Nejsem Pražák. A už vůbec ne ze Žižkova. A přesto mi tato čtvrť vstoupila do života. Rovnou dvakrát, aby se to nepletlo. Žižkov je pro mě, himbajs, vážně důležitej.
Tak nejprve ten první žižkovský dotyk.
Bylo mi tak dvanáct let a byl jsem fanatickým foglarovcem. Pod tímto konstatováním si představte obzvláště vypečenou, hardcorovou verzi Hocha od Bobří řeky. Právě tak nějak jsem tehdy vypadal. A žil. Nad postelí jsem měl obrázek Rychlých šípů, neřekl jsem hrubého slova. Mít denně splněno sedm okének do Modrého života pro mě znamenalo víc než úsměv třídní krásky Gábiny Hainzlové a do ručně psané Zálesácké knihy jsem vypisoval svá nejtajnější chlapecká přání.
A to nejtajnější z tajných znělo: Sejít se tak se svým idolem. S Jaroslavem Foglarem. S oním autorem nedostižných děl o kamarádství, dobrodružství a chlapecké duši. Nebo mu aspoň pro začátek napsat a doufat, že odpoví. Na českobudějovické poště jsem si vyžádal tlustý telefonní seznam hlavního města. Najdu v něm adresu na Foglara? Žije ještě vůbec?
Rozechvěle nalistoval písmeno F.
Pak Fo.
Pak Fog…
A pak jsem HO spatřil.
Jaroslav Foglar, spisovatel
Křišťanova 18, Praha 3 – ŽIŽKOV.
A telefonní číslo.
Ty voe, vydechl jsem nefoglarovsky.
Paráda! Mé dvanáctileté štěstí se dotklo nirvány. Žije, žije, opravdu žije – kdesi daleko v Praze, ve čtvrti zvané – Žižkov!
Uff.
Ještě ten den večer jsem napsal dlouhatánský dopis. A druhý den odeslal. A večer to řekl máti. Radost neměla. Jako knihovnici se jí zdálo, že korespondence syna s režimně nepohodlným autorem není to pravé ořechové. Ale kouzla staré Jeremiášky již začala působit. Za tři týdny na mě ve schránce čekala – hlavičková obálka s razítkem J. Foglar.
Jo!
Sedl jsem si na gauč a četl pořád dokola obsáhlou odpověď. Foglar alias bratr Jestřáb mi chválil sloh psaní, při - psal pár rad a na závěr přidal doušku, že pokud bych měl někdy cestu do Prahy, že se mám u něj stavět. Na Žižkově, v Křišťanově ulici č. 18.
A bylo rozhodnuto.
Matinka musela zorganizovat do dvou týdnů cestu do metropole. Protože takové pozvání se neodmítá, no ne? Byla půlka března. A já byl poprvé na Žižkově. Vystoupili jsme z metra na stanici Flóra a podél hřbitovní zdi jsme šli dolů k Olšanskému náměstí. Já a máti. Byl jsem nervózní. Na sobě čistou flanelku, v podpaždí několik knížek k podpisu.
Foglarův dům stál hned na začátku Křišťanovy ulice. Vstoupil jsem dovnitř, rodičovský doprovod zůstal na chodníku před barákem. Prošel jsem vestibul se schránkami, kde to vypadalo jak u Zdi nářků. Vzkazy pro spisovatele byly vyryty v omítce, také napsané fixou na schránkách sousedů i na Foglarově kastlíku. Jakobych přišel do bydliště rockové hvězdy. A vzkazovník to byl pestrý. Od konstatování: Foglar je Bůh až po výkřiky: Jestřábe – nedáme ti zhynouti! To vše tvořilo pravou kulisu vstupu do svatyně.
Idol bydlel až úplně nahoře. Stál jsem u těch obyčejných činžákových dveří a cítil jsem se rozechvěle. Sundal jsem si brýle, pročísl vlasy. Chtěl jsem na Jestřába učinit co nejlepší dojem. Chtěl jsem být vizuálně krásným chlapcem. Takovým tím s jiskrou v oku, kterému Rikitan předává u totemu odznaky 13 bobříků. Stiskl jsem zvonek, ruka se chvěla.
A pak tam stál ON.
Trochu nahrbený stařík, v teplákové soupravě a s pečlivě upravenou pěšinkou. S milým úsměvem. Podal mi pevně ruku a uvedl mě do sousední návštěvní místnosti. Vonělo to tam po starém papíru. Po stranách regály s foglarovkami všech barev, stáří a kvality. V rohu místnosti indiánský totem.
Vývěsky. Dlouhý stůl. Prostě klubovna jak z příběhu Rychlé šípy zachraňují klub. Foglar-Jestřáb mi nabídl čaj a usadil mne. Dobrou čtvrthodinu si pak se mnou povídal. Nakonec jsem si nechal podepsat přinesené knížky a už jsem s tím pokladem sbíhal dolů k čekající matince, která byla v březnovém žižkovském dopoledni hodně promrzlá. Ale já i přes jarní chlad cítil jen velké teplo a radost.
Mluvil jsem s Foglarem!
Stiskl mu ruku!
Konečně jsem byl tím správným Hochem!
Střih.
O pár let, o pár ulic dále.
Zase Žižkov.
Zase téměř poledne, tentokrát ne však březen, ale začátek června. Horko. Štrúdl gymnazistů českobudějovického gymnázia na výletě v Praze. Hlučí. Já zcela vzadu s kamarádem Jiřím a vnadnou maturantkou Evou K, dcerou známého karikaturisty, školní bohémou.
Hulíme startky. Bez filtru. Tlacháme. A s Jiřím jako dva kohouti verbálně perlíme ve snaze vyšachovat protivníka. Protože o to tady běží. O přízeň krásné Evy. Třída se prolétá žižkovskými uličkami, dostává se ke Škroupovu náměstí. Mezi domy je už vidět nově otevřená žižkovská televizní věž. Cíl našeho výletu. Okamžik pravdy se blíží.
And winner is ….
Yes! Eva ukazuje na mě!
Promiň Jiří. To bolí. To těší!
Kamarád zklamaně dohání šumícího třídního hada. My s Evou se loudáme. Dovolí mě chytit jí kolem pasu. K věži přicházíme poslední. Učitel mezi dveřmi výtahu zběsile gestikuluje, že máme přijet za nimi, že už platil za vstup. Tak jo. Příštím výtahem jedeme. Máme zdviž jen pro sebe. Tedy skoro. Jede s námi netečný důchodce s di optrickými brýlemi č. 12. Ten se nepočítá. Naše samota v intimním rychlovýtahu k obloze nad Prahou. Jen já, Eva, neškodný důchodce a šumící svist převodových lan. První polibek sladký jako horké maliny. A druhý, nekonečně dlouhý. Jsme nahoře. Stařík vychází a já chci s Evou za spolužáky na vyhlídkový ochoz. Pssst. Chytá mě za ruku. Co na vyhlídce? Ukazuje na opuštěnou šatnu naproti výtahu. Tam to bude lepší. A ona je o pár měsíců starší. A výhled není všechno. A spolužáci se určitě ještě trochu zdrží. Neprotestuji. V krku knedlík. Já, opuštěná šatna,
Eva, Eva, Evička…
Tahá mě do kumbálku za šatnou.
Šero, umyvadlo, židlička, ticho.
Tlačí mě na židli. Sedá si na mě obkročmo.
Mezírkou ve vchodu vidím dioptrického staříka zevlujícího před šatnou.
Co ten tady hledá?
Času není nazbyt.
A Eva ví, co chce.
Tiskne mě k sobě, vede mi ruce.
Pár zkušených dotyků.
Cesta jazyka.
Pár mechanických pohybů.
Ólé!
Premiéra v pravé poledne
And winner is … !
Jo!
Vycházíme ze šatny. Evička si zastrkuje triko.
Spolužáci stále naskládáni na ochozu. Neví nic.
Žižkovský střechy se vlněj. Den jak malovaný. Důchodce je pryč. V dálce památník Žižky. Nad ním krouží osamělý pták. Jestřáb? Jde ke mně Jirka a ptá se, kde jsme byli tak dlouho? Významně se usmívám. A dívám se přes Jirku na toho vzdálenýho dravce. Bod na modrém nebi. Krouží nad Vítkovem. Jakoby se loučil. Již nejsem Hochem, ale Mužem.
Himbajs Jestřábe, pochop přeci.
Jan Cempírek (*1970)
Je českým spisovatelem, novinářem a cestovatelem. Pracoval v různých médiích, v současné době jako projektový manažer v internetové společnosti Český Internet.cz.
První texty napsal jako desetiletý do rodinného časopisu Zlatohlávek, který vydával tři roky se svými bratranci a sestřenicemi. Od roku 1995 publikuje texty v zavedených tiskovinách a magazínech.
Mezi jeho oblíbená témata patří mapování fenoménu cestovatelů – batůžkářů a dále reportáže z cest. Sbírá mapy a domorodé píšťalky. Upozornil na sebe v roce 2009 mystifikací, některými médii označovanou za největší českou literární mystifikaci posledních let, kdy svou knihu Bílej kůň, žlutej drak vydával za knihu fiktivní vietnamské autorky Lan Pham Thi. Na podzim 2010 plánuje rockový román Tanec posledního dne.
