Box k Žižkovu patří

Titulek je nesporně pravdivý, přesto není jasné, zda toto spojení rezonuje opravdu v každém Žižkovákovi. „Je tu nejspíše nějaká tělocvična,“ odpovídá u Olšanského náměstí muž ve středních letech, mladík pak matně loví z paměti název turnaje O Pohár města Žižkova. I když box na Žižkově žije čím dál tím intenzivnějším životem, dobrou propagaci potřebuje asi ze všeho nejvíc.

Nejviditelnější boxerskou adresou je především Centrum kontaktních sportů na Havlíčkově náměstí, kde se si vás vezmou do parády například trenéři Michal Břetenář, Tomáš Müller či Jiří Šťastný. Jen o kousek dál na Olšanském náměstí se pak nachází další boxerská tělocvična Kutil Gym trenéra a profesionálního boxera Ladislava Kutila, jehož svěřenec Emil Kocvelda, aktuální držitel amatérského titulu mistra České republiky, čtyřikrát triumfoval právě na největším místním turnaji O pohár města Žižkova v hotelu Olšanka. Ten ostatně hostí i další akce, kde létají pravé i levé háky – například tradiční Memoriál Júlia Tormy s více než dvacetiletou tradicí či Memoriál Josefa Vokřála. Tělocvična Boxing Clubu Žižkov Standy Tišera je zrakům kolemjdoucích skryta nejvíce – nachází se až ve sklepení školy v Cimburkově ulici. A trochu dál v propoceném domě s názvem BBC sídlí boxerská legenda, trenér Rosťa Osička, který si do tělocvičny odskakuje od malířského plátna skrytého v maličkaté pracovně.

„Současný box na Praze 3 je neobyčejně rozvětvený a nikdy tu nebylo tolik oddílů, jako je dnes,“ říká boxerský trenér ale také ringový rozhodčí Tomáš Müller. Sedíme v kavárně Centra kontaktních sportů, zatímco ve světlé tělocvičně pod námi se rozcvičují a zahřívají tři mladí boxeři. Je rozhodně zvláštní v několika hodinách po sobě hovořit s lidmi, pro něž je box opravdovou vášní – pro zkušené bardy spíše výrazným trenérským koníčkem, jako je tomu v případě Tomáše Müllera či Rosti Osičky, pro jiné, jako je světově uznávaný Luboš „Pitbull“ Šuda, pak i skutečným zaměstnáním. Láďu Kutila box naopak posunul trochu jinam – do sféry sportovního podnikání a pořádání boxerských galavečerů. Dalo by se říci, že boxera poznáte nejen podle vypracované muskulatury, ale i podle pevného a odhodlaného stisku ruky, jímž žádný z výše zmíněných rozhodně nešetřil.

„Na Žižkově je obrovská konkurence,“ svěřuje se po tréninku notně udýchaný Luboš Šuda, „kdy na malém prostoru vynikne, který oddíl dokáže vychovat více talentů.“ Pro Šudu, který své svěřence trénoval rok a půl v Centru kontaktních sportů, jsou však pro rozvoj boxu (nejen) na Žižkově podstatné především finance. „Trenér, který se bude věnovat oddílu třeba celý den a je pořád v tělocvičně, nemůže dostat pět set korun denně, to nejde,“ dodává. Příznačně jej doplňuje podnikatel, politik a boxerský mecenáš Pavel Hurda: „Peníze jsou třeba na kvalitní propagaci, aby box obstál v silné konkurenci neuvěřitelného množství nejrůznějších lákadel, která vás mohou často zavést do uliček pochybných druhů zábav, v důsledku demotivujících. Ať chcete nebo ne, než se vydáte na trénink a zvyknete si na něj, musíte překonat určitou lenost a pohodlnost. Odměna za trénování boxu, podobně jako u většiny dalších sportů, nepřijde hned, na rozdíl od jiných „zábav“. Mnohé slibují okamžité uspokojení a úspěch bez jakékoli snahy nebo usilování.“ 

S nedostatkem propagace souhlasí i Kutil, který zmiňuje, že „místní turnaje jsou dělané opravdu dobrou formou. Jen se o nich tolik neví.“ To ostatně potvrdila i naše malá anketa. Finanční stránku věci zmiňuje z jiného úhlu i Rosťa Osička: „Box není vůbec drahý sport – potřebujete boty, bandáže a rukavice. To nikoho nezruinuje!“ Osička přesto zdůrazňuje, že má v oddílu málo mladých kluků a v podstatě dnes nemá koho vychovávat. „Roční permanentka v BBC stojí osm tisíc na rok, a když si to rozpočítáte na měsíce a dny, tak to není vůbec drahé! Za měsíc 666 korun,“ dodává Osička a srovnává box především s extrémně nákladným hokejem. Právě k Osičkovi tak dnes chodí boxovat hlavně manažeři, právníci a lékaři, pro něž je tento sport hlavně o udržování kondice.

Za rok v ringu

Bronzový medailista ze dvou mistrovství Evropy v boxu Rosťa Osička začínal s pěstním šermem v patnácti letech, a přestože byl zocelený prací na moravském vinohradu, do ringu vstoupil až po roce a půl tréninků. „Tehdy byla mnohem větší konkurence. Dnes jsem schopen dostat šikovného kluka do ringu oblastních kol tak za rok,“ říká Osička a ostatní se s ním vcelku shodují. Rychleji, a to do půl roku, by to možná zvládl svěřenec Ládi Kutila, který sám začal v patnácti a po měsíci již stál mezi provazy. Všichni trenéři však zmiňují jeden podstatný moment. „Dost často slýchám větu: Trenére, ještě ne!“ poznamenává Tomáš Müller, „což je mentalita, kterou příliš nechápu.“ Rosťa Osička však nechává rozhodnutí vždy na mladých boxerech: „Když se necítí, nemá smysl je do ringu tlačit, přestože vím, že by to zvládli.“

Zdá se, že pod Lubošem Šudou, který aktuálně trénuje v Kralupech nad Vltavou, jsou horkokrevnější boxeři. „Kluky, kteří chtějí zápasit, spíše musím brzdit a říct jim: Hele, ještě počkáme a potrénujeme…“ Z úst trenérů padají slova jako zlepšení kondice, vykreslení figury, fyzická výdrž. Trénink však v sobě obsahuje i další podstatný moment – podporu houževnatosti. „Ideální sport pro všechny bez ohledu na profesi, protože vás naučí, abyste se po první inkasované ráně nevzdal. Vede vás v životě k vytrvalosti. Nehledě na to, že box s sebou přináší i pozitivní závislost na pohybu,“ říká k tomu Pavel Hurda.

Na turnajích

Tepová frekvence v tělocvičně narůstá a svist švihadla pravidelně protíná vzduch. „Šikovní boxeři?“ ptá se řečnicky Tomáš Müller. „Na jednoho se zrovna díváte. Z mých svěřenců určitě ještě uslyšíme o Pavlu Pleskankovi a Patriku Burdovi,“ chlubí se Müller a každý z trenérů má pochopitelně nějaké to „želízko v ohni“. V současné chvíli je asi nejúspěšnější „stáj“ Ládi Kutila, do které patří také Emil Kocvelda, bývalý žák Standy Tišera a aktuálně držitel amatérského titulu mistra České republiky. „Z mých svěřenců je šikovný sedmnáctiletý boxer Juráček, který po třech zápasech dokonce vyhrál Memoriál Julia Tormy!“ chlubí se Osička. „Druhým je Václav Filip, který má při dobrém tréninku šanci, že bude nejlepší těžkou vahou v celé republice!“

V průběhu roku mají boxeři velkou šanci se blýsknout právě na Žižkově v hale hotelu Olšanka, kde se pořádá již zmíněný největší místní boxerský turnaj O pohár města Žižkova, Memoriál Josefa Vokřála či Memoriál Julia Tormy, jehož prezidentem je právě nejznámější podporovatel trojkového boxu Pavel Hurda. S jednou z největších legend československého boxu, Tormou, který získal zlato na letních olympijských hrách v roce 1948 v Londýně, se znal Hurda osobně. „Svým žákům Torma často říkal: Soupeře chtěj pokaždé porazit, ale měj k němu úctu a respektuj ho! To jeho samotného vystihuje asi nejlépe,“ vzpomíná na boxerskou hvězdu Hurda a k hlavním boxerským turnajům v Praze 3 dodává: „Před necelými pěti lety jsem založil Nadační fond pro podporu a rozvoj občanské společnosti v EU, který je mimo jiné hlavním organizátorem turnaje O pohár města Žižkova. V souvislosti s pořádáním turnaje a podporou místního boxu se na mě následně obrátil prezident České boxerské asociace Svatopluk Žáček, který mě požádal o pomoc s pořádáním Memoriálu Julia Tormy. Pro memoriál jsem zajistil sponzorské peníze, a tak přišla nabídka prezidentství.“ Hurda v této souvislosti zmiňuje fakt, že box je úzce propojený s lokálním patriotismem, takže každý „pravověrný Žižkovák“ by podle něj měl určitě vidět alespoň jednou v životě boxerský turnaj v Olšance.

Čtyři progresivní kluby, boxerské legendy v rolích sportovců, pravidelné regionální turnaje a vlivný mecenáš. Na první pohled se zdá, že kromě zmiňované propagace už není co zlepšovat. První pohled ale pokaždé klame. Nejen trenér Osička pomyslně zamáčkne slzu nad tím, že se především amatérský box pravidelně neobjevuje na sportovních kanálech vedle fotbalu a hokeje. „Je veliká škoda, že se v Praze neboxuje extraliga, a přitom by to šlo!“ předjímá Osička. „Je tu osm malých boxerských klubů, které by se mohly spojit v jeden celek!“ Je opravdu zvláštní, že města jako Ústí nad Labem, Děčín, Ostrava či Prostějov extraligou žijí, zatímco v metropoli se nekoná. Že by mezi trenéry byla velká rivalita? „Maximálně žabomyší války,“ komentuje.

Kde začít boxovat?

„Začal jsem u Osičky a šel bych za ním i dnes,“ odpovídá upřímně Láďa Kutil a ukazuje tím i jistou věrnost svému prvnímu trenérovi. Samotný Osička by si dnes z žižkovské nabídky nejspíše nevybral, zatímco rozhodčí Müller by volil nejspíše Láďu Kutila či z vlastní stáje Jiřího Šťastného. Naopak Pavel Hurda by v dnešní době chodil trénovat ke Kutilovi nebo Tišerovi.

Všichni boxeři se však shodují na tom, že dlouhodobá věrnost jednomu trenérovi není nutná, ba je mnohdy přímo neproduktivní. „Trenéři jsou často ješitní. Hrdopýškové si nechtějí přiznat, že všechno prostě neumějí,“ komentuje zkušený Osička a Kutil k tomu dodává: „Je v pořádku, když boxer odejde ve chvíli, když cítí, že trenér jej již 

neposouvá dál.“ Na druhou stranu Tomáš Müller zdůrazňuje, že je v začátcích rozhodně dobré zůstat rok dva u jednoho trenéra. „Pokud je trenér dobrej!“ směje se.

Odpověď na otázku, do jakého klubu se vypravit, není jednoduchá. Takřka většina klubů nabízí posilovnu, kde se borci mohou ještě víc zpevnit, a tak většina trenérů láká srdíčkem a dobrým zázemím. „Jsme přátelská parta lidí,“ říká Tomáš Müller z CKS, zatímco Láďa Kutil z Kutil Gymu zdůrazňuje velký soubor dobrých trenérů. „Osobně se zaručím za to, že se jim opravdu zlepší kondička a udělají si figuru,“ přesvědčuje Osička, který v BBC trénuje společně s Lukášem Konečným. Kam tedy vyrazit? Přece jen vám poradíme: Zkuste si všude jednu hodinu tréninku a pak se řiďte srdcem. Jako každý správný boxer.