.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Jeho černobílou filmovou imaginaci v kultovním filmu Spalovač Mrtvol oceňovali v 60. letech na mezinárodních filmových festivalech. Byl to opravdový žižkovský příběh kluka, který se díky tvrdohlavosti a talentu vypracoval z ulice až na vrchol. A byl by to jistě příběh, který by tehdejší komunistický režim, jehož propaganda zbožňovala „kádry“ dělnického původu, bral všemi deseti. Jen kdyby se zásadový Stanislav Milota, který nikdy neuhnul ze svých názorů, nepostavil v srpnu 1968 proti němu.
Stanislav Milota se narodil do chudé dělnické rodiny ze Žižkova a cesta k filmu pro něj proto byla klikatá. Na Střední umělecko-průmyslovou školu ho nevzali, tak nastoupil do filmových studií do učení na laboranta.
„Všichni jsme na Žižkově začínali v patnácti. Šel jsem rovnou na Barrandov. Měl jsem jen čtyři obecné, pět měšťanek a nazdar tvá Máňa,“ popisoval v 90. letech v jednom z rozhovorů. Po vyučení laborantem v roce 1951 začal studovat grafickou školu. Kameramanské řemeslo Milota nikdy neabsolvoval. „Byla to škola ulice. Učil jsem se tak, že jsem se chodil každý večer dívat na filmování. Lze se to naučit i bez školy, ale musí být zájem,“ tvrdil.
Středoškolské vzdělání mu však umožnilo přestoupit k filmovým štábům jako asistent kamery. Ujal se ho jeden z ostřílených harcovníků předválečného českého filmu. Ferdinand Pečenka, kterému Milota asistoval, měl v té době na kontě desítky filmů, mimo jiné takové „kusy“ jako Tři vejce do skla s Vlastou Burianem, Kristian s Oldřichem Novým či třeba slavnou komedii Cesta do hlubin študákovy duše. Natočil s ním dva filmy a přišel povolávací rozkaz. Když se vrátil z vojny, povýšil na druhého kameramana.
Jako samostatný kameraman debutoval v roce 1963 filmem Ivo Nováka Na laně. Následovalo několik krátkých filmů pro československou televizi až přišel jeho osudový snímek. V Československu vrcholilo díky Pražskému jaru uvolňování společenské atmosféry, když kameraman ze Žižkova začal spolupracovat na snímku Spalovač mrtvol s režisérem Jurajem Herzem (Ten byl mimochodem v letech před svou emigrací na Západ, i po návratu do vlasti také dlouholetým obyvatelem Prahy 3, kde bydlel v Ondříčkově ulici).
Na podobě kultovního snímku, který získal prestižní uznání po celém světě, má přitom velký podíl nejen Milotova obrazová imaginace, ale také tvrdohlavost. Proti rozkazu filmového studia, aby se točilo na moderní barevný formát, si vydupal, že snímek bude černobílý. Vznikla z toho interní válka, v níž šel kameraman až na krev, když hrozil odstoupením z natáčení. Teprve tehdy produkce cukla.
Film si získal srdce diváků i filmových kritiků, ale dějinné hodiny už odbíjely konec umělecké dráhy žižkovského filmaře. 21. srpna se v pražských ulicích objevily sovětské tanky, s čímž se paličatý Milota nedokázal smířit. Pohnuté dny strávil v ulicích metropole s kamerou v ruce. Z více než třech kilometrů jeho záběrů pak Evald Schorm sestříhal středometrážní esej s výmluvným názvem Zmatek. Když pak o rok později nasnímal atmosféru pohřbu Jana Palacha, ze které vznikla krátká dokumentární tryzna Jan 69, stal se pro nastupující normalizační režim nepřijatelným. Posledním oficiálním snímkem Stanislava Miloty byla práce pro západoněmeckou televizi na filmu s příznačným názvem Všichni se odvrátily v roce 1970. A pak přišel vyhazov z Barrandova, odkud vyletěl po začátku čistek mezi prvními. A chvíli nato jej následovala jeho manželka, herečka Vlasta Chramostová, poté, co normalizační režim zakázal v roce 1972 činnost tehdy slavného Divadla za branou.
Milota jí pomáhal organizovat rpovozo jejího ilegálního „bytového divadla,“ ve kterém, hráli například Vlasta Třešňák či Pavel Landovský. Byl také jedním z prvních signatářů Charty 77, společně se ženou se živili, jak se dalo, mimo jiné rukodělnou výrobou lamp z odpadového skla.
Milota se rehabilitace dočkal s příchodem listopadu 89. V revolučních dnech se objevoval s Václavem Havlem na balkoně Melantrichu i tribuně na Letné, k filmování se však už nikdy nevrátil. Neumožňovalo mu to zdraví, kdy po mozkové příhodě částečně oslepl.
Krátce se stal na Pražském hradě vedoucím kanceláře prezidenta Václava Havla, ale prostředí reálné politiky tvrdohlavému ex-filmaři, které neústupně hájil svoje názory, nevyhovovalo. Za svou zásadovost si vysloužil několik čestných ocenění a v roce 2016 obdržel Českého lva za svůj dlouholetý umělecký přínos filmu.
Stanislav Milota podlehl v pondělí 18. února v nemocnici na Karlově zápalu plic. Bylo mu 85 let.
„Byl to tvrdohlavý, neortodoxní paličatý rváč, který se skoro nikdy nenechal ošálit a tvrdě hájil to, o čem byl přesvědčený. Svůj žižkovský původ nikdy nezapřel a byl na něj hrdý,“ napsal o něm před pár dny novinář Karel Hvížďala.