Kilián Nedory se probudil. Vedle něj ležela nějaká holka, kterou neznal nebo si na ní spíš nevzpomínal.
„Co sem si to včera dal? Chlupy, jedy, léky a tak dál!“ Rozhlédl se po bytě, který mu přišel povědomý, ale cizí, stejně jako žena vedle něj. Měl by vstát. Dojít do bufáče Na Knížecí nebo kamkoliv, kde mají už otevřeno, dát si vyprošťováka, a pak zajít do kostela zapálit svíčku za další duši, kterou pohltil. Duše pro něj byly tím, čím pro ostatní jídlo nebo voda. Znovu se podíval na tu holku, tak bledou, ale s tak spokojeným a obdivným výrazem na tváři bez života. Bylo mu to jedno. Její problém.
Kilián Nedory byl děsivě okouzlující. Tajemně krásný. Nemohl za to, že po něm toužily, padaly na kolena, opouštěly rodiny, touhy a plány a dávaly mu své duše. Dávno nic necítil. Plul životem jako temný stín sám sebe, jako námořník odsouzený k věčnému plutí po moři. Byl tak stvořen. Temná stvůra požírající osudy, duše, životy. Kdyby měl tu moc, opustil by tmavá okénka svého stísněného života. Kdyby mohl, řekl by jí, co si o ní myslí, co si myslí o tom, co mu udělala, k čemu ho odsoudila, jak si ho vysnila.
Zavřel oči a znovu se propadl do hlubin povrchního alkoholového spánku. Rozespalýma očima se rozhlédla po místnosti a hned jí v mysli zazněla písnička Psích vojáků: co jsem si to včera dal, chlupy, léky, jedy a tak dál…“ Podívala se přes okraj zmačkaného polštáře na muže vedle ní. Obavy byly zbytečné, časy, kdy se v její posteli nacházeli cizí muži, od kterých s ranním rozbřeskem co nejrychleji utíkala, už dávno minuly. Teď už má několik let muže jednoho, svého, i když cizího.
Strašně moc mu chtěla věřit. Tak jako nikdy před tím nikomu jinému. Dala by mu všechno, padla by kvůli němu na kolena, opustila všechno a všechny.
Svěsila nohy z postele a pocítila chlad podlahy. „Už je podzim,“ povzdechla si. Tohle roční období v ní vyvolávalo rozporuplné pocity. Na jednu stranu pro ni byl neskutečně inspirující – barevné hýření stromů, melancholický déšť i ponurost často využívala ve své práci. Na druhou stranu se špatně vyrovnávala s napětím, které vyzařovali lidé kolem ní. Před lety se rozhodla útočit na všechny bručouny radostným úsměvem, ovšem jediné, čeho tím dosáhla, bylo, že si o ní s největší pravděpodobností mysleli, že je trochu máklá.
Znovu se podívala na muže ležícího v její posteli. Zbožňovala ho. Z takové přemíry citu jí začalo šimrat okolo žaludku. Nemohla ale říct, že to bylo nepříjemné. Zkrátka se jí láskyplně bouřil celý organismus. Byl infikován citem, který nikdy dřív necítila. Ale pulzování v hlavě nebylo jeho součástí. Už nebude pít! Dřív dokázala vyrazit z mejdanu rovnou do práce, ale ty doby už jsou dávno pryč. Teď se ji ještě dva dny drží morální i fyzická kocovina a co hůř, třesou se jí ruce. Turka a vyprošťováka, to je to, co teď potřebuje! 
Neodolala a zase se na něj musela podívat, nemohla se ho nabažit. V té malé smrti, spánku, byl tak nádherný. Byl něžnej, měl v očích všechny svíce světa, přesně jak to zpívá Filip Topol. Možná i proto mu říkala právě Kilián Nedory podle té písničky, která ji před dvaceti lety tak vzala, zaryla se jí do kůže jako tetování. Její neklidný, nespoutaný, stále nestálý suchozemský námořník Kilián Nedory.
Musel neustále plout, životem a světem, a jen když měl náladu, tak na chvíli zakotvil, ale nikdy ne na dlouho. To ji na něm fascinovalo.
Nic jí nesliboval, nenalhával, neplánoval. Slibů, lží a plánů slyšela dost a už dávno přestala slovům věřit.
Konečně se odhodlala, vstala a došla do kuchyně, aby si udělala rychlou smrt, jak její přátelé říkali silnému turkovi, kterého vařila. Lupla si do něj rum. Její maminka vždycky říkala, že jediné, co pomáhá na kocovinu, je to, čím jste se večer zkazili. Zapnula laptop, přečetla maily, stáhla si podklady, které potřebovala, a vyndala skicák. První komiks, do kterého se zamilovala, byl Čtyřlístek, později přešla do vyšších levlů Z pekla, Sin City, aby postoupila k vrcholům, kterým pro ni byl Neil Gaiman. Kvůli němu se rozhodla jít na UMPRUMku, aby se naučila techniku amohla se jednou stát slavnou autorkou stripů a později grafických románů. Slavná zatím nebyla, ale práce měla docela dost, i když ne zrovna té, o jaké snila, ale to nevadilo, hlavně, že mohla kreslit a třeba i jenom pro sebe. Milovala svět fantazie bez jakýchkoliv hranic. Do každého příběhu se nořila tak hluboko, že občas nebyla schopná rozlišit, co je realita a co není. Postavy jejích příběhů ale měly předobrazy v reálných lidech jejího života, takže když se začínala bát o svůj rozum, uklidnila se, když si uvědomila, že její příběhy v sobě mají alespoň špetku reálu.
Zase se na něj musela podívat. Byl tak inspirující. Stejně jako podzim, jako žižkovská temná zákoutí, stejně jako podivný člověk nečlověk stvůra Kilián Nedory.
Kilián Nedory otevřel oči toho rána již podruhé. Ta cizí holka vedle něj nebyla. „To by mohlo znamenat, že jsem ji ušetřil!“ pomyslel si navzdory své prapodstatě takřka radostně.
Ulevilo se mu. Zřejmě vstala a šla pryč.
Domů. Ale kde je vlastně teď on? „Hej, námořníku, vstávej! Právě dokončuju tvůj další příběh,“ vyrušil ho z úvah ženský hlas. Podíval se směrem ke stolu, kde seděla ta bledá holka. Byla živá. Neodešla. Pila kafe a něco čmárala. Nechápavě a vyděšeně na ni hleděl. „Co na mě koukáš jak na zjevení? Máš kocovinu, co? Dej si kafe a pojď se na to podívat.
Tentokrát jsem tě poslala na fakt divnou a nebezpečnou cestu. Bude se ti to hodně líbit. Máš tam hned dvě úžasně krásný ženský a samozřejmě ti neodolaj. Jo, a budeš muset trochu protáhnout svý zhýralý tělo, protože tě budou honit mrtvý duše, který ti unikly.“
„Bože, to je ona! To je ta mrcha, co mě stvořila, co mě vymyslela. Co mě tady drží jak nějakýho vězně, cpe mě do těch svejch tmavejch okýnek a moje vyjadřovací schopnosti smrskává na holý věty v bublinách. A pak se tváří jako že nic, jako že mě miluje. Je větší zrůda než já, člověk nečlověk Kilián Nedory.“
Anna Rosembaumová
Narozena 1978 v Oděse na Ukrajině. Do svých pěti let vyrůstala na palubách lodí, kde byl její otec kapitánem. Poté se její rodiče, maminka je Češka, tatínek Ukrajinec, usadili v Praze ve Vršovicích. Vystudovala střední ekonomickou školu, ale ekonomii se nikdy nevěnovala. Zlákal ji design. Pracovala v marketingových agenturách a designových studiích. Je svobodnou matkou a věnuje se nejen své pětileté dceři, práci, ale také malování a své dlouholeté vášni – psaní.
