Únor je tragický období. Jeden den vykoukne slunce, ptáci se rozezpívají a ze spáry u obrubníku vykoukne nedočkavá sedmikráska. Den nato nasněží dvacet centimetrů a venku je samec. Maminky nosí děti v náručí, protože s kočárkem nikde neprojedou, a důchodci si raději pro chleba pošlou sousedku, aby někde neuklouzli a nezlomili si krček. V únoru už nikoho nedojímá ta bílá čistota a jiskření, když na krystalky ledu dopadne paprsek slunce. V únoru chceme, aby byl březen.
Ten den zrovna sníh roztál a modrá obloha lákala k tomu, aby člověk neustále koukal nahoru. To ovšem nebylo moc bezpečné.
„Fúúúj,“ ječela malá holčička, která sebou řízla rovnou do hromádky po pejskovi, dosud nenápadně schované ve zbytcích sněhu. Chodníky byly takových věcí plné. Jak jsem šel kolem, mrknul jsem nenápadně na ženskou, která se nad dítětem skláněla. „Sárinko, dávej přece pozor, jako na potvoru nemám u sebe ani kapesník,“ vrčela na holčičku. „Blbé,“ vřískala holčička: „Okamžitě sežeň kapesník, nebo to řeknu mamince a ta tě vyhodí!“ Měl jsem balíček papírových, ale rychle jsem uhnul pohledem a přidal do kroku, aby mě chůva náhodou nekontaktovala. Byla na můj vkus dost při těle a ještě to řvoucí mrně k tomu, tak to mi, beruško, nestojíš za druhý pohled, natož abych plýtval kapesníky.
Šlapal jsem od Vinohrad dolů k Olšanskému náměstí a po tom výstupu jsem měl chuť si začít pískat. V duchu jsem viděl, jak se ta machna za mnou zoufale rozeběhne, aby žádala o pomoc. A já, rovný jako svíce a vysoký jako topol, v kabátu za patnáct tisíc, mírně nakrčím nos a odvětím: „Neobtěžujte, spěchám, za chvíli mi začíná squash.“ Sice jsem zrovna na cestě do bazénu, ale slovo squash lépe zdůrazní mou distingovanost.
Hodinku v teplé vodě jsem si opravdu užil. Je chyba, že se tu nesmí skákat do vody, člověk tak nemá, jak na sebe upozornit. Tak jsem aspoň párkrát obešel místnost, aby si slečny mohly všimnout mého vysolárkovaného těla. Ve vodě jsem si nasadil brejličky, které mají při plavání dvě velké výhody. Za prvé vám jdou všichni z cesty, protože si myslí, že jste v nich slepý jako krtek, takže si můžete nerušeně plavat a občas i do někoho jakože omylem strčit. Za druhé v nich perfektně vidíte pod vodou, a můžete tak nerušeně sledovat víření dívčích těl, aniž by si vás kdokoliv všimnul.
Plaval jsem jak plejtvák obrovský, plácal kolem rukama a dělal velké vlny, které vždycky způsobí, že starším dámám se namočí vlasy a mladším make-up, což obě kategorie nádherně rozhodí. Při tom všem jsem si málem nevšimnul té blondýny, co se dmula přímo nade mnou, když jsem doplaval k okraji. Nedalo se nic dělat, žádný čas na hrdinství, žádný čas pro to, abych rozvinul plně svůj šarm.
Tak jsem ji prostě čapnul za kotník a vytrčil zuby do mého nejfešáčtějšího úsměvu. Když začala ječet, zaplul jsem pod vodu a jakoby náhodou se vynořil o kus dál. Bohužel jsem tak přišel o to nejlepší.
Propásnul jsem pohled na to, jak ztratila rovnováhu a rozplácla své tělo horského pstruha na dlaždice. Byla štíhlá a mrštná jako pstruh, a po mém zásahu se začala i tak vybarvovat. Nejspíš pak u ní zabodoval ten princ, který jí jako první zastavil krvácení z nosu. Já to už nebyl, mě by propadla další hodina na permanentce, a to by byla kvůli takové nešice škoda.
„Já s písničkou jdu jako ptáček…“ notoval jsem si cestou na manikúru. Měl jsem ještě čas, tak jsem to vzal Seifertovou ulicí směrem k odborům. Malé příjemné krámky a spousta studentek, o které se můžete na úzkém chodníku otřít. V zimním kabátu to sice není ono, ale člověk si může alespoň ledacos představit a dnes je zrovna jaro ve vzduchu. Když jsem přecházel na druhý chodník, tak trochu jsem se zapomněl rozhlédnout a projíždějící auto muselo prudce zabrzdit. Ten chytrák, co se na něj lepil zezadu, to samozřejmě nedobrzdil.
Než stačili vylézt z auta, už jsem byl v chumlu lidí na protější straně a pozoroval, jak se ulice ucpává, auta troubí a přijíždějící tramvaj zoufale zvoní.
Bývalo by mě zajímalo, za jak dlouho přijedou policajti, ale už jsem musel jít. Mezitím se nebe zatáhlo a citelně se ochladilo. Zachumlal jsem se do kabátu a vyrazil pro změnu do kopce. Chůze mě zahřála, ale stejně už jsem neměl moc chuť koukat kolem sebe. Raději jsem dával pozor, abych do něčeho nešlápnul a neotřel se o auta, která parkovala předkem na chodníku. V téhle ulici nemají domy nové fasády ani plastová okna jako na hlavní. Vyhlížejí šedivě a nevlídně a člověk je mezi nimi jak skřípnutý. Nikde nikdo, nebýt těch aut a plastových kontejnerů na odpadky, člověk by se ocitnul v jiné době. Vlastně v místech, kde teď parkuju svého milovaného teréňáka a hýčkám svůj drahý mezonetový byt, posedávali kdysi na chodníku nezaměstnaní, proháněli se zlodějíčkové a hudrali sedření dělníci. Chodili stávkovat na Žižkaperk a jejich ženy zatím na dvorcích rozvěšovaly zašedlé prádlo. Kdybych tak teď potkal pravého žižkovského Pepíka… 
Asi by mi dal ránu a ukradl mi hodinky. Moje oblíbená manikérka měla dovolenou a její náhradnice nestála za řeč. Nereagovala ani na mé občasné rýpnutí, tak jsme spolu hodinu zarytě promlčeli. Tak hezky ten den začal a tak nepříjemně se chýlil ke konci. Přitom mě čekala ještě pracovní večeře, na kterou jsem potřeboval přijít příjemně naladěn. Snad si ten trouba ten bezcenný barák koupí a já budu mít od něj a jeho podlézavých právníků pokoj. Už jsem jim nacpal peněz až dost a pořád šťourají, v čem nemají.
Jak jsem tak uvažoval, co bych měl v té věci ještě podniknout, zaslechl jsem pootevřenými dveřmi úryvek hovoru z vedlejší místnosti, kde se kadeřník věnoval korpulentní dámě kolem padesátky.
Mlela něco o obchodech svého muže, jak je strááášně důležitý, co všechno jí už koupil a kolik toho má ještě slíbeno. Nebylo úniku, musel jsem poslouchat. Za normálních okolností bych dostatečně nahlas utrousil jedovatou poznámku, která by tučnou dámičku utišila a manikérku rozesmála. Ale kvůli té husičce, co mi leštila jeden prst dvě vteřiny místo pěti minut, jsem se nemínil obtěžovat.
Přesednul jsem si pak na křeslo vedle té upovídané ženské, aby mi kadeřník před schůzkou upravil vlasy. Nejdřív mě bavilo po očku sledovat, jak se jí při mluvení třese podbradek. Pak začala sledovat ona mě, tak jsem se raději odvrátil. Za oknem sněžilo a já začal litovat, že jsem se odpoledne vypravil pěšky. Vyšel jsem ven a chvíli uvažoval, jestli budu jako drsňák pokračovat v chumelenici až k Jiřáku, ale nakonec jsem se rozhodl vrátit a požádat recepční v salonu, aby mi zavolala taxíka.
Jak jsem se prudce otočil, narazil jsem nosem do něčeho měkkého. Ztratil jsem rovnováhu a zachytil se kusu látky, který byl podle všeho šátkem. Šátek měla omotaný kolem krku korpulentní dáma, která právě vyšla ze salonu. Chvíli se nechala škrtit, a pak se poroučela k zemi, tedy ke mně, vlastně na mě, protože jsem upadl jako první. Vyrazila mi dech, tak jsem jen lapal po dechu a bezmocně se pod tou masou zmítal, zatímco ona ječela. Ale co ječela: „Pomóc, znásilnění! Pomóc, znásilnění!“ Pořád dokola.
Akorát jsem se vymanil ze záhybů té chobotnice, když se ze dveří vyvalil menší dav čumilů ze salonu. „Zavolejte policii,“ žádala udýchaná obluda. „Chtěl mě znásilnit.“ Už mě život zase začal bavit, tak jsem se jí přede všemi vysmál, pronesl mnoho hlasitých slov o jejím stáří a váze a nemožném účesu. Když jsem dostatečně zdůraznil, že by mě nemohla přitahovat ani ve snu, ani před dvaceti lety, ani po třech liposukcích a pěti plastických operacích, otočil jsem se na podpatku a vyrazil rychlou chůzí pryč. Bohužel jsem stále svíral konec jejího šátku a chodník byl opravdu kluzký, takže jsme se opět oba ocitli na zemi.
Musel jsem se jít domů převléknout, takže jsem na schůzku dorazil pozdě. Můj obchodní partner už seděl u velkého stolu a vytahoval papíry z kufříku. „Nemusíte se omlouvat, já jsem dorazil před chvilkou,“ odpověděl mi otráveně na pozdrav. „Trčel jsem tři hodiny v zácpě v Seifertovce, nějaký blbec tam skočil pod auto a utekl, tak to tam vyšetřovali.“
Podivil jsem se, kde nechal své právníky. „Víte, rozhodnul jsem se to dneska podepsat. Tak jsem to chtěl pojmout spíš jako oslavu a pozval místo nich manželku a dceru s vnučkou. Jsou na toaletě, aby se upravily. Nevěřil byste, co se jim dneska stalo.“ Jak banální konec příběhu. Byly tam všechny. Holčička s pokakaným kabátkem. Blond maminka s flastrem na nose a rukou v sádře. A tlustá manželka s načesanou hlavou a s krvavou rýhou na krku. A s neuvěřitelně silným hlasem.
Cestou domů mě někdo praštil a ukradl mi hodinky…
Petra Batók
(*1979 v Praze)
Konzultantka v oboru Public Relations. Vystudovala obory tvůrčí psaní a mediální komunikace na Literární akademii – SVŠ Josefa Škvoreckého. Vyšla jí sbírka povídek Rovnodennosti v edici Prvotiny na Literární akademii (2005) a novela A pak už jen tma v edici Fresh nakladatelství Labyrint (2008). Působí jako tisková mluvčí Ceny Josefa Škvoreckého a galerie Nemesis. Přispívá jako příležitostná recenzentka do časopisu Respekt. V současné době je na rodičovské dovolené se dvěma syny a žije v Mukařově. Na Žižkově chvíli bydlela, potom pracovala, nyní tam jezdí navštěvovat svou babičku.
