.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Jan Werich vyprávěl kdysi historku, jak po válce seděl se Sašou Rašilovem v hospodě a kritizoval před ním Národní divadlo, kde byl Rašilov sólistou.
„To není pořádné divadlo, když jedete přesně podle scénáře a neexistuje tam žádná improvizace,“ popichoval ho Werich.
„Chceš vidět improvizaci? Tak přijď na Jana Husa,“ opáčil mu prý Rašilov.
Werich tak shlédl o pár dní později představení podle scénáře Josefa Kajetána Tyla, ve kterém hrál Rašilov roli arcibiskupa Wallenroda, jenž měl na kostnickém koncilu na starosti právě případ českého reformátora. Podle svého líčení se několik desítek minut nudil u národovecké hry, kterou řada lidí považuje za poněkud „nudný patetický kus,“ a to až do chvíle, kdy měl arcibiskup Wallenrod vyřknout rozsudek nad Janem Husem.
Rašilov totiž učinil dramatickou pauzu a zvolal: „Jane Husi, jsi volný!“
Rašilova „improvizace“ způsobila poprask. Opona šla dolů, Rašilov dostal od vedení divadla obří pokutu, Werich však údajně v hledišti několik minut nemohl ani pořádně nadechnout, jak se smál.
Historka ilustruje povahu Rašilova, který miloval humor a také mystifikaci. Nikdy jste si podle pamětníků nemohli u něj být jistí, co je skutečnost a co jenom hra. Ještě dnes se v řadě jeho životopisů objevuje informace, že pocházel ze šlechtického rodu Hesenských rytířů. Pravda je taková, že žádný šlechtický titul hesenských rytířů nikdy neexistoval a hercův otec pracoval jako správce pražského kasina, které vlastnila jedna šlechtická rodina. Otce však Rašilov, původním jménem Jan Raš, moc nezažil. V roce 1901 umřel, když budoucímu herci bylo deset let. A Rašilov s maminkou se přestěhovali na Žižkov, kde vyrůstal.
V roce 1909 se vyučil typografem a nastoupil do Grafických závodů pražských. V té době ale už po žižkovských hospodách vystupoval s humorným program, kterým bavil štamgasty., aby rodině finančně přilepšil. "Praxe a teorie se kupovala probdělé nocemi, po kterých se šlo do zaměstnání," vzpomínal na toto období herec později.
Své nadání pro mystifikaci prakticky v životě využil naplno v roce 1914, když vypukla první světová válka. Sašu Rašilova povolali do rakousko-uherské armády, budoucí herec však nasimuloval tak přesvědčivě nervovou poruchu, že byl služby na frontě zproštěn a propuštěn zpátky do civilu.
Povzbuzen tímto úspěchem Rašilov začal vystupovat po pražských varieté a kabaretech s programy, které by se dnes označovaly jako stand up comedy. Jednoho večera v roce přesně před sto lety si ho všiml režisér Karel Hugo Hilar a nabídl mu roli v Národním divadle. Rašilov se „chytnul“ a stal se členem Národního, kterým zůstal až do smrti v roce 1955. Za tři desetiletí v „divadle divadel“ ztvárnil celou řadu rolí, o nichž diváci vyprávějí legendy. Tkadlec Klubko v Shakesearově hře Sen noci svatojánské, v Gogolově Revizorovi v roli hejtmana podle řady kritiků „trumfnul“ i Jaroslava Marvana.
Většina veřejnosti jej ale zná především z filmů, přestože samotný Rašilov dával přednost spíše divadelním prknům. Exceloval v prvorepublikových filmech režiséra Martina Friče Dobrý voják Švejk a Mravnost nade vše, diváci jej však mají spojeného především s rolí neurotického úředníka hledajícího klid na venkově z komediální klasiky Rodinné trampoty oficiála Tříska z roku 1949.
Svým rolím herec, za které byl oceněn Zasloužilým umělcem, dával vše až do roku 1955 kdy ve věku 63 let náhle zemřel.
Výjimečný herec Saša Rašilov starší dohrál na jevišti i v životě 3. května 1955 ve věku 63 let. Po smrti se vrátil na Prahu 3 – je pochován na Olšanských hřbitovech.