.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Když získal Žižkov v roce 1975 status samostatné obce, stal se dynamicky se rozvíjejícím městem za branami české metropole, které chrabře připomínalo místopisnými názvy legendy o náboženských reformátorech z doby husitství. Se samotným bohem to ale na Žižkově nebylo nijak valné, nějak se na něj v tom vrkotu, kterým město žilo, zapomnělo. Respektive se na Žižkově dlouho zapomínalo na důstojný svatostánek.
Žižkov se v té době měnil každým dnem, průmyslová revoluce a rozrůstající se Praha žádali stále další a další pracovní síly, počet obyvatelů města rostl před očima. Jen pro srovnání – ještě v roce 1861 měla obec pouhých 4300 obyvatel, o sedm let později už to bylo 22 tisíc a rok od roku tento počet rostl a rostl o další tisíce. Na bývalých zemědělských pozemcích rostl činžák za činžákem, ulice neměly dlažbu, stavitelský byznys, ve kterém naplno frčel také první žižkovský starosta Karel Hartig, jel na plné obrátky. Na Boha prostě nebyl čas. A tak se stalo, že obec zapomněla na kostel, do kterého by mohly tehdy ještě poměrně dosti nábožensky založení přistěhovalci z venkova chodit.
„Dvacet tisíc lidí katolického vyznání, a mezi nimi více než tři tisíce školních dítek, nemají domácí svatyně, kde by službám Božím obcovali a svaté svátosti přijímali! Jsou odkázáni ku vzdálenému a málo prostrannému farnímu kostelu ve Volšanech,“ bědoval tehdy František Ekert, kaplana u sv. Vojtěcha na Novém městě.
Volšanskou farní svatyní byl barokní kostel sv. Rocha, který sloužil před vznikem Žižkova obyvatelům vesnice Olšany a zemědělcům z okolí. Ten však neustále rostoucímu počtu obyvatel kapacitně již nestačil, a když jej v roce 1879, tedy čtyři roky poté, co se ze Žižkova stalo město, opravovali, „Bůh Žižkov nadobro opustil.“ Tedy na rok, co rekonstrukce trvala…
Bohoslužby na náměstí a v tělocvičně
Církev byla ze situace na Žižkova natolik vyděšená z vidiny, kolik na Žižkově roste malých bezbožníků, že ve školním roce 1979 arcibiskup Schwarzenberg souhlasil s tím, aby katecheta Josef Houžvička. Žižkovská radnice mu na to za 63 zlatých nechala postavit skládací přenosný oltář, a bylo… A když se ochladilo, přesunuly se bohoslužby do školní tělocvičny.
Církevní hodnostáři však nemohli uvěřit tomu, co se na Žižkově, v samotném srdci katolické Evropy, děje. „Něco podobného lze za naší doby vídati jen v krajinách zámořských mezi Indiány, k nimž ob čas katolický misionář dochází!“ hrozil se kaplan Ekert.
Vedle dětí se však „indiánských“ bohoslužeb na Žižkově začaly účastnit také stále rozsáhlejší davy dospělých věřících a tak bylo jasné, že s tím bude nutné něco udělat.
Prozatímní kostel u „Cimrmanů“
Pod patronátem kardinála vznikl Spolek pro vystavění katolického chrámu Páně v Žižkově, který na svatostánek začal organizovat sbírku. A obec věnovala na kostel pozemek a 5 tisíc zlatých.
Stavba kostela však byla v nedohlednu a tak církev za 31 tisíc zlatých na Žižkově koupila bývalý hostinský dům v Štítného ulici č.p. 520 a jeho tančírnu upravila na kapli. Jde o budovu, kde dnes sídlí Žižkovské divadlo Járy Cimrmana a z vysloužilé kaple je jeho divadelní sál.
Na svatého Jeroným, 30. září 1883 byla kaple ve Štítného ulici vysvěcena a stala se náboženským stánkem Žižkova na dalších dvacet let, než byla dokončena stavba kostela sv. Prokopa.
Jedna z dominant Žižkova začala růst říjnu 1898 na místě zaniklé kaple svatého Jana Nepomuckého viniční usedlosti Reismonka. Stavba byla zahájena u příležitosti 50. výročí panování císaře Františka Josefa I., proto se kostelu v prvních letech v prvních letech také říkalo Jubilejní kostel. Plány na stavbu trojlodního sloupového chrámu vypracovali architekti Josef Mocker a František Mikš, který byl také stavitelem chrámu.
Stavělo se pět let, až mohl konečně 27. září 1903 arcibiskup a pražský arcibiskup, kardinál Lev Skrbenský z Hříště posvětit nový novogotický chrám za přítomnosti místodržitele Království českého hraběte Ferdinanda Karla Coudenhove s chotí.
Než v Mahlerových sadech vyrostl televizní vysílač, byl „Prokop“ hlavní dominantou starého Žižkova.