.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Atrium na Žižkově je unikátní koncertní a výstavní prostor spravovaný příspěvkovou organizací žižkovské radnice Za Trojku s neopakovatelnou atmosférou, kterou mu pro půjčuje původní sakrální původ této stavby. Malý barokní chrám s pozdější dostavbou stojí ve vnitrobloku žižkovských činžáků z přelomu 19. a 20 století mezi ulicemi Kubelíkova, Bořivojova, Ondříčkova a Čajkovského. Ten, kdo jej vidí v této zástavbě, klade si logicky otázku, kde se zde vzal?
Odpověď je taková, že nebýt v Praze velké morové epidemie v druhé polovině 18. století, asi by hudebníci i výtvarníci byli o jeden kulturní stánek na mapě metropole chudší.
Nemoc šířená blechami krys domácích, které se do Evropy dostaly z Indie, způsobila ve středověku jednoznačně největší demografickou katastrofu na starém kontinentu. Počet obětí, které si mor vyžádal, jsou nesrovnatelné s tehdejšími válečnými konflikty. I když do Evropy se dostal díky válečnému konfliktu, ve kterém byl použit jako bakteriologická zbraň při oblehání měst na Krymu tatarskými vojsky. Ti vhazovali přes hradby na obránce lidská těla zemřelých na neznámou smrtelnou chorobu, která se rychle šířila mezi obyvatele. Z Krymu byla zavlečena nákaza v polovině 14. století do Messiny na Sicílii na florentských lodích a odtud se rychle rozšířila do celé Itálie a přes přístav Marseilles dál. Na Sicílii se mor objevil v roce 1347 a o rok později již zachvátil celou Evropu i severní Afriku. Během několika měsíců nemoc zmasakrovala třetinu až polovina celkové evropské populace. Tehdejší civilizace si s ním nevěděla rady, protože třeba na rozdíl od lepry se šířil bleskovou rychlostí. K prvním příznakům nemoci docházelo od dvou dnů od kontaktu s nakaženým a do čtyř dnů již přicházela smrt. 
České země, kde se pro mor vžil název „šelma“ byly zasaženy hned první vlnou, o počtu obětí však neexistují záznamy. Druhá vlna v 30. letech 15. století si vyžádala údajně 50 tisíc obětí a v 17. století starý kontinent zasáhne největší morová vlna, která zahubí více obyvatel než třicetiletá válka. Podle záznamů jen v Praze roku 1628 umírá na mor 36 000 lidí, což je více než polovina tehdejší populace. V roce 1680 jsou v Praze při „příležitosti“ nové morové rány budovány další špitály, léčebné metody však nedoznají za tři století žádných výrazných změn. I proto se v metropoli umírajícím věnují pouze tři lékaři. Téměř nulová úspěšnost léčby zvyšuje poptávku po pohřebnickém servisu a tak kolem Prahy rostou hřbitovy. Jedním z nich se stává i zahrada, která se rozkládala v místech dnešního vnitrobloku ohraničeného ulicemi Kubelíkova, Bořivojova, Ondříčkova a Čajkovského. Parcelu pro hřbitov koupilo Nové Město pražské roku 1680 a zřídilo zde hřbitov. Hřbitovy v této lokalitě ostatně rostly v daných letech jeden za druhým. V roce 1679 byl založen I. Olšanský hřbitov a v sousedství dnešního Atria, na území dnešních Mahlerových sadů, byl v roce 1680 založen židovskou obcí také Starý židovský hřbitov na Olšanech.
Novoměstský hřbitov zde fungoval bez kostela až do poslední morové epidemie, která zasáhla Prahu v lete 1713 – 1716. Výstavbu svatostánku následně inicioval novoměstský primas Jan František Krusius z Krausenberku a 1. září 1717 tu svatoštěpánský farář Jan Václav Dittrich posvětil jeho základní kámen. Kostelík Povýšení sv. Kříže byl dokončen do dvou let a do měsíce a 29. října 1720 jej vysvětil farář od sv. Vojtěcha Josef Schönpflug z Gamsenberka. Kdo je architektem stavby, není jasné, část historiků tvrdí, že je dílem slavného stavitele Pavla Ignáce Bayera. Hřbitov i kostel spadal správně pod farnost svatého Jindřicha a svaté Kunhuty naproti Jindřišské věži, dohled nad ním pro jeho odlehlost zpočátku zajišťovala poustevna. Sto let po svém založení byl novoměstský morový hřbitov zrušen a kostel Povýšení sv. Kříže přešel pod patronaci pražské obce jako farní. Mše se zde sloužily až do poloviny 19 století, kdy se farnost přestěhovala do olšanského kostela svatého Rocha. A s ní se přestěhovalo i vybavení kostelíku včetně oltáře.
Na přelomu 19. a 20. století, kdy na Žižkově a Vinohradech naplno bujel čilý stavební ruch, bývalý svatostánek i s hřbitovem již chátral. Nějaký čas se uvažovalo, že zde bude žižkovská obecní farnost, ze záměru však sešlo a budova začala sloužit jako skladiště. To jej sice uchránilo před zbouráním, žižkovští developeři však zabrali bývalé pohřebiště a kostelík obklopily činžovní domy, takže se stal součástí vnitrobloku. V polovině 20. století byla stavba již v havarijním stavu a patrně by z mapy Žižkova definitivně zmizela, nebýt jednoho nadšence ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Jmenoval se Jaroslav Koreček a v roce 1962 vypracoval projekt na jeho záchranu a nové kulturní využití. Protože ale péče o sakrální památky nebyla právě prioritou komunistického režimu, trvalo 15 let, než stavba začala. A dalších sedm trvala. V roce 1984 bylo nové kulturní zařízení otevřeno v zrekonstruovaném kostele s přistavěnou výstavní síní s vnitřním atriem otevřeno. Dvoreček mezi kostelem a výstavním prostorem mu také dalo jméno – z kostela Povýšení sv. Kříže se stala Obvodní koncertní a výstavní síň Atrium.
Šlo o celkem citlivou rekonstrukci památky na spadnutí, která s ohledem na dobové reálie vypadá až neuvěřitelně. Ve stejné době totiž na Žižkově v sousedství zachráněného kostelíku odstřelovaly čety pyrotechniků celé bloky historických domů, aby ze Žižkova udělaly jedno velké betonové sídliště.
Dnes Atrium provozuje příspěvková organizace městské části Za Trojku. Za pětatřicet let svého fungování kulturní stánek neprošel komplexnější rekonstrukcí a tak se radnice rozhodla pro generální opravu budovy, která je již na pokraji havarijního stavu, v letošním roce.
Atrium čekají nejrůznější stavební práce, které se dotknou například dlouhodobě problematického vytápění. Po znovuotevření Atria pak chystá jeho zřizovatel pokračovat v kulturním programu např. mezinárodním festivalem Žižkovská loutka či výstavami významných výtvarníků.