„Rovná chvíle, za domem les, ozývá se hlas.“ Slova básně Petra Borkovce mi rezonují hlavou jako mantra, když vystupuji na stanici metra příznačně nazvané Flóra. A není to jméno jen tak pro nic za nic, Žižkov si na nedostatek zeleně nemůže stěžovat. Vlastně jej skoro celý můžete projít „zelenou“ nohou – od Olšanských hřbitovů až po Vítkov.
Nořím se tedy za Olšanskou branou mezi kaštany a břečťanem porostlé náhrobky a po krátké procházce míjím pomník z červených cihel u hrobu Karla Havlíčka Borovského, vycházím ven a mířím kolem kostela sv. Rocha k další jírovcové aleji v Prokopově ulici a pak rovnou na vrch sv. Kříže, tedy na Parukářku. Když stoupám kolem betonového bunkru, přemítám, jak se jednotlivé parky a sady Žižkova a Vinohrad liší.

Divoká Parukářka

Riegrovy sady stále dýchají svou lázeňskou a divadelní minulostí a stále je tu cítit historie okrasné zahrady plné trvalek, ušlechtilých trav a keřů. Jen pivoněk tu prý bývalo na dvě stě variet a kultivarů. Vítkov je zase pomníkem stojícím na pozůstatcích původního lesa, kopec s holým vrchem, na jehož strmých svazích se tísní porosty javorů, akátů, pajasanů, mahalebek či jeřábů.

Naproti tomu z Parukářky na člověka sedne zvláštní atmosféra – legendy o bývalém popravišti, betonový kryt, který se noří ze zelené plochy, holý vršek s ojedinělými porosty stromů. I samotné informační cedule pokrývají sprejerské nápisy; oproti romantickému „riegráku“ to tu působí drsně, skoro až punkově. Nikoli však nehostinně. K třaskavé minulosti vrchu patří ostatně i existence Kapslovny, továrny na zápalky ze střelného prachu. Přitom jde o tradiční místo setkávání a odpočinku, kde „matky ze Žižkova spravují prádlo nebo suší houby, mladí tátové zdola vynášejí na loktech haranty, staří strejcové si sem vylezou se svou fajfkou a sedí nehnutě nad široce rozlezlou čadící Prahou“. Tak alespoň praví úryvek z Lidových novin léta páně 1926, který dále hovoří o tom, že tu „vyčouhlý hoch hraje na harmoniku tak koncertně, že by se mohl ukazovat“.

A podobná atmosféra panuje i v legendární hospůdce na vršku parku a v undergroundovém bunkru pod ním. Obě hospody příznačně nemají adresu, na vršek totiž žádná ulice nevede – ideální azyl pro všechny, co se chtějí bavit či tančit až do roztrhání těla. Na vše dohlížejí keřové porosty rybízu, pustorylu či zlatice či netvařec křovitý, který pochází z Ameriky.

Park roku

Sbíhám pískovou cestou kolem akátového lesíka – míjím přitom lavičky, pítko a dětské hřišťátko – do Malešické ulice a přes Jana Želivského mířím na Židovské pece. Přecházím po hřebeni tohoto parku, dalšího, na němž prý stávalo popraviště, také se mu říkalo Šibeniční vrch. Na poslední popravu se sem údajně přišlo roku 1866 podívat na třicet tisíc lidí. Je fajn, že už jsou prakticky všude dětská hřiště vybavená zdrojem pitné vody, říkám si cestou.

Nutno říci, že Praha 3 se o zeleň stará celkem dobře. Potvrzuje mi to jak zastupitel Jan Freidinger, tak Vratislav Vozník, tiskový mluvčí sdružení Arnika, neziskové organizace sdružující lidi, kterým není lhostejné životní prostředí. „Vnímáme, že na Praze 3 probíhají aktivity vedoucí ke zlepšení stavu zeleně, možná více než v jiných částech Prahy,“ říká Vratislav Vozník, byť vzápětí podotýká, že vždycky se dá udělat ještě víc. Podle Jana Freidingera vynakládá městská část na údržbu veřejné zeleně zhruba 30 milionů korun ročně a o kvalitě odvedené práce vypovídá i to, že Praha 3 získala cenu za park roku 2012, který vznikl ve vnitrobloku Za Žižkovskou vozovnou.

Zatímco dorážím parkovou cestou do ulice Za Vackovem a nořím se do okolních dubových a dalších listnatých lesíků Vackova a Jarova, které místy střídají modříny, přemítám dále nad tím, co mi řekl Jan Freidinger. Právě tematika obnovy vnitrobloků je podle něj jednou z nejpalčivějších a jde o oblast, v níž by měli občané spolupracovat s městskou částí. Dvorky jsou charakteristickou součástí Žižkova a k tomu, aby fungovaly jako za starých časů – jako místo sousedského setkávání – není nutně třeba velkých městských investic. Vratislav Vozník zmiňuje jeden z populárních zahraničních trendů, který se pomalu dostává i k nám, komunitní kompostování. „Většina odpadů z kuchyní jde totiž kompostovat, tedy zužitkovat jako hnojivo, a nemusí končit ve spalovně,“ osvětluje mluvčí Arniky: „Kompostér je elegantní řešení, které nejen sníží množství odpadu v popelnici, ale navíc zadarmo vyrobí hnojivo pro domácí kytky nebo třeba rajčata, která si lidé pěstují na balkonech.“ Projekt komunitního kompostéru chce na Praze 3 Arnika pomoci zrealizovat.

Sousedská zahrádka

Když přejdu Českobrodskou ulici a mířím parkovou cestou k zahrádkářské kolonii, přijde mi pod ovocnými stromy na mysl další fenomén dneška: komunitní zahrádkaření. Za zahrádkami a místní třešňovkou se totiž nachází nejen lesopark Krejcárek tvořený především duby, modříny, lipami, javory a borovicemi, ale v jeho blízkosti i první komunitní zahrádka na Žižkově, která vznikla docela nedávno. Jmenuje se Ulitej záhon. Jakmile se proderu keřovými porosty lísek, kalin a tavolníků, vydám do ulice Na Balkáně, abych zahradu navštívil.

„Ulitej záhon je součástí většího projektu, který připravuje My. Aktivity o. p. s. společně s DDM Ulita. Projekt je zaměřen na environmentální vzdělávání a osvětu napříč generacemi a současně podporuje rozvoj komunitního života na Praze 3,“ představuje celý projekt jeho zakladatelka Monika Rohlenová. Jde na první pohled vlastně jen o betonovou plochu, na které si můžete za pětistovku najmout místo o velikosti jedné palety a na něm už si vysázet, co uznáte za vhodné. V ceně je paleta, substrát, voda a možnost zapůjčení základního zahradnického nářadí. Pěstuje se tu převážně v pytlích, ale leckdo vyhledává staré nepotřebné nádoby různého charakteru a vytváří z nich netradiční květináče. „Na zahrádce máme osázené dokonce i boty, plechovky, staré skříňky, věšák, rezavý hrnec a podobně,“ směje se vrchní zahradnice Monika Rohlenová.

V současnosti existuje na Ulitým záhonu dvaatřicet pěstebních místeček, která obhospodařuje zhruba dvojnásobný počet pěstitelů. „Většinou jsou to partneři, kamarádi, spolubydlící, převážně přímo ze Žižkova, na záhonku také hospodaří klienti Rodinného klubu Ulitka a Nízkoprahového klubu Beztíže,“ přibližuje fungování zahrádky Monika a dodává, že Ulitej záhon je kromě zahrady i místo, kde blíže poznáte své sousedy. K dispozici je tu gril a kromě občasných zahradních „parties“ se tu pořádají i přednášky či promítání filmů. A 20. června proběhne v místní garáži přednáška O včelí bytosti, určená nevčelařům i začínajícím včelařům.

Stačí se podívat na facebookové stránky Ulitýho záhonu, aby člověk pochopil, jak živým místem vzájemného setkávání a poznávání tato zahrádka je. Lidé si tu domlouvají výměny semínek či sazenic, plánují společné akce, sdílejí pěstitelské zkušenosti. Monika Rohlenová prozrazuje, že do budoucna by v přilehlých prostorách měla vzniknout i zahrada s prvky permakultury a prostory by měly sloužit jako místo pro odpočinek, vzdělávání i setkávání. Na zvelebování prostor už se ostatně pracuje, Ulitej záhon spolupracuje s Paletkami, sdružením, které se zabývá recyklací starých palet, a v plánu je společný workshop, při němž se bude vyrábět zahradní nábytek.

Golf pro volnomyšlenkáře

Když Ulitej záhon opouštím, těší mě, že podobné projekty, které si už v Americe, Německu, ale i jinde v Evropě získaly spoustu příznivců, pozvolna razí cestu i do Česka. A pak pokračuji dále po své zelené trase směr Vítkov. Ještě se však v parku na Krejcárku na chvíli zastavím a pozoruji hráče místní atrakce jménem DiscGolf. V prostorách mezi stromy a keři se ukrývají nenápadné plácky, které představují po vzoru golfu jednotlivé jamky. Jen místo holí a míčků mají discgolfisté k dispozici frisbee, které musí na co nejmenší počet hodů umístit do speciálních košů. Disky frisbee a kartičky k zapisování skóre si můžete vypůjčit na recepci DDM Ulita. Brzy si budu muset zajít zahrát. Létající talíře jsem totiž vždycky uměl lépe házet než chytat – tuhle hru museli vymyslet přímo pro mě.

Přes Pražačku dorážím po lávce na Vítkov, procházím kolem fotbalového hřiště a stromořadí topolů a už mám na dohled monument husitského vojevůdce, který představuje třetí největší jezdeckou sochu v Evropě. Cestou k ní míjím další z pěkných moderních dětských hřišť, nechybí tu pítko ani rozměrná pavučinovitá prolézačka. O kus dál se pro změnu mezi stromy nachází řada posilovacích konstrukcí, na nichž se mohou vydovádět dospělí. Některá „cvičítka“ jsou vtipně ukrytá mezi křovinami. Hustě zarostlé a strmé stráně Vítkova byly původně kompletně zalesněné, pak se na nich jako na většině pražských vrchů nacházely vinice. Celá jeho severní strana přitom byla až do třicátých let devatenáctého století úplně holá. Opětovné snahy o zalesnění Vítkova na konci předminulého století nebyly úplně úspěšné, vegetaci se tu nicméně celkem daří, byť tvoří spíše dekor pro monumentální, žulou obloženou stavbu památníku. Kromě pásů vegetace a majestátního kusu architektury je však ve vítkovských stráních vryt i kus historie. Roku 1420 tu proběhla vítězná husitská bitva, která dala jméno celé obci.

Celoroční záhony

Když po příjemné, zhruba desetikilometrové procházce žižkovskou zelení scházím dolů na hlučnou a prašnou Husitskou ulici, je to trošku šoková terapie. I místní zastupitel Jan Freidinger poznamenává, že ozelenění těchto uličních kaňonů protkaných nepřehlednou infrastrukturou inženýrských sítí bude do budoucna jeden z nejtvrdších oříšků.

Zatímco s alejemi to je složité, záhonkům věnuje městská část docela dost pozornosti. V březnu pod záštitou radnice proběhl seminář Význam a postavení záhonků ve veřejném prostoru, na který se sjeli zahradní architekti a krajináři z celé republiky. Je dobře, že alespoň v tomto ohledu sleduje vedení žižkovské radnice současné trendy.

Vratislav Vozník z Arniky k problematice záhonků poznamenává, že by bylo dobré hledat inspiraci v tzv. nízkoúdržbových záhonech. Místo toho, aby se po odkvetení vyměnily jedny rostlinky za jiné, se květinový ostrůvek uprostřed silnice či záhonek navrhne tak, aby se tu jednotlivé rostliny doplňovaly a celoročně podporovaly. „Na záhonu budou chytře rozmístěny jednotlivé druhy tak, aby si nekonkurovaly a záhon vypadal stále hezky bez neustálého nakupování a vyhazování sazenic,“ přibližuje Vratislav Vozník celou metodu a dodává, že jeden takový záhonek pro Žižkov Arnika chystá.

Zahradničení po partyzánsku

A když nestačí aktivity města či neziskovek, je zapotřebí jít na to po partyzánsku. Fenomén „guerilla gardening“, tedy „partyzánského“ osazování betonových a asfaltových prostor zelení, má základy v Americe sedmdesátých let minulého století. Zatímco v takovém Seattlu roste nějaká ta bylinka z každé díry po dlažební kostce, u nás jsou podobná hnutí teprve u zrodu. Jedna z „guerillových“ bylinkových zahrádek se nicméně nachází hned vedle hospody U vystřelenýho oka, kde si mohou Žižkováci natrhat čerstvou rukolu, mátu, oregano a spoustu dalších bylinek. Tak se neváhejte inspirovat, vezměte lopatku do ruky a založte si vlastní.

Když se druhý den po zeleném výletu povaluji s knížkou v Riegrových sadech, nepřemýšlím jen nad tím, jak to tu vypadalo, když o kousek dál stála klasicistní zahrada s četnými cizokrajnými dřevinami nebo zahrada v čínském stylu s jezírky, miniaturními pavilonky, můstky a čínskými plastikami. Představuji si, jaké to mohlo být někdy koncem osmnáctého století, když se tu člověk procházel mezi ptačími voliérami, kráčel bludištěm a mohl navštívit i malou zoologickou zahradu. A když se dívám na dětské hřiště, dumám, jak asi vypadal dřevěný pavilon pro jízdu na kolečkových bruslích, který stál kdysi na jeho místě. Při tom všem mi ale leží v hlavě hlavně to, co dělat, aby nápaditě řešených zelených ploch přibývalo, a jak k tomu přispět.

Před pěti lety s přičiněním Prahy 3 právě pod Riegrovými sady jedna nová zahrada vznikla. Není zoologická, ale Rajská. Tedy první zmínky o Rajské zahradě se objevují už roku 1863, ale do současné podoby byla zmodernizována mezi lety 2006 a 2008. Promenáda s výhledem na Prahu, jezírko s bambusy a okrasnými travinami, barevné stromové patro s duby červenými, jinany, okrasnými jabloněmi a třešněmi, ale i s výraznými lyrovníky tulipánokvětými či cedry… Je to opravdu uklidňující místo, kde se vedle záhonů a stromů nachází jak hřiště pro nejmenší, tak i prostory pro ping-pong, pétanque a míčové hry.

Při pohledu na zmiňované cedry si vzpomenu, že jsem se chtěl ještě před návratem domů podívat na jediný památný cedr na území Prahy, a vyrážím tedy na Chmelnici, kde se tento stařík nachází, přímo v areálu nedalekých tenisových kurtů. Díky tomuto stromisku, jehož semenáček zhruba před 105 lety připutoval z Holandska, se nyní podobné cedry nacházejí na různých místech Prahy.

Sedím v přilehlé restauraci, hledím otevřenými francouzskými okny do jeho koruny, popíjím lahodnou kácovskou dvanáctku a přemýšlím, jak proměnit alespoň náš domácí metrový balkonek v miniaturní oázu zeleně. Domů se vracím vybaven truhlíky a substrátem, vyrábím závěsné systémy květináčků z PET lahví a začínám se těšit na převislé žluté květy a specificky kořenitou chuť lichořeřišnice a taky na vůni máty, bazalky a koriandru.