Potkal jsem úžasnou babu. To, že se to stalo ve tři ráno v Akráči na její úžasnosti nic neměnilo. Tím chci říct, že jsem ještě nebyl tak mimo, abych měl panákové vnímání krásy. I když je fakt, že po pěti šesti rumech mě snadněji okouzlí i intelektuálka, jenž vyznává přirozenou „krásu“, což dává najevo umašťěnými vlasy, mdlým pohledem nenamalovaných očí a celý tento, už tak dost nepoutavý look, podpoří něčím batikovaným. To ale rozhodně nebyl případ Irmy. Stála tam se svými havraními vlasy, olivovou pletí, a když se smála mírně se prohýbala v zádech, což působilo neuvěřitelně sexy!
Při jednom takovým prohnutí se na mě podívala. Pohledem, který slibuje dobrodružství a mužský jsou kvůli němu ochotný udělat cokoliv, třeba se vydat i na kraj světa. I já byl a vydal se... k ní. Dali jsme si vodku, pak pusu, pak mě prozvonila a za svítání si objednala taxíka a odjela domů. Bohužel beze mě.
Druhý den jsem jí zavolal. Kupodivu telefon zvedla. Ne že bych nevěřil kouzlu své osobnosti, ale už mám nemálo zkušeností a taky hodně telefonních čísel, na který vím, že je zbytečné volat. Irma to vzala hned a byla fakt milá, taková jako až roztomilá a to já mám u ženských rád.
Nebudu vás napínat. Ten večer se sejít nemohla, ale další den jsme šli na panáka. Pak několik dní neměla čas, ale potom jsme si to užili. Celá noc byla naše. K sobě mě nevzala, že prý má ráda žižkovský bary a ona bydlí v Dejvicích, kde je to takový moc hóch a navíc bychom to pak měli ke mně daleko. To mi přišlo rozumný, protože nejhorší je, když na člověka přijde touha a musí se vláčet přes celý město.
Užívali jsme si víc jak dva měsíce, a pak to přišlo! „Hele, mě nebaví jenom pařit nebo být u tebe doma. Pojď se někdy projít. Koukni jak tam začíná bejt hezky.“ V první chvíli jsem ucítil osten, který se zasekl do mé sexuální ješitnosti. Pak jsem si ale uvědomil, že je to ženská a že prostě potřebuje trochu té jarní romantiky. Tvářil jsem se co nejvíc nadšeně a navrhl, že bychom mohli vyrazit po žižkovských kopcích. To ji zaujalo.
Včera nastal den D. Vzal jsem si sportovně elegantní outfit, abych byl za procházkového frajera, a koupil růži. Sraz jsme měli na Koněvce, protože začít Vítkovem mi přišlo značně strategické.
Zkrátka, že bychom jím zároveň mohli skončit. Štreka i kopec jsou to slušný, výhled romantický a ani příroda nechybí. Ale, a to nejdůležitější, vede z něj hned několik cest dolů a na jejich konci je vždycky nějaká hospoda!
Když jsem jí pozoroval přes ulici, zatímco jsem se pokoušel přeběhnout silnici, musel jsem konstatovat, že jsem si fakt vybral dobře. Když jsem konečně mezi auty prokličkoval až k ní, vlepil jsem jí velkou pusu a před obličej vztyčil růži.
„To jsi neměl. Určitě pokvetou šeříky. Ty já miluju, víš? Ale díky.“
„No, to mě nenapadlo,“ řekl jsem poněkud zklamaně, ale hned jsem dodal: „Natrhám ti plnou náruč šeříků!“
„Pojď, ty kecko,“ řekla, vzala mě za ruku a vykročila vstříc dobrodružství...a hlavně vzhůru.
V půlce toho děsnýho kopce jsem si musel zapálit.
„Jsi hroznej, nevydržíš bez cigára ani deset minut,“ řekla a přidala do kroku. Do jejích zad jsem byl mocnej jenom vydechnout, že to je jediná terapie, díky níž můžu vydržet její vražedný tempo a tu přírodu vůkol. Slyšela mě. „Můžeš mi říct, o jakým vražedným tempu mluvíš? Ušli jsme sotva dvě stě kroků volným tempem. 
Možná kdyby sis vzal pořádný boty...“ nechala viset ve vzduchu poučení o vhodné obuvi a pochodovala rázně dál. To má jeden za to, že chce být elegán, pomyslel jsem si, potáhl z cigarety, rozkašlal se, zastavil a pokoušel se chytit dech.
Šla dál. Hergot, ona mě tady snad nechá nebo co! Dobře, vzmůžu se, pomyslel jsem si, zhluboka se nadechl a přidal do kroku. Když jsem k ní dofuněl, stála už na rovince, na jejímž konci, který mi připadal neúnosně daleko, se tyčil památník.
„Jestli chceš, můžeme si na chvíli sednout, aby ses vzpamatoval.“ Byl to soucit, nebo opovržení? Nevím, ale usednout jsem kategoricky odmítl. „Tak fajn,“ řekla, zavřela oči a nastavila obličej sluníčku. Najednou jsem si všiml, že má tvář posetou přenádherným souhvězdím pih, které v slunečních paprscích pableskovaly a já ji zase miloval. Z požitkářského pohledu k slunci se najednou zahleděla dolů ze svahu. „Já to říkala, že pokvetou!“ zavýskla. Podíval jsem se směrem, který v ní vyvolal dětskou radost, a uzřel jsem šešulky šeříků. A no jo, tak já tam vlezu, pro ten smích s prohýbajícími se zády, pro tu pihovatou hvězdokopu, pro ni celou!
„Kterou barvu by si paní mého srdce přála?“
„Všechny, rytíři můj,“ vydechla...a já šel. Znáte to pořekadlo: ševče, drž se svého kopyta? No, tak to jsem měl taky. Celej život lezu nanejvejš k baru pro rundu panáků a klidně můžou mít všechny barvy světa, ale slaňování bez lana pro smradlavý kytky, to není můj obor.
Když jsem se za pět minut, poškrábanej od větví, se zničeným nožem, kterým jsem se snažil ty prevíty dřevinatý přefiknout, kalhotama od bláta a botama ani nechtějte vědět od čeho, vynořil, dívala se na mě divně. Obdiv v tom pohledu rozhodně nebyl. „Kdes byl?“ vyštěkla. „Kde bych asi tak byl! Jsem orvával ty keře!“ „Tak dlouho?“ „Promiň, on tam byl hroznej sráz a chtěl jsem ti natrhat ty nejkrásnější šeříky, lásko.“ Jo, jsem bezpáteřní idiot, je to tak. Jenže když vám po takový větě přistane v náručí ta nejkrásnější ženská na světě, je vám charakter ukradenej.
Trochu mě ale zamrzelo, že se přimáčkla na šeříky, který byly vykoupený potem a krví.
„Jsou nádherný. Poneseš mi je? A nedáme si tamhle na lavičce cigáro?“ Prst, jímž ukazovala k lavičce, se zachvěl, po tváři jí přeběhl tik a z jejích smyslných rtů vypadlo: „Do prdele, manžel!“
Nechápavě jsem se zadíval tím směrem. „Čí manžel?“ „No, čí asi, můj!“ „Jak jako tvůj manžel, ty jsi vdaná?“ „Neptej se jak debil a udělej něco. Musíme rychle zmizet. Myslí, že jsem na služebce. Tak už něco udělej!“ Co jsem měl asi tak udělat? Jít soka odstřelit, jít a sokovi se představit, že jsem doprovod na služební cestě po Vítkově?
„Abych byl upřímnej, tak úplně nevím, co mám dělat. Jediná možnost je ústup a víra, že nás neuvidí.“ „Jsi padlej na hlavu? Koukni na tu dlouhou štreku, to by byl úplně slepej, kdyby si nás nevšimnul. Musíme to vzít přímou cestou z kopce.“ Hlavou mi problesklo, že už do těch šeříků nechci, ale v tom okamžiku se mnou bylo smýknuto a místo asfaltu jsem pod nohama zase cítil trávu a lejna. Naštěstí jsme se brzy napojili na jednu z cest, po kterých jsem nedobrovolně běhával Partyzánský samopal. Za pár minut jsme docválali na ulici. Zadýchaní a špinaví jsme stáli proti sobě a v našich očích byly otazníky. V jejích ale jiné, než v těch mých. „Co tam vlastně dělal?“ zeptala se jako kdybych zrovna já mohl znát odpověď, ale otázka to byla jen řečnická, protože hned pokračovala. „Vždyť říkal, že má celý den jednání s klientem a zatím se tady prochází. To je divný, ne? Co myslíš? Tak řekni něco. Chápeš, jak hrozně se teď cítím? Co když tam byl s nějakou ženskou? Všiml sis, jestli tam byl sám nebo s nějakou děvkou?“ chrlila ze sebe otázky jako samopal střely. „Kam jdeš, počkej, vždyť s tebou mluvím!“ Šel jsem domů. Šeříky jsem nechal na vítkovském svahu a Irmu pod ním. Navždy.
Maximilián Mahler
(*1976 v Praze)
Vystudoval gymnázium a poté se vrhl do pracovního procesu. Prošel několika reklamními agenturami, ve kterých zastával všemožné posty až se dopracoval na místo kreativce. V roce 2002 odcestoval do Austrálie, kde pracoval na farmě, u benzinky a nakonec v grafickém studiu. V současné době žije střídavě v Austrálii a v Praze, konkrétně na Žižkově, kde vyrůstal. Od mládí píše fejetony, glosy a povídky.
