Kolik podle Vás dnešních diváků Akropole tuší, co byl Junior klub Na Chmelnici?

To je asi podle koncertů nebo divadelních představení. Mladá generace, co sem chodí, na současnou muziku asi většinou neví, o co šlo. Když tu ale hraje například Hudba Praha, na kterou chodí tři generace fanoušků, většina si Chmelnici buď pamatuje, nebo o ní alespoň slyšela…

Legendární klub na Chmelnici jste dramaturgicky vedl deset let v 80. letech. Deset let, kdy to byl ostrůvek umělecké svobody uprostřed normalizačního marasmu. Jak je to možné, že tam mohly hrát kapely, které by jinde neprošly, proč se tam dělalo divadlo a výstavy, které by bolševik jinde nemilosrdně zakázal. Jak se vám to podařilo takhle dlouho uhájit?

No, bylo to neustálé kličkování. Když po nás vystartovali komunističtí cenzoři kvůli bigbítu, tak jsme argumentovali, že teď už děláme hlavně divadlo, když to bylo kvůli divadlu, tak jsme argumentovali, že naší hlavní náplní je hudební produkce. Bylo to deset let, kdy jsme „běhali tak, aby nás vlci nedoběhli.“ Navíc jsme měli v té době štěstí na ředitelku Obvodního kulturního domu v Praze 3 a také inspektorku, které nás držely. Proti jiným kulturním centrům v Praze jsme také nebyli tehdejšímu režimu tolik na očích. Jarov byl tehdy na periférii metropole, nebylo to tzv. širší centrum, jak se tomu říká dneska.

Když jsme třeba v roce 1989 dělali na Slávii legendární koncert Konfrontace (Garáž, Půlnoc, Copernicus, Blech) chtěli jsme na to původně pronajmout Lucernu. To nám striktně zaseknul tehdejší pražský inspektor kultury soudruh Trojan. „Ať si ty kamikadze dřepí na Žižkově a nelezou mi do Prahy!“ prohlásil prý tehdy. Takhle to bylo vnímáno – co by neprošlo „v Praze,“ na Žižkově nějak prolezlo…

V roce 1983 vyšel v komunistické Tribuně článek „Nová vlna se starým obsahem“ byl to signál k útoku na řadu interpretů, kteří Na Chmelnici hráli. Byla zakázána Jasná Páka, Pražský výběr a další kapely. Jak se to vyhnulo Chmelnici?

Zakázali tehdy celou řadu „našich“ interpretů, postihlo to třeba i Zuzanu Navarovou, což jsem nikdy úplně nepochopil a byli jsme jediným, v návazných článcích konkrétně jmenovaným klubem… My jsme měli ohromný štěstí v neštěstí, že jsme měli zrovna zavřeno. Na Chmelnici tehdy probíhala poměrně rozsáhlá rekonstrukce elektroinstalace, což nás zachránilo. Když jsme pak otevřeli, začali jsme nenápadně s divadlem bez hudební produkce a než jsme to zase rozjeli naplno do starých kolejí, tak se zájem estébáků trochu vyčerpal a ty kapely se stačily většinou přejmenovat, jako Jasná Páka na Hudbu Praha…

Pak se to ještě jednou vrátilo po prázdninách roku 89, když jsme na Chmelnici uspořádali výstavu 37 fotografů. Byly tam i fotky z některých protirežimních demonstrací a byl z toho průšvih, ale do toho přišel listopad a soudruzi museli řešit jiné věci…

Nevzpomenete si na Chmelnici někdy dnes, když vidíte aktuální politické dění kolem udělování státních vyznamenání k 28. říjnu, cenzury pořadu show Jana Krause apod.? Nebojíte se, že situace opět tenduje k nějaké, dejme tomu „měkké“ normalizaci?

No, připomnělo mi to samozřejmě 80. léta. Já nejsem žádný hysterik, který by hned křičel, ale bojím se, že to může, bohužel, klidně skončit i v „tvrdé“ normalizaci. Prvním indikátorem pro mne je, že si před soudní mocí zjevně nejsou všichni rovni. Ale chci věřit, že se Evropa i Česko vzpamatují. Je sice pravda, že obdobné situace v minulém století na tomhle kontinentě vždy skončily blbě, ale tak snad tentokrát budeme poučenější, každý bychom pro to měli udělat maximum, aby to tentokrát naopak dopadlo líp.

Na Chmelnici jste končil po revoluci v roce 1990. To byl rok, kdy jste byl jedním z producentů legendárního koncertu Rolling Stones na Strahově. Napadlo Vás někdy v 80. letech coby samostatného kulturního referenta Obvodního kulturního domu na Žižkově, že budete produkovat Stouny?

Ani ve snu, i když jsme si o tom na večírcích rádi vyprávěli, ale brali jsme to jako nereálnou fabulaci a pak to šlo ráz na ráz, vždyť smlouvu s Rolling Stones jsem podepisoval necelý rok poté, co nás s rockovou hudbou nechtěli pustit „do Prahy“…

Věřil jste vůbec, když jste v 80. letech dělal na Chmelnici, že ta změna může přijít, že jednou na spartakiádním stadionu bude po pódiu pobíhat Mick Jagger?

Vůbec, já jsem naopak byl už před tím několikrát jednou nohou na cestě ven. Jednou jsem to dokonce s kamarádem zkusil dostat se na západ přes Polsko. To byla taková cesta za železnou oponu, která však vyžadovala dost pevný nervy, protože jste museli odjet do Polska a tři čtvrtě roku tam čekat v ilegalitě na šanci. Mezitím už tady po Vás samozřejmě vyhlásili celostátní pátrání, takže Vás v Polsku nesměli nikde chytit, legitimovat… Já jsem to psychicky nedal, nedotáhl jsme to, a vrátil jsem se… Ale ten kamarád se po čase tou polskou cestou dostal trajektem přes vodu do Dánska.

Koncert Rolling Stones v roce 1990 v Praze byl každopádně největší hudební událostí v Československu. Pro spoustu lidí to navíc bylo definitivní potvrzení, že se časy změnily. Vyprávějí se až bizardní historky o jeho přípravě. Jsou pravdivé?

Nevím, jaké myslíte, některé možná ano, ale to by bylo na knihu… Stouni tehdy poslali Václavu Havlovi blahopřejný dopis ke zvolení prezidentem a napsali, že by tady klidně zahráli v rámci svého evropského turné a podpořili tak společenské změny. Havel byl tehdy opatrný, moc to ze začátku nepodporoval, ale jeho osobní tajemník Vladimír Hanzel do něho hučel, že to bude dělat Pupi (přezdívka Luboše Schmidtmajera – pozn. redakce) a tak nakonec souhlasil. Dal nám dopis s pozdravem a my jsme odjeli na jednání se Stouny do Mnichova.

Koncert jste zorganizovali za dva a půl měsíce, to je dnes na produkci takové akce asi nemyslitelný termín…

Rozhodně, navíc to bylo všechno tehdy ještě v podmínkách reálného socialismu, v tom nepředstavitelném systému bankovnictví, kde nebyly úvěry, a vrcholným bankovním produktem byla vkladní knížka. Řada tehdejších komunistických institucí se nám navíc snažila házet všemi možnými způsoby klacky pod nohy. Třeba tehdejší státní agentura Pragokoncert, ale bylo jich více. Na druhou stranu nám pomohla spousta lidí, u kterých by to člověka vůbec nenapadlo, příkladem za všechny je Věra Čáslavská.

Nebo neexistovala normální distribuce vstupenek. My jsme konečnou smlouvu se Stouny podepsali tři týdny před koncertem a teprve v tu chvíli jsme mohli začít prodávat vstupenky. Za necelé tři týdny jsme museli prodat 110 tisíc lístků! A nebylo kde. Půjčili jsme si dvě maringotky, jednu postavili před Výstaviště, druhou na Staromák a prodávalo se. Poslední den, kdy prodej finišoval, se už bankovky v maringotkách nerovnaly, ale házely se na zem, protože šuplíky nestačily. Lístek stál 250 korun v předprodeji a největší bankovkou byla pětistovka.

V letech 1992 a 1993 jste se stal privátním tajemníkem Václava Havla. Vy jste ho ale znal již z Chmelnice, že?

Chmelnice byla svět, kde se mimo jiné přirozeně střetávaly dva příbuzné světy – disent a underground s tak zvanou „šedou zónou“. A Havel byl pro mne vlastně vzorem ideálního klubového diváka. Kromě návštěv divadelních představení chodil zároveň i na koncerty a výstavy, mnohdy i několikrát.

Nedávné výročí nedožitých Havlových narozenin opět aktualizovalo diskuse o jeho odkazu. Co vy jste si na něm vážil?

Já se vyhnu vzletných myšlenek a řeknu spíše, jak jsem ho zažil, když jsem pro něj pracoval. Václav Havel rád organizoval a v tom viděl spousty věcí podobně jako já. Bavilo ho spojovat lidi, dávat je dohromady a vytvářet tak nové možnosti. Byl to velmi týmový hráč.

V roce 1995 jste nastoupil do Paláce Akropolis. Kdy jste ten připravovaný projekt zaregistroval poprvé?

(úsměv) Já si Akropoli pamatuji už jako kluk. Studoval jsem střední průmyslovou školu na Žižkově náměstí a Kubeličkou jsem kolem chodil domů nebo do parku s kamarády. V místě, kde je dnes restaurace, byly šatny pro dělníky, kteří stavěli za rohem v Mahlerových sadech žižkovský televizní vysílač. Vchod do Akra byl tehdy zatlučený prkny. Od starousedlíků jsme věděli, že tam dříve bylo divadlo, už tehdy jsme si říkali, že by to byl skvělý prostor na bigbít.

A pak na konci 80. let jsme z Chmelnice s Prahou 3 dokonce jednali o využití těch prostor pro klub. Ale vinou magistrátu to tehdy nedopadlo.

Palác Akropolis zahájil provoz v roce 1996. Jak to tehdy vypadalo?

Ten začátek byl hodně divokej. Na zahájení jsme ukecali Ivana Krále, aby nám odehrál koncert. V sále nebyly ještě parkety jen holý betonový povrch. A jak tam diváci chodili, tancovali a šoupali nohama, tak z toho vznikl takový zvláštní prachový efekt připomínající mlhostroje, akorát v hledišti trochu dusil…

V čem se liší Palác Akropolis dnes od Paláce Akropolis, když začínal?

V zásadě ta základní myšlenka je stále stejná a tou je, že Akropolis je místem pro setkávání umělců a otevřeným prostorem pro vznik něčeho kvalitativně nového. Jen ty projekty už nejsou živelné. Tehdy to byl dům plný lidí s nápady, kterých bylo tolik, že vypadávali pomalu okny, ale málo z toho se podařilo dotáhnout. Dneska máme personální i technické zázemí, aby se to dělalo profesionálně. Výsledkem, kromě radosti statisíců spokojených diváků, je za poslední léta řada místních i mezinárodních ocenění v oblasti tvorby, v letošním roce byly například dvě premiéry Paláce Akropolis nominovány na cenu Divadelních novin a představení Vypravěč to dotáhlo až k ocenění. To je takové to zvenku viditelnější, ale několikrát byla oceněna i efektivita naší práce, správnost a transparentnost postupů v oblasti ekonomické, což je dále potvrzeno nejen auditorskými zprávami, ale také výsledky četných kontrolních akcí orgánů Státní správy.

Proč jste vlastně v roce 2000 z Akropole odešel?

V té době jsem měl obrovské rozpory s tehdejším ředitelem Jardou Raušerem. Jako jeho podřízený jsem měl na starosti program a provoz a měli jsme zásadní rozpory o tom, jak by se vše mělo dělat. Za něj to byla pořád taková rádoby studentská euforie. Pravda, bylo tam hodně energie, ale projekty se nedotahovaly. A ty, které se podařilo dokončit, byly často zcela mimo plánovanou finanční realitu. Směřovalo to k průšvihu a ten průšvih také nakonec přišel.

A proč jste se po šesti letech vrátil?

Pavel Hurda (bývalý radní Prahy 3, bývalý předseda ODS a podnikatel – pozn. redakce), který ten projekt převzal de facto v krachu a postavil jej na nohy, mě přesvědčil, že to bude dále jinak. To bylo pro mě lákavé, odešel jsem od rozdělané práce a mohl jsem ji dokončit. A Pavel Hurda sliby dodržel, i když ho Akropole stála opravdu hodně peněz.

Co se v roce 2006 ještě řešilo? To už byl Palác Akropolis prosperujícím klubem, ne?

Pořád to ale byla stále finančně náročnější záležitost, pořád před námi byly investice do techniky a dokončení architektonických úprav. Jen pro zajímavost, výtvarník František Skála, který je autorem podoby Paláce Akropolis na malé scéně vymyslel bar, který je pobit mosaznými plechy přichycenými mosaznými hřebíčky. Schválně doporučuji se tam kouknout, těch hřebíčků je přes 23 tisíc! Víte, kolik stojí 23 tisíc mosazných hřebíčků? (smích) Abychom k tomu nemuseli platit práci, sešli jsme se tam jednoho dne všichni s kladivy – všichni jsme seděli, popíjeli pivo a mydlili jsme tam podle přesných instrukcí Franty ty hřebíčky.

Ale hlavně i provozní stránka Akropole nebyla před tím stabilní. To co se naplánovalo, se nedodržovalo, neustále ujíždělo provozní financování klubu. Tehdejší šéf Akropole nebyl schopen provoz stabilizovat. Místo profesionálního vedení jednotlivých projektů to byl pořád takový napůl mejdan, mnohdy docela hezký, ale přeci jen mejdan a to mne dlouhodobě moc nebavilo.

Převzetí Akropole Pavlem Hurdou tehdy ostře kritizovala opozice, neexistovala jiná cesta, jak ten projekt zachránit?

Palác Akropolis stál tehdy před téměř neodvratným krachem. Jsem si na sto procent jistý, že nebýt Pavla Hurdy, dneska by žádný Palác Akropolis v nějaké využitelné podobě neexistoval. Když jsem tehdy z projektu odcházel, nemělo to v té konstelaci nejmenší šanci. V té době pořád všichni jenom schůzovali, ale nikdo z množství zainteresovaných na řešení vlastně neměl čas a projekt se řítil do záhuby. Bez Hurdy by tu dnes stál zchátralý dům, probíhaly by neřešitelné soudní spory s bankou a dveře do divadla by byly zase zatlučené prkny.

Dnes i tehdejší kritici uznávají Akropolis jako špičkový kulturní projekt, někdy ale tvrdí, že je příliš drahý…

To je naprostý nesmysl, je to naopak přesně obráceně. Když si porovnáte naše ekonomické výkony s výkony jiných obdobných projektů v Praze, které čerpají dotace, zjistíte, že provoz Akropole je jednoznačně levnější než u „konkurence“. V Evropských souvislostech je to ještě markantnější. Akropole je například součástí projektu Liveurope společně s 13 obdobnými evropskými kluby. To, co my jako podporu dostáváme v korunách, oni mají často ve stejné výši, ale v Eurech. Přesto jsme svou dramaturgií mnoha zahraničními partnery vnímáni ve své práci jako reprezentanti České republiky a Akropole jako vstupní brána do Prahy pro alternativní, produkčně náročné projekty s vysokou přidanou hodnotou umělecké kvality.

Nebojíte se, že vám v dnešním informačním světě prostě pomalu zmizí publikum? Zábavu a s ní i muziku lidé čím dál častěji konzumují po síti…

Já si nemyslím, že živé publikum na představeních vymře. Sleduji to přes čtyřicet let a domnívám se, že to funguje v takových vlnách, a když už všichni propadají zoufalství, tak s novou generací přijde i nový impuls a nastane renezance zájmu o živé umění. To už jsem zažil několikrát, například na Jasnou páku do Akra chodí tři generace diváků, vyprodávají se projekty pro mladé publikum, tak bych se toho nebál. Já v kumštu na ty apokalyptické scénáře nevěřím. Vidím to i u interpretů, kde se to od elektroniky vždycky vrací zpátky k živé muzice a živým lidem… Spousta z nich začala s počítači a různými „krabičkami“ a skončila s akustickou kytarou v ruce…