Na kulaté Škroupovo náměstí se Jaroslava vydržela dívat dlouhé minuty. Z druhého patra ho měla jako na dlani a vůbec jí nevadilo, že se dole přes léto nic moc nedělo. „Neházej ten dudlík na zem,“ křičela maminka na neposlušnou ratolest, které to ovšem bylo srdečně jedno. Dítě vycenilo sedm a půl mléčného zubu a škodolibě upustilo plyšovou žirafu. Vyčerpanou matkou cukala zlost. Ovládla se, ale nejspíš si na jedinou sekundu připustila myšlenku, že s těhotenstvím mohla ještě dobrých pět let počkat. Vedle jejího kočárku mezitím proběhl sportovec s dunícími sluchátky na uších, projel cyklista v červených tříčtvrtečních legínách, prošli tři pejskaři, jak se zdálo trochu hloupě pyšní na své chlupaté mazlíčky ve vzdušných variantách oblečků pro čtyřnohé, v jednom případě s vyčesaným culíkem. Dáma v elegantním kostýmku táhla nepřiměřeně těžkou tašku s nákupem. Ranní make-up se jí po celodenní námaze vryl hluboko do padesátileté kůže, boty na jehlách se unaveně vlekly po rozpáleném povrchu. Zastavila se a pěstěnou rukou pomalu otřela příliš zpocené čelo. Kolem květinové zahrádky uprostřed posedávaly důchodkyně. Svým úsměvem je sem tam oblažil známý fotograf, taky stařec, na svůj věk ovšem značně vitální, žádoucí a potomky neustále plodící. 
Přes tmavé brýle bylo patrné, jak neustále lehce koketně mhouří chtivé oči. Kocour, který nikdy nespí a nikdy nemá dost. Mladé holky po něm šílely, nebylo tedy divu, že leckterou sedmdesátnici nemusel přemlouvat ke krátkému rozhovoru. Hospoda U Sadu na protější straně pulsovala jako šťastné srdce opilé pivem a dobrou náladou. Cedule avizovala další várku nejlepších kuřecích, telecích a vepřových řízků v širokém okolí. Venku se bavili starousedlíci. Náhlý hurónský smích jednoho z nich vylekal blondýnu s pokérovaným krkem tak, že se polila panákem rumu, což se prý stává maximálně jednou za rok, a přehlušil i houkající sanitku uhánějící kdesi blízko a daleko zároveň. S chlápky, co postávali u hracích automatů, to ani nehlo. Křečovitě svírali své půllitry a intenzivně mačkali vše, co přišlo jejich zkušeným palcům a ukazováčkům do cesty. Světla zuřivě blikala do apatických tváří. Nevyrušilo je polední slunce ani měsíc v úplňku.
Byl začátek horkého srpna a Jaroslava se zasadila do otevřeného okna. Ačkoli žádné mimořádné události neočekávala, brzy ji zaujala podivná osoba. Ženská v ušmudlaných hipísáckých šatech s hnědými a zelenými skvrnami se opatrně rozhlížela na všechny strany. Náhle cosi vyndala z kapsy a umně to zastrčila do zadní části lavičky. Nenápadně se zvedla a zatímco mířila do Blodkovy ulice, Jarčinou myslí už zmítala šílená zvědavost zjistit, o co jde. Možná to byla jen žvejkačka nebo obal od bonbónu, zapochybovala. I tak nelenila a za okamžik rozkládala složený kus papíru, který byl opravdu dobře schován. „Lásko moje, mám o tebe hrozný strach,“ stálo tam. „Kde jsi byl? Čekala jsem hodinu. Prosím tě, přijď ve středu v šest večer před kostel. Líbám tisíckrát.M.“ Milostný dopis upustila užaslá Jarka do trávy.
Následující den šla ihned po práci místo znovu zkontrolovat. Původní vzkaz byl pryč, ale objevil se nový. „Maruško, strašně se mi stýskalo. Odvezla mě sanitka. Ležel jsem s otřesem mozku a mám zlomenou haksnu. Ale jsem v pořádku. Uvidíme se na Jiřáku. Rád bych oslavil naše výročí, pokud se zadaří, uděláme si malou hostinu. Pusu, F.“ Bylo úterý odpoledne, slunce pražilo a vedro dění na náměstíčku dokonale umrtvilo. Jarka hic vůbec nevnímala. V hlavě jí rotovaly scénáře o zvláštním mileneckém páru. Co to je probůh za lidi, kteří se domlouvají přes veřejné posezení? Donedávna si myslela, že i ti nejchudší si vyžebrají na mobil.
Tohle bylo jiné. Milostná story připomínala harleqínky, které hltala v pubertě. Připadala si příšerně trapně, ale cizí rande si nemohla nechat ujít. Ve středu se jí oba aktéři vyjevili v celé své kráse. 
Ohromný bezdomovec s počmáranou a snad i čímsi lepkavým politou sádrou silnými rozpraskanými rty vášnivě líbal svou partnerku. V jeho slepených nažloutlých vlasech zřejmě našla útočiště nejedna veš, boláky na obnažených nohách mírně mokvaly. Také slečna družka byla nepřehlédnutelná. Za desítkami drobných vrásek se pral hrubý alkoholismus s jemností vyhaslého mládí. Přes značnou ubohost se jim však leskly zamilované oči. Společně si dali koňský salám s rohlíkem a zapili to krabicovým vínem.
Scénka Jarku definitivně dojala. Přestože se obvykle nenechala ničím rozhodit, vztah dvou homelessáků málem obrečela. Zároveň si uvědomovala, že nepatřičně narušila intimitu lidí, kteří na rozdíl od zbytku společnosti nemůžou komunikovat přes esemesky a maily. S rolí neviditelného křena hodlala skoncovat, ale rozhodnutí jí vydrželo jen týden. Když její nedočkavé prsty opět nalezly malý zmuchlaný papírek, v duchu zajásala. Uvnitř ji překvapil laciný prstýnek se světle modrým kamínkem. Tužkou načmáraná slova zněla: „Mrzí mě, co se mezi námi stalo. Jestli souhlasíš a vezmeš si mě, uvidíme se ve čtvrtek ve 20 hodin zde. V opačném případě se už radši nesetkáme. F.“
Příběh tedy spěl ke konci a Jaroslava z něj nedokázala utéct. Příští večer se poflakovala poblíž pro jistotu s půlhodinovým předstihem. Jako první dorazil na místo určení muž. Byl ohavný, měl smutný obličej a příšerně páchnul. Osmá hodina odbila. Uplynulo dalších deset minut a nic se nestalo. Smrdutý obejda nervózně kouřil a drbal se. Odporným černým nehtem postupně strhával obrovský strup na lýtku, částečně ukrytý pod hustými chlupy. Když tu se v dálce objevila jeho vyvolená. Jak ho uviděla, rozeběhla se. Upustil vajgl. Zahodila napěchované igelitky. Padli si do náručí. Špinavá romantika dosáhla vrcholu.
V tu chvíli Jarka neváhala a vykročila k nim. Z kabelky vyndala připravenou obálku. „Promiňte, tohle je pro vás,“ vyhrkla, otočila se a prchala co nejrychleji pryč. Polykala na sucho, srdce jí nepřirozeně poskakovalo v hrudníku, nervózně se klepala, ale přes to všechno dokázala odemknout barák a zapadnout do jeho bezpečného nitra. Opřela se o studenou zeď a zhluboka vydechla. Tělo zalil blažený pocit radosti nejen z vykonaného dobročinného úkolu, ale také z faktu, že si s milenci nemusela podat ruku, nebo se nedej bože dokonce objímat. Usmívala se do prázdna. František a Marie stáli na chodníku a nevěřícně civěli.
Pár vteřin jim trvalo, než rozlepili sněhobílý list. Lehký vítr zašustil třemi tisícovkami a stručnou zprávou: Váš příběh je pro mě dokladem, že pravá láska ještě existuje. Peníze snad postačí k uspořádání skromné svatby. Hodně štěstí.
Kateřina Rathouská
(*1977 v Ostrově nad Ohří)
Publicistka a rozhlasová moderátorka. Na Filozofické fakultě UK vystudovala bohemistiku a divadelní vědu, absolvovala též Vyšší odbornou školu publicistiky. Od poloviny 90. let externě spolupracovala s několika stanicemi Českého rozhlasu. Pro Českou televizi krátce uváděla hudební měsíčník „60“, působila jako dramaturgyně magazínů Poprask a Musicblok. V roce 2002 založila na ČRo 3 – Vltava pořad Čajovna, který se vysílá každý den od 19 do 20 hodin. Nepravidelně píše divadelní recenze například do MF Dnes, přispívá do čtvrtletníku o architektuře Choice. Momentálně je na rodičovské dovolené s roční dcerou Ninou.
