„Za Akropolis vděčíme hlavně Pavlu Hurdovi, zachránil jej před zánikem a za deset let vybudoval nejlepší hudebně-divadelní scénu v Praze,“ říká dnes režisér Tomáš Vorel.

Před nedávnem představil upravenou režisérskou verzi svého filmu Kamenný most a premiéru nového snímku Instalatér z Tuchlovic o muži, který praví téměř vše, s výjimkou svého života…

 

Kolik znáte instalatérů?

Šedesát tři instalatérů. Protože bydlím v činžovním domě, kde mám i studio, tak celý život opravujeme vodovody, kanalizaci, topení, plyn... Takže od dob bolševismu dodnes se tu vystřídalo šedesát tři instalatérů, jestli dobře počítám. Jak známo, o dobrého instalatéra byla vždy nouze...

Hrdinou vašeho nového filmu Instalatér z Tuchlovic, který bude mít premiéru na podzim, je řemeslník z malé vesnice u Kladna, který, jak vy říkáte, dokáže každému vše opravit, ale vlastní život opravit nedokáže. Jak jste k tomuto námětu přišel?

Když se mi zase ve studii porouchalo umyvadlo, tak známá mi doporučila instalatéra z Tuchlovic, že prý je šikovný, se vším si poradí, ale nemá auto, že si ho musím sám dopravit. Tak jsem si ho přivezl do Braníka. Umyvadlo mi opravil, přitom nadával a vyprávěl historky ze života. Nalil jsem ho vodkou a on vyprávěl víc a víc a nakonec jsme se skamarádili. Pak mi ukázal svůj domek v Tuchlovicích a úžasnou dílnu, kde má všemožné náhradní díly na všechno. A v té dílně mě napadlo, natočit o něm film.

Jak se z konkrétního řemeslníka, který přijde k Vám domů něco opravit, stane filmová postava? Proč ne váš automechanik, nebo parketář, co vám dělal podlahu?

V tom Instalatérovi z Tuchlovic jsem totiž pocítil také svůj život. Také mám v domě dílničku s nářadím a od dětství si něco vyrábím a vopravuju. Také mám problémy se ženami a nemohu žádnou k sobě najít. Také žiji v domě se svou matkou, jako on.

Film se natáčí v reálných kulisách domku onoho instalatéra v Tuchlovicích. Nebojíte se, že mu uděláte z života národní reality show? Lidé pojedou kolem, zastaví se, uvidí jej na zahradě, budou se chtít vyfotit...

Už teď tam jezdí novináři a fotí ho. Dokonce ministr kultury přijel do Tuchlovic a „klapnul“ nám první záběr, kterým jsme slavnostně 1. května 2015 zahájili natáčení.

Jak on vlastně bere, že se jeho život stal námětem pro film?

On to bere úplně v klidu. Když u něho točíme, tak se o nás vůbec nezajímá. Když mu nabídnu roli v komparzu, tak odmítne. Když mu řeknu, že přijede ministr kultury, jestli se s ním chce vyfotit, tak řekne „toho neznám“ a odejde do hospody na pivo...

Mezi hlavními hrdiny nechybí vaše dvorní herečka Eva Holubová, titulní roli jste svěřil Jakubu Kohákovi. Co vás k němu přivedlo?

Koháka jsem kdysi pozval na casting filmu Vejška. A hned mě uhranul. Klátivá postava, bezbranný pohled, vzezření podivína. Tak jsem mu dal malou roli profesora UMPRUM. A svým civilním projevem mě utvrdil, že by mohl zahrát i hlavní roli instalatéra Luboše Cafourka. Když jsme psali scénář, mysleli jsme už jenom na něho. A když si Kohy přečetl první verzi, řekl: “Čoveče, to jsem celej já...”

Rád ruším divácké očekávání

Mám jednu otázku, která mi vrtá hlavou už léta. Pamatuju si jako dnes váš jak jsem viděl film Pražská pětka – malé kino během prázdnin 1989, s nějakou studentskou partou jsme tam seděli, zírali na to a říkali si: „Ježiši, jak to ten bolševik mohl pustit?“ Můžete mi to nějak vysvětlit?

Bolševik to nepustil. Pražská 5 byla půl roku v trezoru. Pak vyhrála festival v Bratislavě „Zlatý Klinec“ a novináři o tom začali psát, jak je možné, že tak skvělý film nejde v kinech. A z Ruska už vanula perestrojka. A tak generální ředitel českého filmu Jiří Purš nakonec podlehl tlaku médií a film vpustil do kin. A to byl jeho konec. Purše i bolševismu.

Když se bavím s generací lidí, která dospívala na přelomu 80. a 90. let o vašich filmech, vždy ty největší nostalgické vzpomínky se vážou k Pražské pětce a pak k filmu Kouř. Zkrátka k tomu „studentsky“ hravému recesistickému období vaší tvorby. Čím to je?

Protože je to generace lidí, která pamatuje bolševismus a jeho absurditu. A tyhle dva filmy tuto absurditu přesně zachycují. Ale já šel životem dál a točil jiné filmy, o jiných věcech, pro jiné generace. Filmem Kouř jsem se vypořádal jednou pro vždy s bolševismem a už se tím nechci nikdy zabývat. Zabývat se celý život hnusem je hnus. Nechápu, proč se dneska s bolševiky stále někdo baví? Proč novináři točí rozhovory s Jakešem a fotí se s ním a ptají se na jeho názory? Jakeš má mít doživotní žalář a držet hubu!

Na počátku roku jste pustil do oběhu „režisérský sestřih“ filmu Kamenný most. Co se v něm změnilo?

Film je zdigitalizovaný, vyčištěný, zkrácený, má nové triky a je protkán vnitřním hlasem Tomáše Hanáka. Takže divák snáze pochopí, o čem to je. Původní verze z roku 1996 byla příliš těžkopádná, zdlouhavá a nesrozumitelná. A po obnovené premiéře letos v Lucerně diváci film konečně přijali. Dokonce i ti, co ho před léty zatracovali. Prostě ten film dozrál, doba dozrála, diváci dozráli, všechno se to potkalo.

Kamenný most vy označujete za svůj „nejniternější, nejopravdovější a nejmagičtější film. Vašimi fanoušky byl přijat v polovině devadesátých let dosti kontroverzně. Většinou asi čekali další rozvernou recesi, a do bodu bilancování nad sebou samými ještě nedospěli… Nebo čím si to vysvětlujete vy?

Když jsem natočil film Kouř, tak diváci byli zklamaní, protože čekali pokračování Pražské pětky. Když jsem natočil Kamenný most, tak byli zklamaní, chtěli pokračování Kouře. A takhle to mám s každým dalším filmem. Rád ruším divácké očekávání. Nechci být zařazen jako „komediální režisér“, nebo jako „sklepácký režisér“, nechci být vůbec nikam „zařazován“. Takže každý další film je odlišný, jak tématicky, tak stylově, tak žánrově.

Pochopí vůbec podle Vás dnešní generace návštěvníků kin tu zvláštní atmosféru „devadesátek,“ se kterou je Kamenný most propojený pupeční šňůrou?

Při obnovené premiéře byli v sále i děti mých vrstevníků. A ti to pochopili. Tu neukotvenost hlavního hrdiny, tu hrůzu z konzumní společnosti, tu depresi mladého člověka, který nenalézá místo v životě, ani v sobě. Ten film bude stále aktuální.

Řada lidí dnes na devadesátá „posametová“ léta začíná vzpomínat s nostalgií jako na období svobody – něco jako 60. léta. Jak to vnímáte vy?

Já to vnímám rozporuplně. Na jednu stranu to byla neuvěřitelná svoboda a euforie, protože bylo možné úplně všechno. Říkat, co chceš, dělat, co chceš, vyvařit miliony, jezdit po světě, nebo se potkat v hospodě s prezidentem a pokecat. Ale v té euforii si nikdo neuvědomil, že tady potichu a plíživě vzniká nová garnitura mocných. Těch, kteří se včas zorientovali, včas vše nakoupili a rozkradli a vytunelovali. Vznikla nová struktura pánů a poddaných. Ale tak je to asi vždycky, co lidstvo lidstvem.

Kdysi jste řekl, že hlavní hrdina filmu Kamenný most je napůl Vorel a napůl Tomáš Hanák. V čem kdo?

To se nedá tak přesně rozdělit. Měli jsme s Tomášem podobný osud. Oba jsme ročník 1957, oba jsme hráli ve Sklepě, oba jsme podlehli alkoholu a endogenní depresi, oba jsme měli problémy s ženami. Oba jsme se rozvedli a potáceli agresivním kapitalistickým systémem. Já pak nalezl spočinutí v lesích Rabštejna a Hanák ve vesnici Nižbor, kde si postavil nádražní hospůdku. A z těch našich útěku do přírody a vesnic vznikl film Cesta z města, což je naprostý opak filmu Kamenný most. Takže my jsme s Hanákem takové alter ego. Jenom nevím kdo je Alter a kdo Ego?

 

Hledám producenta a ženu. Nevíte o někom?

Od filmu Cesta z města filmy režírujete, točíte kameru, děláte produkci a píšete scénáře. Jak je režisér Vorel spokojený s prací svého kameramana? Co říkáte jako producent výkonům svého dvorního režiséra Vorla? A neuvažoval jste o změně scénáristy?

Já to nedělám záměrně. Producenta hledám celý život, ale zatím jsem nenašel. Tak jsem byl nucen založit VorelFilm „es er ó“ a být sám svůj producent. Na dobrý scénář také čekám celý život, až mi ho někdo napíše a já to podle toho natočím. Četl jsem hromady slušných scénářů, ale žádný mě zatím nechytl tak za srdce, abych ho natočil. Takže stále točím, co si napíšu, co sám zažiji, nebo zažijí moji blízcí. Kameramanů jsem měl také několik, ale byly to příliš velké osobnosti, takže jsem se s každým nakonec pohádal. Kameraman chtěl komponovat tak a já jinak, mám totiž rovněž výtvarné ambice. Takže si dělám sám i kameru, což mě baví, ještě víc než režie. Ale producentování bych se rád zbavil. Musím konečně najít někoho, kdo se o mě postará. Zkrátka hledám producenta a ženu. Nevíte o někom?

Nedokážu si přestavit, jak na place během natáčení stíháte točit a zároveň řídit herce. Můžete to popsat?

To je jednoduché. Herci musí umět všechny scény zpaměti. Měsíc před natáčením tvrdě zkoušíme. Takže na place nechám už herce být, ať hrají, jak chtějí. A soustředím se hlavně na kameru. Ale každý záběr si pochopitelně v kamerovém voze pouštíme a všichni se na něj díváme. A když je třeba něco opravit, tak to přetočíme. To umožňuje digitální technika, žádný problém. Jediné problémy nastávají, když herci nemají čas a pořád někam odjíždějí, na jiná natáčení, nebo do divadla. Nebo když není připravená dekorace, když něco chybí... To pak mám nervové kolapsy a celý film to odnese...

V loňském roce jste umístil svoje filmy zdarma na Internet. Proč jste to udělal?

Zatím jsou tam zadarmo čtyři. Až letos před vánocemi přibudou ostatní, takže jich tam bude všech dvanáct. A dělám to proto, aby se moje filmy na internetu už nekradly a nešířily v té děsivé kvalitě, „ripnuté“ z DVDýčka. A také uvažuji takto: Film v kinech se hraje měsíc, dva a divák ho většinou ani nestačí zaregistrovat, natož na něj zajít.  Film v televizi vysílají jednou, dvakrát, a to taky většina diváků promešká. Filmy na DVDýčku jsou nekvalitní a náchylné k poškození, takže vám jednoho dne přestanou úplně hrát. Ale kompletní filmotéka na YouTube umožňuje, že si můžete můj film promítnout kdykoliv, kdekoliv a zadarmo. A v té nejlepší kvalitě. Navíc reklama z YouTube přináší producentům nějaké drobné.

Nebojíte se, že obsah zdarma na internetu zlikviduje financování filmového průmyslu v zemích jako je Česká republika?

Říkám to stále a dokola: Aby český film přežil, tak stát musí zajistit jeho zafinancování. A to celý rozpočet, včetně distribuce! Český film není průmysl. Je to kulturní bohatství. Podobně jako se dotuje Národní divadlo, tak se musí dotovat Národní film. Proč byly tak úspěšné filmy 60-tých let, celá ta „česká nová vlna?“ Protože byly splněny dvě základní podmínky - polevila komunistická cenzura a tvůrci to chtěli ve svých filmech všem ukázat a nandat to režimu. A také protože stát zaplatil celý rozpočet. Třicet českých filmů do roka! A musel určitě doplácet i distribuci. Vždyť lístek stál 5 korun.

Filmoví tvůrci v šedesátých letech nemuseli shánět peníze a umisťovat do příběhu odporná loga a ten vlezlý „prodakt plejsmnet.“ (skrytá reklama v ději na produkty sponzorů – pozn. redakce) Nešlo o peníze, nešlo o zisky. Šlo jen a jen o film! A dodnes si ty filmy promítáme a žasneme...

Akropole? Perla Žižkova a diamant Evropy

Jak myšlenka vytvořit na Žižkově alternativní scénu vznikla? Jaká byla původní představa? Měla to být původně „Sklepácká scéna?“

Myšlenka vznikla už za bolševismu. Sháněli jsme prostor pro naše společné divadelní produkce, už nás nebavilo kočovat po kulturních domech a tělocvičnách. Já jsem prolézal baráky v centru Prahy, usiloval jsem o Werichovu vilu, všechno marně. Marhoul také hledal a marně. A Vávra umístil SKLEP v kulturním domě Dobeška. Ale tam je malé pódium pro tak velký představení jako dělala třeba KŘEČ. Takže jsem hledal něco opravdu velkého a divadelního, nejlépe kamenné divadlo.

Jak jste tehdy vlastně v souvislosti s hledáním divadelní scény přišli na Žižkov a zaniklou divadelní scénu v Kubelíkově ulici?

Náhodou jsem se v hospodě opil a seznámil s Tomášem Klímou a Jaroslavem Raušerem, kteří také hledali velký prostor pro svou rockovou kapelu. Tak jsme spojili síly. A pak se objevil na prodej starobylý palác Akropolis. Tak jsme založili Žižkovskou Hudební a Divadelní Agenturu. A půjčili si v bance a palác koupili a začali rekonstruovat. Ani jsme netušili, do jakého pekla se řítíme. Ale jak jsem řekl, po revoluci byla všude taková energie, že si nikdo nelámal s ničím hlavu, do všeho se vlítlo po hlavě...

První roky vzniku Akropole by se daly označit za „hodně těžký porod.“ Můžete popsat, jak vlastně klub do roku 1995 vznikal?

Já jsem od začátku chtěl Akropolis pro divadla „Pražské pětky“. Klíma s Raušerem to chtěli jako hudební scénu. To byl první rozpor. Druhý rozpor, že jsme nedokázali ten barák zafinancovat a dokončit rekonstrukci, táhlo se to pět let a konec v nedohlednu. A třetí rozpor byl ve mě, že jsem neuměl skloubit filmového režiséra s divadelním ředitelem. Nedokázal jsem zkoordinovat tvrdohlavý dav umělců Pražské pětky spolu s ŽDHA. Tak jsem divadlo Akropolis vzdal a soustředil se jen na film.

V roce 2000 po peripetiích s nesplacenou úvěrovou linkou od banky projekt Akropole de facto převzal od Vás Pavel Hurda. Šlo o nepřátelské, nebo přátelské ovládnutí?

Hurda přišel jako spása a vyřešil naše vzrůstající programové a finanční konflikty, které hrozily, že Akropolis nikdy nevznikne a banka nám celej barák nakonec sebere. Já a Klíma, kteří jsme to vlastně celé spískali, jsme ustoupili a Hurdovi prodali své podíly. Aby on měl většinu a tudíž hlavní slovo. Hurda byl zkušený a vlivný podnikatel na Praze 3, takže u něho byla naděje, že se to podaří. Ale málem se mu to také zhroutilo. Zeptejte se jeho, co musel všechno prožít, než se Akráč otevřel.

Věřil jste v té době, že Akropole bude v Kubelíkově ulici fungovat dalších 16 let?

Tomu byste nevěřil ani vy. Kdybyste viděl, jak jsme se pořád hádali, nás pět majitelů. Neměli jsme žádné zkušenosti v podnikání, ve stavebnictví, v bankovnictví, v ničem. Byli jsme jen umělci a alkoholici a měli kuráž. Že se stala Akropolis nedůležitější hudební scénou v Praze, tak za to musíme poděkovat hlavně Pavlu Hurdovi.

Převzetí Akropole Pavlem Hurdou vyvolala vlnu emocí a komunálních politických půtek. Byly podle Vás tehdy na stole jiné varianty, jak Akropoli zachránit a udržet v ní nezávislou kulturu?

Žádná jiná varianta nebyla. Žádný podnikatel nebyl takový blázen, aby převzal zadlužený a krachující podnik, který je naprosto nevýdělečný, protože jak je všeobecně známo, tak divadlo nikdy nic nevydělá, naopak ho musíte dotovat a všemožně krmit sponzory. A to Hurda díky svému vlivu a svých schopnostem dokázal. A vlny emocí a politické půtky vyvolávali ti, co Hurdovi záviděli. Ale chtěl bych je vidět, jak by naložili s divadlem oni.

Od mediální války kolem krize v Akropoli se vedou dohady o tom, kolik Hurda na Akropoli vydělal, prodělal, získal či ztratil. Může být takový projekt vůbec výdělečný?

Jak říkám, na kultuře se nedá vydělat. Ani pronájem těch bytů, co jsou v baráku, nemůže uživit ten obrovský sál s celým tím zázemím. A jestli Hurda na Akropolis náhodou něco vydělal, tak je šikovnej a netřeba mu to závidět. Zaslouží si to. Hurda zachránil Akropolis před zánikem a za deset let vybudoval nejlepší hudebně-divadelní scénu v Praze!

O Akropoli se dnes hovoří, že je to na klubové scéně ojedinělý projekt nejen v žižkovském či pražském, ale i evropském kontextu. Je to podle vás pravda, a pokud ano, tak v čem?

Akropolis je jedinečná v tom, že její vizuální podobu vytvořili Franta Skála a David Vávra, tedy výtvarníci a herci z Pražské pětky. Takže duch našeho hnutí je přítomen, přestože tam nehrajeme. Přestože jsem Akráč vzdal a nakonec odešel, tak jsem hrdý na to, že jsem tam Skálu a Vávru přivedl a prosadil je. Taky to nebylo jednoduché.

Co se vám na současném Akru nejvíc líbí?

Celkově to funguje dohromady. Zvenku i zevnitř, výtvarně i hudebně. Je tam narváno, mladý i starý. Je to perla Žižkova, diamant Evropy.