Pan M(o)ucha byl vyrušen se svého spánku v době, kdy to vůbec nečekal. Za okny Památníku na Vítkově mrzlo, až praštělo, proč by se měl tedy vůbec snažit rozhýbat své staré tělo? Ochablá křídla pana M(o)uchy bezvládně visela v chladné křeči, každý zmrzlý pár nohou se snažil zahřát pomalým třením o sebe.
Kdo to vyrušuje teď, v době spravedlivého odpočinku? Pan M(o)ucha nakonec uvedl své tělo do pohybu, aby zjistil původ podivného harašení klíčů v zámcích památníku. A zůstal stát jako opařený (což mu ostatně po předchozí zkušenosti jen pomohlo). Co to ti lidé dělají? Co mi to sem nesou? Proč tolik ruchu, velké auto a tolik lidí?
„Že by mi sem nesli něco, co potěší mé staré oči? Možná něco k jídlu nebo teplomet, který mi pomůže přečkat další tuhou zimu…,“ říkal si v jeho hmyzím mozečku. Kdepak, pan M(o)ucha byl rozčarován. Hala památníku se naplnila množstvím podivných „balíčků“, které byly natolik neidentifikovatelné, že ani on si netroufal odhadnout, co obsahují.
Ale rozhodně to nebylo ani jídlo, ani teplo.
Hala najednou ztichla. Stejně, jako se všichni znenadání objevili, tak i zmizeli. Pan M(o)ucha opět osaměl, obklopen jen tichem, chladem a podivnou zásilkou. Ale proč? Proč tady všechny ty podivné balíky zůstaly jemu na krku, když vlastně žádný krk nemá… Co to je?
Nejprve obletěl celou místnost, usedl na každý balíček, pokusil se nahlédnout pod pečlivě zabalená plátna. Marně. Podivná zásilka byla opravdu dokonale chráněna.
Náhle zaznamenal pohyb. Ještě daleko pomalejší než bylo jeho ranní vstávání po několikadenním zimním spánku.
Co to je? Podivný vetřelec! Pan M(o)ucha rozčileně lítal ze strany na stranu, jeho klouby dávno zapomněly na ranní problém s revmatismem. Jeho mozeček pracoval na sto muších procent.
V nachumlaném plátně jednoho z balíčků se pomalu začalo něco hýbat.
„Cože, oni mi sem dali kolegu? Musím ho hned proklepnout,“ to bylo první, co ho napadlo, když se skláněl nad ještě ochablejším hmyzím tělem, než bylo jeho vlastní. „Co tady chcete! Co tu děláte?,“ zeptal se příkrým hlasem pan M(o)ucha toho zbědovaného bezvládného těla, jež měl před očima a které se začalo pomalu probouzet k životu.
Nedostal žádnou odpověď. Podivnému vetřelci stále neviděl do tváře, jen odhadoval, že se jedná o někoho, kdo je na tomto světě pořádně dlouho. A to ho zneklidnilo ještě více. On, dlouholetý pán památníku, najednou nachází u sebe doma nevítaného vetřelce, který navíc vůbec nevypadá, že by byl ve stavu z místa odletět. Opakoval několikrát své dotazy, ale nedostával žádnou odpověď.
Zběsile poletoval od balíčku k balíčku, až se zadýchal a usedl vedle vetřelce. A najednou zkoprněl. Ty rysy. Ten tvar křídel. Oči. No to snad ani není možné. Pan M(o)ucha nenalézal slov.
„Synu…,“ to byla první slova, jež z podivného vetřelce vypadla. „Synu, neměl bys trochu ovocné šťávy nebo žejdlík medoviny?“ Slova se jen stěží soukala z úst vetřelce, který se panu M(o)uchovi až nápadně podobal. Vetřelec zvedl hlavu a to byl první moment, kdy si oba pohlédli z očí do očí.
„Prastrýčku Alfonsi?“, vypadlo bez kontroly z úst pana M(o)uchy. „Co vy tady hledáte? Žil jste přeci celé věky kdesi daleko, na Moravě, naše rodina ani nevěděla a nedoufala, že jste stále naživu…?“ Pan M(o)ucha byl vzrušen a neschopen pohybu. Cítil pulz v každém článku svého těla. Rychle doletěl do svých tajných zásob, odtočil do váčku pár kapek medoviny, kterou si schovával na nejkrajnější případy, a potřel zbědovanému prastrýčku Alfonsovi rozpraskaná a zimou zkřehlá ústa. Ano, nebylo pochyb – ta hromádka, která se před jeho očima vracela znovu do života, to byl jeho téměř oplakaný prastrýček Alfons, chlouba jeho rodu. A on ho má teď u sebe, doma, přiletěl sem (nebo spíše byl dovezen) k němu do památníku se všemi těmi podivnými balíky. 
„Děkuji, synu,“ povzdechl s úlevou prastrýček Alfons. Postavil se na všech šest, třel si křídla o sebe a postupně začínal vyprávět.
„Celé století strážím toto dílo, aby nedošlo újmy. Jedná se o neocenitelnou památku, která přesahuje rámec naší hmyzí říše. Daleko v moravském zámku, který je mým domovem, pracuji jako hlavní strážce tohoto díla. Odháním naše kolegy a celá hejna dalších podivných individuí, která se snaží znečistit toto dílo, aniž by o něm měli sebemenší znalosti. Jsem už starý, a péče o Slovanskou epopej je smyslem mého života…“
„Slovanská epopej? Co je to?“, vysoukal ze sebe úžasem pořád strnulý pan M(o)ucha. O čem to prastrýček Alfons mluví? Asi už mu stáří a daleká cesta úplně zatemnila mozek, pomyslel si v duchu, ale neodvážil se prastrýčkovo vyprávění přerušit.
„Slovanská epopej je monumentální dílo věnované dějinám Slovanů a jejich prastaré kultuře. A víš synu, kdo jej vytvořil? Až ti to řeknu, pochopíš, proč je péče o tento cyklus obrazů smyslem mého života.“ Prastrýček se odmlčel a pan M(o)ucha si všiml, že je z odmlky nervózní. Chtěl všechno vědět. Hned teď a do detailů. Třeba i on se teď s jeho nepatrným bezvýznamným muším životem stává součástí dějin… Kdo, kdo, kdo? Tepalo v jeho hlavě. A prastrýček pokračoval. „Tvorba cyklu trvala celých osmnáct let, tedy několik životů obyčejné mouchy. A autor je věhlasný secesní mistr, jehož jméno je… Alfons M(o)ucha!“
Pan M(o)ucha zůstal znovu jako omráčen. Toto dílo, cyklus historických scén, které jsou inspirovány slovanskou mytologií a dějinami českého národa, je tedy něco, co opravdu změní jeho život, vnese do něho smysl, něco, co je svázáno s jeho rodinou, protože přece prastrýček Alfons je strážcem díla. Pan M(o)ucha se zasnil při prastrýčkově vyprávění o studijních cestách Alfonse M(o)uchy po Rusku, Polsku, Srbsku a Bulharsku, aby mohl věrohodně zachytit i ty nejmenší detaily ze života slovanských národů. Soubor pláten věnoval autor českému národu.
To jsou tedy všechny ty podivné balíky, běhalo hlavou pana M(o)uchy – obrazy! Už se nemohl dočkat, až se na ně podívá. Ale prastrýček Alfons byl ve svém živlu. Na to, že před několika minutami málem zemřel na podchlazení, vyčerpání a únavu už skoro zapomněl.
Mluvil o svém působení strážce Slovanské epopeje v zámku na Moravě, zmínil, a dokonce patřičně vyzdvihl důležitost svého povolání, díky němuž na obrazy nekálejí jiné mouchy – samozřejmě ty, které nemají vztah k umění. Nebyl vůbec k zastavení – třel si páry nohou, potila se mu hlava, rozhazoval křídly, občas dokonce vzrušeně popoletěl. Pan M(o)ucha byl zdvořilý, svého příbuzného si vážil, a přestože vlastně ani sám nevěděl, co znamená epopej, Slované a vlastně skoro ničemu nerozuměl, nechtěl skákat prastrýčkovi do řeči.
„Víš, synku, když se rozhodlo, že obrazy budou přestěhovány od nás z Moravy sem, do velkoměsta, nevěděl jsem, co to znamená. Samozřejmě jsem si byl jist, že budu svou lásku následovat, nemám na výběr. Ale život u nás je jiný, stovky muších životů jsem neopustil zámek – musel jsem dílo střežit před dotěrným hmyzem každou sekundu.
A tady? To je metropole. Všude spousta hluku, lidí, shonu, venku jezdí podivné krabice s koly, některé troubí, jiné zvoní. Asi jsem omdlel vyčerpáním a poslední, co si pamatuji, že jsem usnul ve shrnutém plátně, jímž byl jeden z obrazů obalen.
No a zbytek už znáš…,“ skončil svůj příběh prastrýček Alfons.
Pan M(o)ucha věděl, že se konečně dočkal. Oba si svorně protáhli všechny páry nohou a prastrýček zavelel k prohlídce. Ta ale nebyla zdaleka tak jednoduchá, obrazy byly pečlivě zabaleny, takže dostat se ke každému bylo dílo spíše pro artistickou mouchu. Postupně se „prokousali“ ke všem plátnům, ale pan M(o)ucha byl zklamán. Potřeboval se na obrazy podívat z muší perspektivy, aby si je mohl vychutnat a konečně pochopil, o čem prastrýček Alfons mluví, ale takhle se po všech jen prošel.
Nakonec padli oba svorně vyčerpáním a únavou. Rozhodli se, že budou muset počkat na lidi. Na to, až obrazy odkryjí, nainstalují a rozvěsí. Pak teprve si vychutnají jejich krásu.
Rodina pana M(o)uchy nalezla nejen díky prastrýčkovi Alfonsovi, jež je jako zázrakem nositelem stejného jména jako autor, právě teď díky tomuto cyklu obrazů svou důležitost. Oba m(o)uchové usínali s lehkým záchvěvem úsměvu v obrovských očích.
Žižkovský Pepíček M(o)ucha
Pochází ze šlechtického rodu hmyzu, který získal řád Dvoukřídlí.
V letech, kdy epopej vznikala, bylo známo jen 20 tisíc druhů tohoto řádu.
Kromě Moravy se někteří jeho druhové zachovali v jantaru.
Vztahy hmyzu k ostatním skupinám živočichů zůstávají nejasné.
Natočil film Moucha spolu s Jeffem Goldblumem, za režijního vedení Davida Cronenberga.
Mezi známé malíře, kteří zobrazovali hmyz či m(o)uchy, patřili Hieronymus Bosch, se svými personifikacemi hmyzu, nebo Václav Hollar a Max Švabinský.
Jedna z jeho čeledí inspirovala vznik názvu skupiny The Beatles.
Označili po něm hovorový výraz pro menší nedostatek či drobnou chybu.
Text: Anna Janková (
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
)
