„Holky do sebe řezat nemaj!“
Rudolf Kraj se v roce 2000 zařadil mezi legendy českého boxu, když na olympiádě v Sydney senzačně vybojoval stříbrnou medaili. Deset let po historickém úspěchu uvažuje spokojený otec rodiny o tom, že možná pověsí rukavice na hřebík. Žižkovské listy jej zpovídaly po slavnostním otevření Centra kontaktních sportů na Žižkově, kde sportovní hvězda první velikosti a majitel známého sportovního komplexu v Mělníku nemohl chybět.
Učil jste se boxovat v obyčejné školní tělocvičně, kde jste bušil do pytle zavěšeného na hrazdě. Není to legenda?
To sedí. A to byla ta pohodlná varianta. Taky jsem trénoval ve stodole, když bylo v tělocvičně plno a jinde to nešlo. A běhal jsem po poli.
Vybudoval jste sportovní centrum v Mělníku. Nalákají dnes lidi na trénování boxu technicky skvěle vybavené prostory?
Vybavení je plus, ale nejvíc pořád záleží na vůli a na tom, jakého máte trenéra. Myslím, že kdo má box, nebo jakýkoli sport rád, a chce ho dělat vážně nebo jen rekreačně, tak na podmínky moc nekouká. Pokud jsou peníze a podobná centra rostou, je to ale jen dobře.
Jaké máte pocity, když si k vám jde zaboxovat dívka? Stále jste odpůrcem ženského boxu?
No, holky můžou box trénovat, na spalování kalorií je to skvělá věc, šílená makačka, musíte běhat, posilovat, cvičit údery. Ale jestli se mi něco nelíbí, tak to je ženský box jako takový. Za tím si stojím odjakživa. Holky do sebe nemají řezat a mlátit se, a do obličeje už vůbec. Ztrácejí tím ženskost.
Jste boxer a podnikatel, nebo už jen podnikatel?
Teď už jen podnikatel. Myslím, že do ringu už se nevrátím.
S Rudym Mlátičkou je konec?
No, úplně ne. Tuhle přezdívku používám v e-mailové adrese (usmívá se).
Jak vůbec ta přezdívka vznikla?
Vymyslel mi ji masér Standa Hervert během olympiády. Byla to legrace, vtípek, ale ujala se.
Takový Evander Holyfield i po čtyřicítce bojoval o tituly a nedávno, v pětačtyřiceti, se mistrem světa zase stal. Vám je dvaatřicet, teoreticky to znamená ještě spoustu let v ringu, nebo ne?
Pozor, to zase někdo vymyslel úplně novou asociaci. Nikdo pořádně neví, co to je. Pokud jde o ten jeho věk, on je v tomhle výjimečný, je to frajer. Mně by v jeho letech už asi trefil šlak. Mám za sebou zdravotní problémy, několik operací – a teď jsem prostě podnikatel. Uvidíme.
V létě to bude deset let od okamžiku, kdy jste na olympijských hrách v Sydney získal stříbrnou medaili. Co za těch posledních deset let bylo v ringu a mimo něj nejlepší?
Mám tříletou Terezku a osmiletého Rudu a to mě naplňuje dokonalým štěstím. Jinak po sportovní stránce musím vzpomenout právě olympiádu, to byl zážitek. A pak každá výhra. Ten pocit, když vás vyhlásí vítězem se nedá popsat.
Nikdy jste se netajil, že na boxu vás baví i výplata.
Já to takhle neměl nastavené. Měl jsem podle smlouvy fixní peníze za zápas a prémii za výhru.
Zisk jste investoval do sportovního centra. Za co jste rád utrácel?
Těžko říct, na konkrétní věci z dávných dob moc nepamatuji. Nedávno jsem si koupil Chryslera třístovku, co jsem po něm dlouho pošilhával, a mám krásnou motorku. Jako kluk jsem na mašině jezdil, ale pak kvůli boxu nebyla šance. Ani teď nemám tolik času, jak bych si přál. To se spíš dostanu na kurty, někdy i třikrát týdně, a zkouším si hrát na Federera, což je můj sportovní idol.
Proč jste dal přednost motokrosové mašině před nablýskanou silniční?
Když sebou fláknu někde na poli, tak se nic moc neděje. Kdybych se vymlátil na silnici, tak je ze mě dobrovolný dárce orgánů, jak těmhle hochům nejen já říkám. Pár mých kamarádů se už na motorce zabilo nebo zmrzačilo. Když si na ně vzpomenu, touha po silniční motorce mě hned přejde.
Co jste si musel jako profesionální sportovec odpírat? Litujete, že jste kvůli boxu a dřině o něco přišel?
Můj život, to byla rodina a box. Na to si rozhodně nemůžu stěžovat! Dobrá, nemohl jsem třeba jezdit na motorce, abych si něco neudělal. A když někdy šli kamarádi hrát fotbálek, tak jsem šel sám na trénink. Nějaký ty piva v hospodě po mači mi utekly, dejme tomu. O nic horšího jsem určitě nepřišel.
Když jste „naťuknul“ tu hospodu. Prý jste vždycky rád zpíval. Je to pravda?
Já a zpívat? Jedině, když jsem se dostal do nálady. A ani bych tomu zpívání neříkal. Kdysi jsem uměl i na kytaru, takže jsem zahrál třeba Nirvanu, z toho byli všichni vždycky hotoví. Ovšem v ruce jsem ji neměl tak deset let. Jsem odkojený rockem, metalem, líbí se mi hip hop a rap. Akorát dechovku nemusím.
Jako amatér jste absolvoval olympiádu a mistrovství světa v roce 2003. Pak jste přešel k profesionálům. Jak byste laikovi vysvětlil rozdíl mezi amatérským a profesionálním boxem?
Zkuste zaběhnout, dejme tomu, stovku. A pak maratón. Tak nějak by se ten rozdíl dal možná popsat.
Jak dlouho trvalo, než jste se po zápase zase dal dohromady? Hodiny, dny, týdny?
Záleželo taky na výsledku, ale obecně bych řekl, že do týdne jsem byl vždycky v cajku.
Než jste začal s boxem, vyzkoušel jste řadu sportů. Fotbal, hokej, veslování. Ve kterém byste byl hodně dobrý?
Asi v žádném bych se neprosadil tak, jako v boxu. Ke každému sportu jsem se dokázal postavit, ale byl jsem jen průměr. Zkoušel jsem i judo. Myslím, že každý by měl zkusit co nejvíc sportů a pak si vybrat. Syn hrál fotbal, teď dělá tenis. Mně šel nejlíp box.
Jak jste se k němu dostal? Propracoval jste se k němu docela pozdě, až v patnácti.
Kdo pamatuje časopis Stadion, tak bude vědět, o čem je řeč. Tam prostě vycházely články o boxu, o Alim, o Miku Tysonovi, to jsem hltal. A pak mě taky hodně ovlivnil film Pěsti ve tmě. Rozhodl jsem se, že musím boxovat.
Bývalý šampion Tyson je často popisovaný jako krvelačný rváč z ulice, který chce soupeře umlátit.
Byl šíleně agresivní, protože mu nic jiného nezbývalo. Měl asi metr osmdesát, jestli se nepletu. Tak co měl dělat proti borcům, kteří byli o hlavu vyšší?! Prostě se do nich od první vteřiny pustil, jinak by neměl šanci, ani by se k nim přes jejich delší ruce nedostal. Proti nim byl trpaslík. Nemohl boxovat jako Ali, musel za nimi, válcovat je, zmlátit je.
Jak odpovídáte na dotazy, jestli je lepší Tyson, nebo Muhammad Ali?
Oba to byli borci a dokázali neuvěřitelné věci. Tyson byl ztělesněná agresivita, zarputilost, pro mě je to jednička. Ali tančil, měl techniku, dokázal soupeře takticky převést. V památném boji o titul mistra světa v roce 1974 proti Georgi Foremanovi inkasoval šílené rány do těla. Když jsem viděl záznam, tak jsem úplně zíral, co dokázal vydržet. Jenže box je i o hlavě, o taktice. Ali schytal strašné údery, nechal soupeře vyčerpat a pak ho ranami, co nebyly bůhvíjaké bomby, knokautoval.
Minulost měla legendární šampiony, jako byli Ali, Foreman, Tyson nebo Lennox Lewis. Dnes jsou tu různé asociace a každá má svého mistra. To musí nudit i vás jako odborníka.
Naštěstí se teď objevil David Haye. Doufám, že všechny spráská. Léta nudy a zmatků by mohla být u konce. Haye je navíc bavič, je ukecaný, umí říkat správné věci, provokovat, jak to lidi mají rádi.
Rudolf Kraj
Narodil se 5. prosince 1977 v Mělníku.
Přezdívka: Rudy, Rudy Mlátička
Je ženatý, s manželkou Evou má dceru Terezu a syna Rudolfa.
Amatérské úspěchy: stříbro z OH 2000 v Sydney, bronz na MS 2003 v Thajsku.
Profesionální kariéra: v roce 2005 podepsal smlouvu s německou stájí Sportlight Boxing, střídavě žil v Německu a Čechách, prohrál až v roce 2008 s Italem Giacobbem Fragomenim v boji o titul křížové váhy.
Bilance v profesionálním ringu: 14 výher (z toho 10 K. O.), žádná porážka.
