Je horký, slunečný předprázdninový den. Žižkovské poledne líně natahuje náruč.
„Jdu pro pivo, chceš taky?“ zeptá se mě Jana a obezřetně vysune své symetricky vykreslené tělo zpod malého, umakartového stolu. Pravou nohou se nepatrně otře o politý, tmavě zelený ubrus.
„Vem mi jedno řezaný, prosimtě,“ odpovím zamyšleně a zcela automaticky. Vlastně ji vůbec nevnímám.
Je to těžké… Za týden to budou dva roky, co jsme spolu. A já poslední dobou necítím vůbec nic. Propast, do které padají bílé kousky zbytnělé a do nekonečna obehrávané pseudotouhy.
Vyrazili jsme na procházku. Cestou jsme se stavili na jedno v Riegráku a já vím, že až se budeme vracet, ONA přes paprsky slz v očích neuvidí na cestu. Takhle to prostě dál nejde. Od té doby, co jsme spolu před půl rokem začali bydlet, cítím, že příliš omezuje mou osobní svobodu. Skoro se po bytě nemůžu pohnout, aby mě nějakým způsobem, ať slovem, dotekem, nebo polibkem neoslovila. Aby mě neprobodla tím svým vyčítavě smutným pohledem, který si jakoukoli delší pauzu, kdy nepromluvím a jenom mlčím, vysvětluje přinejmenším nevěrou, což mě přirozeně navádí k tomu, abych ji v tom nechal – jen ať se ve svých zkreslených představách utápí sama.
Z našeho soužití brzy vyprchala nejen počáteční jiskra, ale i chuť si povídat. A upřímně řečeno, v posteli už taky není taková jako dřív. Dokonce mi přijde, jako by při milování byla v myšlenkách někde úplně jinde. Jakoby to byla jen nějaká její denní povinnost či zvyk. Něco jako čištění zubů nebo umývání nádobí.
„Hele, takhle to prostě dál nejde…,“ dolehne ke mně jakoby zpoza stěny hlas statné pětačtyřicátnice, sedící u vedlejšího stolu. „Já už takhle prostě dál nemůžu!“
Nenápadně se ohlédnu, ale ani se nemusím skrývat, silně zmalovaná brunetka si stejně jako její partner ničeho kolem sebe nevšímají. Ona je paradoxně ke své postavě oblečena do odvážných, svítivě růžových minišatů s velikým výstřihem, z něhož vyzývavým způsobem vyrůstají dva opálené vítězné oblouky. V ladných kroužcích vyfukuje dým z polootevřených úst. Do paprsků ostrého denního světla prosvítají její nepřirozeně žluté zuby.
„Víš, hodně sem vo tom přemejšlela a došla k závěru, že to prostě musíme nějak vyřešit.“
Žena se zkoumavě podívá na svého partnera. Ten je vedle její postavy samice-slonice podstatně menší, útlejší. A také mladší. Do krátce střiženého ježka má zaraženy velké zrcadlovky. V levé ruce mu rovněž nechybí cigareta. 
Jako pár vypadají komicky a nevěrohodně. Jejich vztah odhaduji na příbuzenský, bratro-sesterský, ale kdoví…
„Nedávno přišel účet za minulej měsíc, a když sem ho rozdělala, úplně sem se zděsila. Divže sem nevomdlela… Víš, kolik tam bylo?“
Muž pokrčí rameny a posune si brýle více do týlu hlavy. Potáhne z cigarety a zbytek típne do popelníku, který jako fotbalový míč stojí přímo uprostřed jejich hracího pole. Mezi dvěma útočícími půllitry.
„No, upřímně řečeno, přemejšlim vo tom už dost dlouho, jak to celý jednoduše vyřešit,“ podrbe se za pravým uchem a hlubokým, ochraptělým hlasem pokračuje: „A nic mě nenapadá…“
„Bavil sem se vo tom s chlapama v hospodě a voni mi začali vyprávět nějakou bláznivou historku vo jednom týpkovi, kterej se se svou ženou vsadil… A kdo prohrál, platil všechno.“
Muž se v tu chvíli zarazí a v očekávání na reakci se podívá přímo do jejích tmavohnědých, silně namalovaných očí. „Víš, trochu sem vo tom přemejšlel, přece jen mi to nedalo, viď, vono na tom možná něco bude…“ Další pohled a další cigareta, pro kterou sahá do červenobílé krabičky na stole, která leží hned vedle přeplněného popelníku.
„Hele, podivej se, uděláme kompromis… Ty moc dobře víš, v čem seš dobrá. Uděláme to tak, že se vsadíme, jo?“ Muž se opět nejistě podívá. S přesně mířenou otázkou směrem od přeplněného popelníku do tmavých zorniček očekává ženinu reakci.
„To si jako chceš dát fotbálek?“ opětuje mu pohled upocená žena v růžovém a na chvíli se zamyslí. A pak se opět žlutě zazubí.
„Dobře, takže ten, kdo prohraje, platí nájem plus všechny poplatky. Ale nejenom za tenhle měsíc, ale pořád. Je ti to jasný?“ žena stanovuje velmi jasná pravidla a natáhne k muži sedícímu naproti tukem a horkem nateklou ruku.
„Ondro, slyšíš mě? Ondro! Probuď se!“
Jakoby z dálky slyším své jméno.
„Co?… Aha, ty už seš tady?“ divím se a nemůžu se z Janina zlodějsky tichého příchodu vzpamatovat.
„Chceš vůbec to pivo?“ zeptá se a podá mi studený, pěnou nakypělý půllitr. Já na ni ještě chvilku přes jeho orosené sklo a přes záři slunečních paprsků mlčky mžourám.
„Víš, já ti musím něco říct…“ ozve se najednou ze druhé strany stolu, od protihráče, opatrný a nejistý ženský hlas.
„Tahle už to prostě dál nejde. Já už takhle nemůžu!“
Stále se na ni mlčky dívám. Sbírám se k tomu, abych jí TO konečně řekl, ale ona mě předběhne a pokračuje ve svém jistě dlouho a pečlivě připravovaném monologu (to pivo kupovala snad půl hodiny):
„Víš, hodně jsem o tom přemejšlela a došla jsem k závěru, že to musíme nějak řešit… Ondro, já mám někoho jinýho!“
Podívám se na ni. Dlouze, úpěnlivě a nešťastně. Cože? Já jsem s ní tady měl řešit své vnitřní pochyby o našem vztahu. A ne ona se mnou. Já sem jí měl říct, že je konec, že se s ní chci rozejít. A ne ona se mnou. Jak mám teď reagovat, co říct? Jak se v takovéto situaci zachovat? Cítím se podveden. A ona mezitím pokračuje:
„Vím, že je to ode mě hnusný, říkat ti to na takovym pěknym výletě, když je tak hezky a sluníčko svítí, a jsme spolu už skoro dva roky, a bydlíme spolu… A ty mě máš hrozně moc rád a… A navíc máš teď před státnicema, což ode mě taky není fér, že ti to říkám právě teď. Myslela jsem si, že to nějak samo vyplyne, že to přirozeně skončí, ale ono to prostě vyplynulo takhle. A já už si nemůžu pomoct. Prostě je to silnější než já. Honza mě má moc rád a několikrát jsme se bavili o tom, že bych se k němu přestěhovala… Ondro, viď, že se na mě nezlobíš?“
Pomalu se vracím zpět do reality. Do jejího obrazce se snažím poskládat střípky bílých slůvek, které střelhbitě napadaly do krční propasti. Jako přesně mířený gól. Jako penalta, která nemine cíl.
„Nezahrajeme si fotbálek?“ zeptám se s naprosto vážnou tváří a zmuchlaným bílým papírkem od bonbónu, který jsem vylovil někde na dně kapsy u kalhot, se strefím přímo do popelníku uprostřed stolu.
„Jakej fotbálek? Jak tě v tuhle chvíli vůbec může něco takovýho napadnout?“ podiví se Jana a na čele jí naskočí ta její roztomilá vráska, kterou jsem za dlouhých zimních večerů ve společném objetí jazykem nebo rukou vždycky tak rád vyhlazoval.
„Ale, ptám se… Jenom tak… Už sem ho dlouho nehrál,“ odpovím jí a v zamyšlení se otočím k vedlejšímu stolu.
Stojí na něm dva nedopité půllitry se zvětralým obsahem. Mezi nimi – přesně v polovině cesty – na zeleném ubrusu tmavě modrý popelník přetékající vajgly. Nedaleko je pohozená zmačkaná krabička od cigaret. Obě branky zejí prázdnotou.
Bára Gregorová (*1980 v Turnově)
Překladatelka, publicistka, průvodkyně a horolezkyně. Na Karlově univerzitě studovala Pedagogickou a Filozofickou fakultu. Překládá současnou polskou a ruskou prózu (např. Masłowská, Łoziński, Nahacz, Sorokin, Děněžkinová). Opakovaně pobývá v zemích bývalé SSSR ve Střední Asii, v Rusku a Polsku. Hraje na saxofon a zpívá v hudebních formacích Jenisej a Bezmaksas. Za svůj prozaický debut Kámen – hora – papír byla v roce 2008 nominována na Cenu Jiřího Ortena.
