„Je potřeba si uvědomit, že ve společnosti tehdy vládla zcela jiná atmosféra než dnes, čtyřiašedesát let poté. A byla zcela odlišná i od té, kterou pamatujeme před dvaceti lety. Na Václavské ani Staroměstské náměstí nikdo lidi nehnal. Šli tam sami a dobrovolně. Zpitomělí propagandou, které po tom, čím si prošli během nacistické okupace, byli schopni uvěřit. Pamatuji si z tehdejší doby heslo, že V nouzi dá ti radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel,“ vypráví Jindřich Hamšík, syn žižkovského cukráře. O tom, jak si tehdejší mocnosti zkoušely naklonit středoevropský region, vypráví Hamšík dál: „Sověti klidně vsadili i na hladomor, aby sem mouku poslali, a tím si nás tehdy koupili. Dnes už si lidé nepamatují, jaké to bylo dávat někomu k Vánocům pod stromeček balíček, ve kterém bylo kilo cukru a láhev rumu.“

Žižkov byl od událostí, které měly mít vliv na následujících čtyřicet let celého státu, stejně daleko jako dnes, tedy nějakou čtvrthodinu chůze. Ale informace se přece jen nešířily tak rychle jako dnes.

„Je pravda, že lidé informovaní, politici i novináři, tedy všichni, kdo znali dějiny sovětské komunistické strany, tak v dubnu a květnu už z republiky utíkali. K mnoha lidem se ale tyto informace nedostaly. Když se na to díváte zpětně, každý jsme měli k dispozici indicie, podle kterých jsme si to mohli odvodit, ale všem se nám to nepodařilo. Měl jsem kamaráda, který v zimě 1947 vzal lyže, přejel Šumavu a zmizel. Ozval se mi až z Mnichova a nakonec se usadil v Austrálii. To byla ale výjimka,“ dodává k poválečné atmosféře syn žižkovského cukráře. Rok před emigrací jeho kamaráda se konaly první poválečné volby, v nichž komunisté zvítězili, a dostali se tak nadlouho do vlády. Nejsilnější pozici měli v Čechách, kde pro ně hlasovalo třiačtyřicet procent voličů.

Na Žižkově, který byl tenkrát součástí Prahy XI, získali komunisté téměř nejvíce hlasů z celé metropole, když pro ně hlasovalo devětatřicet procent voličů, což bylo zhruba dvacet osm a půl tisíce lidí. Silnější byli už jen v Nuslích, Michli a Krči. A není se co divit. Pomineme-li postupné přebírání kontroly nad bezpečnostními a dalšími strategickými složkami státu, které vedlo k politickému triumfu KSČ ve volebním roce 1946 a k získání absolutní moci v roce 1948, nemůžeme přitom nezmínit propagandisticky dokonale formulované předvolební sliby. Zní to skutečně těžko uvěřitelně, ale komunistická strana se kupříkladu zavazovala navázat na Masarykovy demokratické a humanitní ideály a uplatnit je v nové formě. Se vší rozhodností měla též prosazovat oprávněné požadavky prosperujícího živnostenstva (!) a trvat na udržení soukromého vlastnictví pracujících zemědělců.

Tou dobou se do Prahy vrátil z Německa totálně nasazený Josef Novotný. Osud vynikajícího kadeřníka a podnikatele přibližuje jeho sestra Růžena Urbanová: „Do Prahy přišel bratr z Podkrkonoší proto, aby se tu vyučil kadeřníkem. Když se po válce vrátil zpět z Německa, zamiloval se a společně se svou ženou pokračoval tam, kde před válkou přestal. V Průběžné ulici si pak otevřel kadeřnictví a vzhledem k tomu, že se přiblížil k bohaté čtvrti, mohl si splnit svůj sen a vybudovat podnik skutečně na úrovni. Klientela, která ještě udržovala onikání a byla zvyklá na přivítání slovy: ruku líbám, si nemohla vynachválit luxusní interiér salonu, kterému vévodila růžová kožená křesla a personál v dokonale barevně sladěných uniformách. Díky svému snu se můj bratr zadlužil částkou, která byla v té době astronomická. Splatit celých sto padesát tisíc se mu naštěstí podařilo ještě před znárodněním.“

Znárodňování, které jsme si zvykli spojovat s praktikami komunistických režimů, mělo v poválečné Evropě ale docela jiný průběh. Zdecimovaná hospodářství Velké Británie nebo Francie se zachraňovala před ekonomickou katastrofou podobným způsobem, a to už od konce války. Živnostníci na tom byli ale docela jinak.

Zájem o živnosti po válce rostl a jen v Praze jich byly do února 1948 registrovány šedesát čtyři tisíce. Jenomže poté události v Československu nabraly zcela jiný směr. Podrobně o tom vypráví syn žižkovského cukráře Jindřich Hamšík: „Ve vrstvě Pečků (Julius Petschek, česky Peček, byl známý bankéř a společně s bratrem také jeden z nejbohatších podnikatelů meziválečného Československa – pozn. redakce) a Janečků i mezi významnými průmyslníky a obchodníky se samozřejmě vědělo, co se chystá. Těžký průmysl a banky byly znárodňovány po celé Evropě. Ale nikdo nečekal, že dojde i na menší firmy. Jako první padly za oběť komunismu podniky, které měly nad padesát zaměstnanců. Otec mého spolužáka měl ve Strašnicích malou továrnu na vodovodní kohoutky, v níž pracovalo zrovna okolo padesáti dělníků. Skončil v Jáchymově. A nakonec došla řada i na hokynáře, který prodával na rohu kyselé okurky.“

Vrátíme-li se k salonu vinohradského kadeřníka, osud jeho majitele přesně vypovídá o tehdejších poměrech. „Například známí pražští zlatničtí mistři, bratři Kolindrové, kteří patřili mezi bratrovu klientelu, dodávali jeho salonu před únorem 1948 prestiž. A najednou se z nich stala kádrová přítěž,“ líčí Růžena Urbanová. Její bratr celý život toužil i po vysokoškolském vzdělání, a tak se naučil alespoň plynně mluvit čtyřmi jazyky. A stal se také otcem. „Na přelomu let 1948 a 1949 bylo na bratra podáno anonymní udání, které ho označovalo za spoluzakladatele tehdy už nepřátelské sociálně demokratické strany a poukazovalo na skutečnost, že zaměstnává, respektive vykořisťuje, čtyři zaměstnance. Důsledkem udání byl příkaz, který znamenal uzavření kadeřnictví. Bratr byl zároveň doživotně vykázán z Prahy.“

V mnoha případech měly tyto události za následek rozpady rodin a nevratné narušení vztahů s okolím, nemluvě o dopadech na psychiku obětí komunistické zvůle. Ani v případě vinohradského kadeřníka Josefa Novotného to neskončilo jinak. Zůstal sám, bez ženy, bez dítěte a bez práce. Jen s kufříkem plným kadeřnického náčiní v jedné ruce. Ta druhá byla prázdná, ale naštěstí stejně pracovitá jako ta první. Statek, z něhož se kdysi odstěhoval do Prahy, mezitím také podlehl znárodnění, a tak kadeřnickému mistrovi nezbylo než přijmout pomoc od přítele. Ten jej tajně nechával bydlet ve svém pražském bytě v Bělehradské ulici. Bývalý majitel věhlasného kadeřnického salonu chodil tajně po domech stříhat dámy v jejich domácnostech. Po čase našel útočiště v Psárech, kde se dál živil tím, co uměl nejlépe. Na žádnou ze škol, o nichž snil, se samozřejmě už nikdy nedostal.

Vypadá to, že komunisté perzekvovali živnostníky úměrně tomu, jak byli před převratem úspěšní. Kdo měl několik desítek zaměstnanců, toho čekal Jáchymov. Kdo měl za sebou vojenskou kariéru na západních bojištích nebo třeba u Tobruku, ten zpravidla skončil na Mírově. Na drobné živnostníky, kteří často pracovali doma, a na Žižkově jich nežilo zrovna málo, bylo potřeba použít jiné nástroje k zostuzení a likvidaci. „Drobní živnostníci jako krejčí nebo hokynáři také nejdřív nebyli nepřátelé lidu. Znárodňování bylo postupné. Ale když došlo i na ně, většinou se podařilo zinscenovat nějaké absurdní představení. Třeba krejčímu navezli do dílny haldy látek, a pak ho obratem zatkli za to, co si tzv. nakřečkoval na úkor pracujícího lidu. Stejným způsobem se zabavovalo zlatníkům zlato, a tak postupně mizela jedna živnost za druhou.“

Do cukrárny k Jindřichu Hamšíkovi se kdysi chodilo do Prokopovy ulice, přímo do srdce Žižkova. Během světové ekonomické krize, která ve třicátých letech dopadla i na Československo, se lidé z dělnické čtvrti museli uskromnit a naučit se žít bez dortů. Stejně jako kadeřník Josef Novotný se tedy i Jindřich Hamšík přestěhoval, a to blíž k Vinohradům. „Tehdy ve zdejších končinách platilo, že čím blíž Vinohradským vilám jste podnikali, tím větší šanci jste měli na úspěch,“ vzpomíná cukrářův syn. To už ale po čtyřicátém osmém bylo celkem jedno.

„Táta se musel dát do družstva Bratrství, kterému jsme říkali Bruderschaft. Tam se výroba soustřeďovala do větších dílen, které dříve patřily těm úspěšnějším. Tak vznikaly komunální podniky, rozvrstvené od národních až po komunální. Osobně jsem u celého procesu nebyl, protože jsem musel narukovat. Když jsem se vrátil z vojny domů, tak už nám naše cukrárna nepatřila, i když v ní dál maminka pracovala. Ale ne příliš dlouho. Nakonec ji totiž vyhodili.“ Nikdo z cukrářské rodiny naštěstí neskončil ani v Jáchymově, ani nemusel opustit Prahu jako náš kadeřnický mistr Josef Novotný. To ovšem neznamenalo, že rodinu žádné perzekuce nezasáhly.

„Zajímavé na tom je, že vždy, když se vám něco takového stane, narazíte přitom na bývalého dobrého kamaráda, se kterým jste třeba osm let chodil do školy. A najednou od něj dostanete posudek ve znění: Není kádrově způsobilý ke studiu na vysoké škole. Stejně jsem to zkusil třikrát. A během těch pokusů jsem o sobě navíc zjistil, že podle kolegů z podniku patřím mezi zlatou mládež. Bylo to zvláštní, když jsem pak s lidmi, kteří o mně tohle psali a říkali, dělal na jednom místě dalších třicet let,“ uzavírá své vzpomínání syn žižkovského cukráře Hamšík. Jeho příběh stejně jako životní osudy kadeřnického mistra Josefa Novotného přinášejí další svědectví o tom, že oběťmi zvůle komunistů rozhodně nebyli jen ti, kteří po únoru 1948 skončili v nových koncentračních táborech a na popravištích.