Ráno mně probudilo takový to jemný bubnování kapek deště, které se odráželo od kamenů, zdí a oken. Zavřela jsem oči a nechala se unést tou vodní symfonií, která měla Wagnerovu výbušnost, Dvořákovu melancholii a Verdiho pompéznost v jednom. Byl to koncert, který mě naplnil zvláštním klidem a odnesl mne na svých tónech znovu do říše spánku. Když jsem pak otevřela oči, šimraly mě na nose paprsky slunce, které se ke mně prodíraly skrz okenní tabulky.
Vykoukla jsem ven a zůstala v němým úžasu nad tou barevnou krásou, jak si odlesky slunečního svitu hrály s podzimním listím a zrcadlily se v kapkách, které na nich ulpěly. Já mám hodně ráda pošmourno, ale tohle se mi taky líbilo, tak jsem si řekla, že se půjdu projít, stejně mám pak sraz s klukama. Nedělní dopoledne bývá na procházku ideální, protože je klid a já si můžu chodit a přemýšlet.
Víte, já hodně přemýšlím. Mám totiž spoustu času a zjistila jsem, že přemýšlení je hrozně zajímavá věc. Mně třeba nebaví přemýšlení nad černobílou šachovnicí, to je takový divný, ale je úžasný přemýšlet si o věcech kolem vás. Třeba jak to, že se listí na podzim zbarví! Nebo, počkejte, to je ještě lepší, jak je to s tou energií, když člověk umře? To je přece strašně zajímavý, ne?
Osobně furt nevím, kam bych se přiklonila. Teda s duší jako takovou problém nemám, ale ten mechanismus, jak ten funguje, to by mě moc zajímalo. Já si myslím, že tělo už nechce bejt na světě, a tak přestane fungovat, jenže je to jenom stroj, něco jako auto, který vás vozí a jednoho dne si řekne, že už ho nebaví vozit někomu zadek a porouchá se. No, a stejně to udělá tělo, jenže co ta duše, že jo? A hned je tady další věc k úvaze, jak je to s tou duší: zhmotní se do něčeho novýho nebo si putuje po světě jako nějaká energie? Problematiku duší mám hodně ráda, však o nich taky dost často přemýšlím a trochu je i zkoumám. Řeknu vám, že nechápu, jak lidi stíhají chodit do práce, starat se o rodiny nebo co to vlastně všechno dělají, protože já mám fakt celý den zasekanej jenom přemejšlením! A to by mě třeba taky hodně zajímalo, jestli u práce přemejšlej jako já. Pak se ale zase musím zeptat, jestli jako zvládají tu práci, když sama moc dobře vím, jaká je fuška odpovídat si na otázky nebo o nich přemýšlet!
Jak já miluju tenhle ostrý podzimní vzduch! Cítím zmoklé, částečně tlející listí, hlínu, která sálá mokrou energií. To mně fakt dostává! A tady na Olšanech je to všechno tak jako znásobený, víte, že ten požitek z těch krásných věcí kolem je mnohem větší a intenzivnější. Musím říct, že mám hřbitovy moc ráda. Byla jsem v Praze skoro na všech! Fakt! My jsme si s klukama řekli, že si je všechny obhlídneme, abychom věděli, co a jak. Třeba Střešovický se mi vůbec nelíbil a dokonce ani Břevnovský nebo Bohnický, docela hezký je Smíchovský, protože je malej a útulnej, ale musím vám říct, že po obhlídce Hostivařskýho, Proseckýho, Ruzyňskýho a těch mnoha dalších u mě prostě pořád vítězí Olšana, jak starý, tak nový, ale i ta část přes ulici, kde jsou všichni ti vojáci. Ono je to vůbec zajímavý, když si vezmete kolik rozlohy zabírají hřbitovy po celým Žižkově! Si k tomu ještě připočtěte ty dva židovský hřbitovy, jeden je u Žižkovský věže a druhej máme tady hned přes zeď. Teda židovský hřbitovy se mi líbí, ale víte, tam je to tak jako na chvíli, projít se, podívat, položit kamínek a zase jít. Nikde žádná hezká velká hrobka a tak.
To na Olšanech je to o něčem úplně jiným! Jedno období jsem se pokoušela spočítat, kolik je tady hrobek. No, byla to teda příšerná makačka a nejsem si jistá, že jsem je spočítala všechny, ale vyšlo mi něco kolem dvaceti tisíc! Fíha, co? Zase na druhou stranu se nemůžete divit, vždyť jsou přes tři sta let starý, teda jako Olšanský hřbitovy, tak to se pak nastřádá. A teď to přijde! Onehdá jsem zaslechla jednoho chlápka, co tady něco dělá v takový tý malý obřadní síni, jak říká, že tady bylo za tu dobu pohřbenejch víc než dva miliony lidí, to máte dva miliony duší, chápete to? To je přece neuvěřitelný energie! Jasně, teď jich je tady třeba jenom něco přes sto tisíc, ale uznejte, že i to je nářez.
Užívám si nedělní klid, který jen jednou za čas přeruší zacinkání projíždějící tramvaje. Nad hlavou mi šumí listí, které ještě nestačilo spadnout na zem, a pod nohama mi šustí jeho bratři, kteří se přes rozkladné stadium opět spojí se zemí. To je taková zvláštní omamná vůně, myslím to tlení. Jednou jsem se fakt musela smát, bylo to někdy kolem dušiček, kdy se sem nahrnou všichni, který mají asi pocit, že kdyby nesmejčili kolem hrobu, tak by je sousedi pomluvili, a tady kousek od Tyršova památníku, kde je teda mimochodem nádhernej keř hortenzií, se rozčilovala paní, že nechápe, proč jsou Dušičky zrovna v listopadu, když to na tom hřbitově tak smrdí. Tak jsme se s klukama dost nasmáli. Na klucích se mi líbí hlavně to, že nechají člověka na pokoji, když nemá náladu na nějaký zbytečný plytký kecy. My se teda bavíme hlavně o těch věcech, nad kterýma hloubám. Ráda si povídám s Adolfem. On je malíř a taky spisovatel, a moc chytrej a zábavnej, ale to vlastně i ostatní kluci. Fajn je i Honza, i když dělal takový divný, ale ohromně fascinující povolání, a hodně vzdělanej je i František, kterej se zajímá o egyptologii, takže si často povídáme o pohřbívání, duších, převtělování, hrobkách a tak. 
Na klucích je fajn, že milujou hřbitovy a Olšanskej zvlášť, my se vlastně ani nikde jinde nepotkáváme. Dokonce jsme si jednou říkali, že by bylo skvělý, kdybychom tady měli takovou svojí malou hospůdku a mohli si dělat party, co si užívají na svátek mrtvých v Mexiku! Viděli jste to někdy? Oni tam nechodí plakat a hrát si na to, že zrovna v tenhle den vzpomínají na lidi, na který si za celej rok, jak je dlouhej, nevzpomněli, ale navaří si dobrý jídlo, vezmou pití a piknikujou u hrobů, kde odpočívají jejich blízcí.
Tak to nám přišlo parádní, ale bojím se, že to neprosadíme, dyť oni tady mají hroby i pravoslavný křesťani a muslimové, jako nic proti nim, ale asi by do hřbitovního baru nešli a rozhodně by z něj nebyli nadšený. No, co se dá dělat. Ale tak jo, já se vám přiznám, ale fakt vás chraň ruka páně nebo pána pekel, to někde vyžvanit, protože to by byl průšvih! My si tady občas mejdan uděláme. Ale je to se vší úctou a pietou, kterou k tomuhle místu máme, to mi musíte věřit. Vždyť my se tady cejtíme doslova jak doma.
Á, začíná zase pršet, ale mně to nevadí. Mám déšť ráda a kluci taky, takže to určitě nezkazí naší dnešní akci. Děláme ji tak jednou za měsíc a hlavně takhle v neděli, protože to sem lidi chodí na odpolední procházky a v tomhle případě lidi potřebujeme. Tuhle zábavu vymyslel Honza, má s takovýma věcma zkušenosti, pak nastupuje František a Adolf a já jim pomáháme. Jde o to, že, nezlobte se, ale musím se smát, jen když si tu vylomeninu představím, takže, my je vždycky nalákáme do takový uličky, která vlastně vůbec není ulička, protože tady býval jeden ze hřbitovů, který pak zanikly, ale to určitě víte, že Olšana se skládají z mnoha hřbitovů, že jo? No, takže my je tam nalákáme, protože na konci je moc hezká socha anděla, kterej jenom promluvit nějaký to hezký slovo plný naděje a víry. No a oni tam jdou jak ovce, aby se mu podívali do tváře, jenže tak v půlce je velká díra, kterou vždycky zamaskujeme, a lup, už v ní jsou. V ten okamžik nastoupí Honza Piperger, kterej bejval pražský mistr popravčí a práce ho hodně bavila, takže toho lapenýho dorazí. Po něm přijde ke slovu Franta Lexa, který se naučil balzamování a podobný věci, když bádal v Egyptě, aby o tom pak mohl přednášet na univerzitě, a my s Adolfem Hofim, jinak původně Hoffmeisterem, kterej je pro každou srandu, chytneme duši a zavřeme jí do sklenice s víkem, abychom ji mohli pozdějc zkoumat. Musím říct, že Adolf a já máme nejtěžší práci, protože chytit duši je hrozně těžký, ale když se to podaří, tak je to fakt velký až vědecký dobrodružství. Když se nám duše zamlouvá, teda jako že je něčím fascinující, vrátíme jí do těla, který Franta umí úžasně sešívat a spravovat, což se nám hodí, protože věřte, že bejt zombie, teda nemrtvej, je sice úžasný, ale někdy vám odpadne prst, jindy nos nebo ucho, a to se pak Franta opravdu hodí! A když se nám akce povede, jdeme večer ke mně domů. Mívala jsem takovej neútulnej hrob, kde jsem se tísnila se svejma sourozencema, ale když mě kluci probudili a ukázali mi, jak můžu žít, tak jsem se přestěhovala do největší hrobky. Má krásnou výzdobu, na který se prej podíleli, což mi říkal František a já mu věřím, když byl ten univerzitní profesor, sochaři Myslbek, Šimek a Sequens, a musím říct, že se jim fakt povedla, protože se mi tam žije moc hezky. Zapomněla jsem tam, samozřejmě i díky klukům, na všechno, co jsem zažila v tom vašem lidským světě, ze kterýho mě i s mejma sourozencema sprovodil náš otec Augustin Zimmermann v roce 1861, když neunesl, že nás vyhodili z bytu.
Kateřina Grimmová
(*1976 v Praze)
Od 17 let se pohybuje ve světě médií. Psala do časopisů Audio Video Revue, Rock & Pop, Žena a život, Melodie a několika e-zinů zabývajících se hlavně hudbou a literaturou. V ČRo 2 – Praha psala a moderovala pořad Kulturní labyrint, poté pracovala v ČRo 1 – Radiožurnálu. V současné době zakotvila v časopise Zdraví, spolupracuje s časopisem Psí kusy a pro reklamní agentury píše kreativní texty. Je šťastně svobodná.
