregant a pochvaluje si, že v průběhu kompletní restrukturalizace došlo i ke generační obměně. „Přišla spousta mladších lidí a já je dost obdivuju, protože platově je to tu docela problém, ale archiv má nějakou přitažlivost i pro mladší generaci lidí, kteří by mohli za několikanásobně vyšší plat dělat něco podobného.“
Michal Bregant si uvědomuje, že archiv nesmí být uzavřenou tvrzím, a ve všech ohledech z něj učinil dynamičtější místo. Vedle nové bezbariérové knihovny, kde je možné si kromě četby pouštět audiovizuální materiály, se rozšířila i publikační činnost, v níž je vidět snaha vydávat knihy psané odborníky, přitom však lehkou i zábavnou formou. „Tahle žlutá knížka je katalog animovaného filmu, který navazuje na těch šest svazků, které jsme věnovali hranému filmu. Vyšel trochu se zpožděním, ale jen proto, že jsem chtěl, aby k němu vyšlo i DVD, kde ty animované filmy budou. A měl obrovský ohlas. Snažíme se nedělat zbytečnosti, a když už je rozpočet tak mizerný, aspoň to málo udělat pořádně,“ komentuje jeden z narůstající palety titulů ředitel archivu. Z edičního plánu vypíchněme ještě skvělou knihu o průkopnících československé animace, Ireně a Karlovi Dodalových.
Michal Bregant se zamýšlí i nad tím, že by bylo dobré, kdyby se mohly prostory archivu rozšířit do budovy Nákladového nádraží, čerstvé kulturní památky. Podle něj by čtvrti velmi prospělo, kdyby tu vzniklo centrum, kde lidé mohou trávit volný čas. „Jde vlastně o největší rozvojové území v Praze a ten potenciál je tu obrovský. Jsem šťastný, že je idea Jarovské spojky zažehnána a že tato zóna může být nejen magnet pro Prahu, ale že to může mít celorepublikový dopad.“

Největší plátno

Jestliže je Národní filmový archiv spíše oknem do minulosti kinematografie, v sále kina IMAX na Floře se přesuneme do bytostně aktuálního dění. Je příznačné, že v blízkosti původního kina Flora, ve své době druhého největšího v Praze, vyrostl v roce 2003 sál s největším plátnem v České republice o šířce pětadvacet a výšce čtrnáct metrů. Na první pohled šlo o technologickou novinku, který byla před deseti lety pozoruhodná především možností 3D zobrazení, v rámci kinoprojekce jsme však po třiceti letech doháněli západní státy. Název je zkratkou sousloví Image on Maximum, tedy obraz na maximum, kdy film dokonale vyplňuje divákovo zorné pole, zatímco projekce je jak obrazovou, tak zvukovou špičkou. Promítač Petr Buňata nám v kabině ukazuje v roce 2011 instalované 2K digitální promítačky Christie s rozlišením 2048 na 1080 bodů, zatímco opodál majestátně stojí původní filmový projektor na 70mm film. „Minulý rok jsme ho opět dali do provozu na projekci snímku Temný rytíř povstal,“ vysvětluje Buňata, „režisér Christopher Nolan jej totiž natočil na imaxové kamery a vyžadoval promítání z filmového pásu.“ Vzhledem k tomu, že původní obraz „imaxového“ filmového pásu byl ekvivalentem 10K až 12K, tedy až pětkrát kvalitnější obraz, tak se Nolanovi příliš nedivím. Petr Buňata ukazuje i velkou špulku s filmem, který pro jedno oko vážil až 350 kg. „Museli jsme při nasazování pásu používat zdvižné vozíky,“ doplňuje Buňata, „projektor měl 15kW lampy, které se tak přehřívají, že je nutné použít vodní chlazení.“ Celuloidová promítací technika s sebou nese jistý nádech nostalgie – jestliže dříve bylo nutné zakládat filmový pás, teď se spuštění projekce podobá práci s tabletem. Promítač na zařízení připomínajícím bankomat „naťuká“ projekci a vše se spustí automaticky. „Občas se nám filmový pás samozřejmě přetrhl, což dnes nehrozí,“ vysvětluje Petr Buňata, „z klasické promítačky odstřihnete přetržené políčko a slepíte zpět. V Imaxu by však přestalo sedět pravé a levé oko, tudíž jsme políčko nahrazovali černým blankem. Divákovi pak v jednom oku probleskla tma.“ Nejspíše v průběhu příštího roku by mělo pravděpodobně dojít k dalšímu digitálnímu vylepšení, kdy by sem měly dorazit 4K digitální laserové projektory. Je to rozhodně dobře – přece jen přechod z hyperdetailního filmového pásu na pouhé 2K digitální rozlišení nebylo správným krokem vpřed.
Jedno z legendárních klubových kin, fotogenie žižkovských uliček, jež přitáhla mnohé filmaře, zachování dědictví české a československé kinematografie a v neposlední řadě největší plátno u nás. To není na jednu pražskou čtvrť rozhodně málo!