Trainspotting ostatně román „Všichni sou trapní“ připomíná i literární formou. Jednotlivé kapitoly jsou psány z pohledu jednotlivých hrdinů, kteří tráví čas na Vítkově, bydlí v oprýskaných domech a používají teenagerskou mluvu. Jde o partu výrostků z jedné žižkovské třídy, kteří se v šedi normalizace, lemované ošuntělými chátrajícími žižkovskými domy a panelákovými staveništi, snaží dospět a vyrovnat se vším, co jim život v této době přináší.
„Chudoba, rezignace a únik do privátních světů se mísí s kariérismem, krutostí a úchylností. Izolovaný svět outsiderů, pro které Praha byla vždy kdesi daleko, ale jemuž teď normalizační chapadla berou jeho styl i historické srdce. Takto snad lze shrnout pozoruhodnou novelu Simony Bohaté, která je vystavěna jako série příběhů, z nichž každý zaostří na jednu z postav, ale protože jde o mikrosvět, jejich osudy se víc a víc prolínají a vytvářejí mozaiku, jež čtenáře strhne a nutí číst dál. Atmosféru umocňuje nespisovná čeština pražské provenience, jíž mluví postavy i vypravěč. A tento jazyk je odposlouchán přesně, stejně jako jsou přesně zachyceny reálie Žižkova z doby velkého bourání,“ popsal román Petr A. Bílek v týdeníku Respekt.
Román je rozdělen do kapitol, kdy každá má jiného vypravěče a zaměřuje se na jednotlivé osoby. Je to Borek, Bóža, Vykys, Šimona (alter ego autorky), učitel Jura a další a další. Vše se kupí dohromady a funguje jako celistvý román s precizně načrtnutou atmosférou. Může za to jak prostředí a doba, tak také jazyk v podobě „pražštiny.“
„Každý hrdina prožívá své vlastní, nejčastěji s režimem spjaté drama, přestože jde převážně o děti. Ono drama má podobu zatčeného otce za obchody načerno, zběhlých rodičů za hranicemi, obyčejné materiální nouze či naopak hojnosti díky napomáhání vekslákům. Z textu je dobře cítit autorčin vztah k Žižkovu i pochopení pro generaci, možná potřeba vrátit se k této životní etapě,“ píše Lucie Zelinková v recenzi knihy v deníku Právo.
Autorka románu Simona Bohatá (nar. 1965) prožila dětství ve Strašnicích, ale dospívala na Žižkově, který ji ovlivnil stejně jako pražská hudební a divadelní scéna osmdesátých let. Po maturitě na střední ekonomické škole nastoupila do prvního zaměstnání a zároveň byla přijata na Ježkovu konzervatoř, obor text a scénář. Pracovala leckde, od cestovní kanceláře přes Národní knihovnu až po řadu soukromých firem. Dlouhá léta psala „do šuplíku“, mimo jiné i písňové texty. Před sedmnácti lety se s rodinou odstěhovala z Prahy a nyní žije v malé vesnici blízko Jindřichova Hradce. Je vdaná, má dvě děti. Své dětství a dospívání popsala s lehce ironickým nadhledem také v knize Máňa a my druzí (2017).