Milá Rebeko, už ani nepočítám kolikátý dopis Ti píšu. Jsem k smrti unavený. Chci jediné, abys mi odpustila, aby ses nade mnou slitovala, abys přiznala, že k sobě patříme, že existuješ. Sedím u nepopsaných stránek a prožívám déja vu, jako bych je pokrýval vysvětlujícími větami určenými jen Tobě už bezpočtukrát. Ale znovu se do toho boje se vzpomínkami pustím.
Můj život se definitivně změnil ve čtyřiceti. Byl podzim, sbíhal jsem po schodech žižkovského činžáku, kde jsem bydlel se svou ženou Hanou. Najednou mě přepadl strach. Na zdi jsem zahlédl zlomený stín. To byla ONA. Srdce mi začalo zrychleně bít. Bral jsem schody po dvou, vyběhl na ulici a rozhlížel se kolem sebe jako šílený, ve snaze ji zahlédnout. Měl jsem jistotu, že je někde blízko. Ráchel. Bylo to patnáct let od okamžiku, kdy jsem ji potkal Na Chmelnici, kam jsme s kamarády vyrazili na koncert. Sledoval jsem nezúčastněně ruch kolem sebe a vstřebával decibely, které útočily na mé ušní bubínky a připravovaly mne na stáří odtržené od zvukové reality světa.
Kdybych tenkrát věděl, že nejen od ní! A pak tam stála. Vybavuji si, že s ní přišel i ten divný chlad. Nebo je to jen výplod mé fantazie, která se začíná měnit v tvůrce nočních můr a stihomamů? Začala si se mnou povídat jako bychom byli staří známí. Byla uhrančivě okouzlující. Nejvíc mě zaujaly její sněhobílé ruce s dlouhými prsty. Cítil jsem z nich něžnost, která mě začala vrhat do hlubin erotických představ.
„Na co myslíš?“
Trhl jsem sebou a jen vykoktal, že na nic.
„Měla jsem pocit, že myslíš na moje ruce. Na prsty, které sjíždějí po hrdle violoncella. Asi jsem se zmýlila, ne vždycky mi to vyjde.“
„No, abych řek pravdu, tak jsem fakt myslel na tvoje ruce. Jak jsi na to přišla?“
„To jsou jen čáry máry, nic víc.“
„Aha, čáry máry, pod kočáry, chápu,“ řekl jsem s přihlouplým úsměvem.
„Nic nechápeš, ale kdybys chtěl pochopit, zavolej.“
Podala mi vizitku a byla pryč. Mizení, ale i zjevování, bylo Ráchelinou specialitou, ale to ty víš sama nejlíp, moje milá.
Ty ruce, hluboký oči, ten příslib něčeho, co jsem zatím nezažil, ze mě udělaly blázna. Byl jsem hnán touhou, která nebyla pouze sexuální, o to víc byla zničující. Málokdy jsem rozuměl tomu, co mi v něžných chvílích říkala, nedávalo mi smysl když šeptala: „vezmu ocásky hadí, třpyt hvězd jasných, kapku krve tvý…“. Po každé společné noci jsem se probouzel a bylo mi jako bych měl kocovinu.
Nedokázal jsem si vybavit, co se odehrálo, jen jsem věděl, že ji musím znovu vidět.
Moje žena byla smutnější než kdy dřív. Bylo mi to jedno. Ráchel rozzářila můj život svou zvláštní jiskřící temnotou. Asi po roce jsme šli do nového klubu, který lákal na industriální krásu berlínských staveb a nevázanost londýnských klubů.
Celou noc jsem tancoval se svou nádhernou stroboskopickou Ráchel a chtěl jsem v ní utopit své já.
Najednou mi tělem projela paralyzující bolest.
Když jsem otevřel oči, nebyli jsme v klubu, ale u ní doma. Její obličej jsem měl přímo ve svém zorném poli, usmívala se na mně a z koutků úst jí stékal rudý potůček. „Kapku krve tvý,“ zašeptala a začala se smát. „Byl jsi úžasný!“ řekla, vypustila mě ze svého sevření a lehla si vedle mne. Točila se mi hlava. 
Ne, točil se svět kolem! Podíval jsem se na Ráchelino klidně oddychující bílé tělo.
Jenže to začalo pulzovat a jeho bělobu narušily modrofialové propletence, které vypadaly jako složitá soustava dálnic. Chtěl jsem se jí dotknout, ale z jejího těla vytryskl gejzír krve, zprudka otevřela oči, které byly černé. Chtělo se mi zvracet, křičet a utíkat. Ani jedno jsem nedokázal. Ráchel se měnila v cosi nepopsatelně odporného. Konečně jsem zařval a odhodlal se k útěku, ale ostrá bolest v zádech mě srazila zpět. Otočil jsem se a uviděl, že mi do zad zatnula nehty připomínající pařáty dravce.
„Nikam tě nepustím. Čáry, máry, vzpomínáš?
Já nezapomínám, Dal´s mi slib. Nikdo tě nenutil!
Jsi navždy můj.“
„Já vím,“ zašeptal jsem a odevzdaně si lehl vedle ní. Ráno jsem šel ke své smutné ženě. Právě seděla u stolu a snídala. Celý roztřesený jsem si k ní přisedl a rozplakal se. Soucitně a láskyplně se mě zeptala, co se mi stalo. Začal jsem jí všechno vyprávět. Když jsem skončil, řekla: „Miluješ ji, a zároveň ji za to nenávidíš. Sebrala ti klid a mně!“
„To ne, nikdy jsem tě nepřestal milovat.“
„Možná, ale ona ti dala vášeň, kterou u mne už nehledáš, která ve mně už možná opravdu není.
Nevím. Jedno ale vím: jsi z ní nemocný, řekla bych až šílený!“
„Co mám dělat? Mám z ní strach!“
„Nemáš strach z ní. Máš strach ze sebe, z toho, co v tobě probudila. Jsou to noční můry tvýho svědomí. Co máš dělat ti neporadím, to si musíš rozhodnout sám.“ Šel jsem do koupelny a když jsem se uviděl v zrcadle, vyděsil jsem se. „Hana má pravdu, musím se rozhodnout,“ pomyslel jsem si a taky se rozhodl. Ráchel jsem už nikdy neviděl. Věděl jsem, že je příliš hrdá na to, aby mě kontaktovala sama. Po nějaké době se Haně vrátil úsměv na tvář a jiskra do očí. I já jsem začínal pomalu zapomínat, ale občas jsem se v noci probudil a v uších mi znělo: „kapku krve tvý“.
A pak jsem stál na ulici a rozhlížel se, jestli ji neuvidím, když jsem uslyšel: „Mám kapku krve tvý!“ Prudce a s děsem v očích jsem se otočil.
Stála vedle mě. Sálala z ní ta nesmírná vesmírná energie jako před lety. Její běloskvoucí krása oslepovala. Jakoby nestárla, ba naopak. „Ráchel, co tady děláš? Vypadáš, no, skvěle a mladší!“
Upřeně a zkoumavě mě pozorovala, usmála se vzrušujícím způsobem a řekla: „Nejsem Ráchel.
Jsem tvoje dcera Rebeka. Dal jsi mámě slib a přišel čas ho splnit. Jsi můj, jen můj!“
Dotkla ses mě a já se skácel k zemi. Překročila jsi mě a šla pryč. Po pár krocích, které v sobě měly triumfální jistotu vítěze, jsi se zastavila a zašeptala: „Oko dračí, mozek račí, perutě havraní, dávné sliby naplní.“ A už jsi se nikdy neukázala. Marně jsem jim o tobě vyprávěl, přesvědčoval je, že nejsem nemocný, otírali pot z mého čela, dávali mi prášky na uklidnění, pak na spaní a pak mě odvezli sem. Nestěžuji si. Máme tu krásný velký park, nádherný kostel a dokonce i divadlo, ale trápí mě, že ti to tady nemůžu ukázat. Rebeko, holčičko moje, kde jsi?
Adam Hradecký
Narozený roku 1969 na Vinohradech. Vystudoval jazykové gymnázium. Tamtéž založil svou první rockovou kapelu. Hrál v ní basovou kytaru a psal texty. Po revoluci se odstěhoval do svobodnějšího Berlína a pracoval v reklamní agentuře. V roce 2002 se vrátil do Čech a založil si reklamní agenturu. Na basu hraje už jen pro radost, píše texty (nejen reklamní), povídky a rád by napsal román.
