Ať si svůj hudebně-taneční harmonogram plánuji sebepečlivěji, vychází jasná rovnice. Je nutné začít pořádně zostra a zkrácený klubový týden startuje v úterý v rockovém Kainu. Ten se ostatně nachází na tom nejspodnějším cípu Žižkova. Pak už budu stoupat jen výše do kopce. Dnešního večera však po průchodu pivnicí sestupuji dolů do sklepních prostor, kde na mě čeká koncert grindcoreové kapely Kauza Králík. Grindcore, tvrdší a zkreslenější bratříček hardcoru, se obvykle vyznačuje podladěnými kytarami, frenetickým bubnováním a zběsilým zpěvem. Sympatická barmanka mi však vysvětluje, že dnes hraje kapela místního zvukaře, která k tvrdé hudbě přistupuje s velkým nadhledem. Že půjde o lokální záležitost, naznačuje už její tričko s vtipným králičím logem skupiny.

„Fungujeme už 13 let, chodí sem poměrně stálé publikum, byť se to liší podle žánrů; máme to tu takové domácké, chodí sem i maminka jednoho zpěváka, které bude 75,“ dodává, když mi čepuje první lívanec, jak se v místním nápojovém lístku říká pivu. Zapadám ke stolu a studuju biblicko-fantastické malby na zdech. Nejvíc mě zaujímá chlapík na voru s kytarou ve tvaru obouruční sekery. Schází se publikum, velká spousta lidí se evidentně zná, Králíci zkoušejí a brzy začínají hrát. Dva zpěváci, kytara, basa, bicí a klávesy. Přemýšlím, zda jsou zkreslenější hlasy či kytarové rify, ale je to každopádně docela povedená recese. Jeden song začíná metalovou verzí večerníčkové znělky a kapela má jasné pravidlo: po každé třetí písni je nutná přestávka. Hned je jasné proč. Nesou se panáky pro hudebníky a vodka s džusem neboli speed.

Po úvodní legraci následuje ještě power hardcorová kapela E.O.S., která zvedá lidi ze sedadel; posilněn třetím lívancem se vydávám před pódium. Striktně kytarová cover verze zásadního devadesátkového hitu od Prodigy mě nechává zapomenout na chorobu a přidávám se k tanečníkům. Při poskakování přemítám, jak se sem mohlo vejít těch 168 lidí, kteří tu prý byli na nejúspěšnější akci.

Ve středu si dávám dvojprogram. Je třeba navýšit dávky. Napřed vyrážím na místo, které mám v současnosti z celého hudebního Žižkova nejraději. A podobně jsou na tom i hudební publicisté, které jsem s pár otázkami ohledně žižkovské hudební scény oslovil. „No, kterýpak klub asi má nejvíc zajímavých jmen z ciziny a občas slušné české kapely?“ odpovídá mi poťouchle naše externí redaktorka, publicistka a DJka Rádia 1 Jana Kománková.

Jan Bárta z Radia Wave je opatrnější. „Ač mi je většina tamní pravidelné produkce lhostejná, musím z dané oblasti vyzdvihnout fungování Paláce Akropolis. Vystoupení Gold Pandy, God Speed You Black Emperor či Swans působí sice jako spíše roztroušené (i žánrově) kapky v moři drum’n’bassových mejdanů, ale díky demiurgovi za ně.“

Akropolis každopádně skýtá nejrůznorodější výběr zahraničních hudebních osobností a já vyrážím prozkoumat, jak vypadá taneční scéna v Mexiku. Hned u vchodu dostávám tradiční mexickou chuťovku s papričkami jalapeňos a trochu corony na zapití. Na výběr je i specifická verze Bloody Mary s tequilou, ale rýmička velí, že se musím šetřit – patřičně klubový víkend je ještě daleko. DJ a producent Camilo Lara skrývající se pod názvem Mexican Institute of Sound svým vystoupením zosobňuje nejen specifičnost klubové hudby v zemi papriček, sombrér a kaktusů, ale nepřímo – a jistě nezáměrně – trefně ilustruje rozmanitost, která vládne v celé Akropoli.

Procházím k pódiu mezi lidmi nejrůznějšího věku i vzhledu – vidím conversky i polobotky, šedý culík starého hipíka i hnědé manšestráky šedesátníka s kostěnými brýlemi. Nejznámější ikona mexické elektroniky vystoupí na pódium v tričku s nápisem Give Cumbia A Chance, tedy „dejte šanci hudebnímu stylu cumbia“, a pak nás začne seznamovat s tímto tradičním mexickým stylem, do něhož doprovodná kapela míchá funky baskytaru a taneční bicí a sám zpěvák i elektronické podkresy. Publikum se vlní, chlapík s bradkou přede mnou tančí džajv a já se bavím videoprojekcí, která též mísí tradiční a současné, staré mexické plakáty s moderním grafickým designem a politiku s humorem.

Lara napůl zpívá, napůl deklamuje, dobře se baví, na sobě má skotskou sukni, klobouk a růžové tygrované ponožky. Když opouštím klub vyvedený v hravém designu výtvarníka Františka Skály, říkám si, že podobný stylový, žánrový (a módní) nadhled by neškodil ani našim kapelám. A taky že klub, který se pyšní výběrem rumů z dvanácti zemí světa, by si určitě zasloužil lepší pivní menu než Staropramen.

Notně roztančen sbíhám dolů ke karlínskému tunelu ochutnat středeční porci zlámaných rytmů. V Matrixu se drum’n’bass hraje poměrně hodně, dnes je vstup zdarma a barman mi hned zkraje přiznává, že poslední dobou si lidé trochu odvykli chodit v týdnu do klubů. Kolem půl jedenácté je vskutku poměrně prázdno, ale to taky na pořádnou party není žádný čas. Na čepu rozhodně potěší benešovská desítka Ferdinand, příjemné zpestření v poněkud unifikované pivní nabídce hudebních klubů, a já si sedám ke stolku vedle slečny s depilovaným obočím a mohutným drdolem dredů. DJ hraje drum’n’bass jako za starých časů, dva tři lidé se opatrně rozkoukávají na parketu. Nechám se od sympatické černovlásky pozvat na fotbálek a vyzvídám od neznámé trojice, co poslouchají a jak se jim líbí v Matrixu. „Jsem tu úplně poprvé,“ přiznává černovláska (doufám, že mi odpustí, že jsem zapomněl její jméno) a dodává, že už do klubů moc nechodí, a když, tak většinou až nad ránem. Dřív prý ráda tančila v Infinity. Odmítám pozvání na panáka (rýmička!) a jdu okouknout parket. Hudba poskočila o dekádu blíž k současnosti a na temné basové linky dubstepu se už docela tančí, byť je v klubu dohromady maximálně pár desítek lidí. Mládež kolem dvaceti sem chodí poměrně pravidelně, většina starších návštěvníků je tu však spíš náhodou. Chvilku se vlním mezi apokalypticky vymalovanými zdmi pokrytými kódem z japonských znaků, ale v jednu je čas to zabalit a šetřit síly na zítřek. A pozítřek. A popozítřek.

Ze čtvrtečního harmonogramu se vyklubala návštěva XT3, klubu, v němž dnes převládají kapely nad elektronikou a jehož design v sobě skrývá něco neurčitě přitažlivého. Kombinace cihlových oblouků, měděného kování, automobilových značek z různých koutů světa rozvěšených na zdech a červeného neonu s názvem klubu vytváří docela příjemnou atmosféru. Knedlík v krku však posiluje utkvělý pocit, že už na ty mejdany nejsem tak docela stavěný. Když se marně snažím odečíst z mlhavých obrysů lahví vystavených zhruba tři metry od barpultu jejich obsah, pocit se násobí.

„Nemáte nějaký nápoják?“ ptám se barmana, který vypadá, že má vše opravdu na háku. „Máme to, co vidíš,“ odpovídá sebejistě. „No já to právě nevidím,“ komentuju situaci a ptám se na nabídku tmavých rumů, protože staropramen ve filtrované i nefiltrované podobě jednou týdně stačí. „A co piješ?“ „No tak já nevím, třeba…“ „Ty nevíš, co piješ?“ V tu chvíli už je pocit, že jsem na některé věci opravdu starý, alarmující. Spolknu sarkastické poznámky, objednám si desetileté malteco a jdu si poslechnout poprockové mládí. Dvacetiletí chlapci By Lift to Sky mají vcelku početnou základnu fanoušků a fanynek, XT3 si ostatně mladé kapely vychovává. Jednou z nich možná bude dobrá špinavá kytarovka. Anebo další Chinaski. Zatímco kluci neúnavně „klátili holky na tvrdý matraci“, vyrazil jsem ještě okouknout hospodu nad klubem. Interiér příjemný, staré kytary tu visí na cihlové zdi a na žízeň mají k tankovému staropramenu i plzeň a hoegarden. Lituju, že jsem nevyrazil spíš v pátek či v sobotu, ale to mám úplně jiný program.

Kam v pátek jinam než do nejstaršího tanečního klubu. V Radosti FX už jsem dlouho nebyl a po čtvrtečním střetu s -náctiletou energií jsem byl rád, že bude program pro pamětníky. Scházím do stále efektního prostoru vyvedeného v matném kovu, dávám si třetinku budvaru a ptám se barmana, jak to tu poslední dobou žije. „Ve čtvrtek chodí spíš mladší publikum, sobotní noci zase hodně vyhledávají cizinci, jezdí sem a rezervují si lístky dopředu, dneska bych čekal spíš starší.“ A klubová noc Remember House v podání matadorů housové scény DJů Bidla a Loutky vskutku přilákala docela dost lidí, kteří zjevně na hymny tanečního parketu trsali už v roce 1992. Kožíšky a oči navrch hlavy vystřídaly kouty a počínající pleš. Přestože se po jedenácté parket zlehounka zahřívá, je mi jasné, že dřív než kolem jedné pořádný mejdan nezačne. Některé věci se nemění.

Každý správný taneční klub by měl mít nějakou specialitu, jdu omrknout situaci na baru. „Nějaké míchané drinky jsme tu samozřejmě vymysleli, ale jsou to spíš tvrďárny,“ přiznává barman a vyjmenovává složení drinku E-man. Z výčtu registruju jen slivovici, tequillu a absint, pak si rovnou dávám další pivo. Škoda, že v půl jedné se party teprve rozehřívá, pánové hrají hezky nostalgicky, ale rozkrájet se nemůžu.

V nedalekém Retro Music Hall se však pouze přesvědčím o pravdivosti slov Jana Bárty, že „rádoby snobské Retro už je tzv. pryč“. Vskutku se mi nedaří nasát atmosféru z hudby ani z designu.

Zostra jsem začal, zostra je potřeba skončit. Bunkr na Parukářce je dost možná jediný klub bez vlastní adresy, v parku prostě čísla popisná nerozdávají. Už dlouhý sestup do podzemí protiatomového krytu dýchá undergroundovou atmosférou, hraje se tu tvrdé techno nebo jungle, ale i mnohem avantgardněji. V sobotu se sešly kapely z výtvarných škol. Jdu se tedy přesvědčit, zda newyorská poučka, že nejoriginálnější muzikanti pocházejí z uměleckých škol, platí i v Praze. Když dokroužím nekonečné schodiště kolem lezecké stěny, dávám si sympaticky hořkou jedenáctku Rychtáře a čekám, kdy konečně umělci dozvučí. Kolem baru procházejí patky, tunely v uších, svetříky a další exempláře hipsterské módy. Potvrzuje se, že kluci jsou větší hipsteři než holky, i to, že umělec má hluboko do kapsy. „Máte něco za 13 korun?“ ptá se vlasatý mladík. Dostává na výběr vodu a deci vína.

Noise-rockoví Age of Empires konečně začínají hrát, tak se plně oddávám sonickým distorzím, dvoučlenná sestava kombinuje vazbící kytary, elektronické mašinky, zpěv, bicí a netradiční způsoby hry na kdeco, do intenzivních zvukových ploch. A takřka extatické parametry má následný krátký set docela známého breakcorového umělce Ježíš táhne na Berlín. Tentokrát hraje pečlivě strukturovaný noise, v němž využívá vysoké frekvence na hranici snesitelnosti. Ten typ hudby, který člověk fascinuje, a zároveň touží po špuntech do uší.

Omámen zvukem se potácím z klubu a napadá mě, že jsem úplně zapomněl na mladý klub Final kousek od Hlavního nádraží. Už se do něj nedostanu, což je škoda, protože jde o závan progresivní dramaturgie. Když jsem tam byl naposled, italští Ronin hráli postrockové soundtracky k imaginárním westernům a bylo to věru příjemné.

Přemýšlím, co z putování žižkovskými zvukovými lázněmi vyvodit. Asi že už jen tak nepropařím noc až do rána a že stroboskop ani DJ nejsou bozi, k nimž se v extázi vzpínají ruce. K tanci i poslechu je toho tu nicméně stále dost a dost. No nic, jdu konečně vyležet tu rýmičku.