„Úspěch bolí dvojnásob“
Třicetiletý Michal „Háša“ Hamršmíd je mistrem světa v ultimátním zápasu Mixed Martial Arts (MMA). Česko jiného šampiona v tomhle sportu nemá. Z toho, jak titul v kategorii do
„Kdo poruší pravidla, má po kariéře. Ve fotbale vám soupeř málem urazí hlavu loktem a za týden v klidu hraje zas. Já nemůžu protivníka uprostřed zápasu chytit pod krkem a říct mu, že je debil, to by mě diskvalifikovali,“ vysvětluje. Chrání MMA proti pověsti brutální zábavy, kterou v očích laiků zvyšuje třeba to, že se zápasí v kleci, z níž na první pohled není úniku. Pro něj je klec zábava, která navíc chrání jeho zdraví.
Co se musí stát, abyste cítil bolest?
No, když se praštím kladivem, tak to určitě poznám. Cítím bolest jako každý. Proč se ptáte?
Jste přece pověstný tím, že jste titul mistra světa získal i přesto, že vám soupeř zlomil ruku.
No, to pak byly pekelné tři minuty do konce. Bolelo to jako čert, nesnesitelně, ale měl jsem navrch, nemohl jsem ten zápas vzdát. Musel jsem vydržet. V tom souboji mě tehdy přes tu pekelnou bolest udržel adrenalin.
Na předloktí máte viditelnou jizvu. To je památka na ten boj?
Kost byl zlomená natřikrát a drží ji pohromadě sedm šroubů. Moc si z konce toho zápasu nepamatuji, probral jsem se na chvíli v sanitce, a pak v nemocnici.
Kde máte práh bolesti? Zabýval jste se tím vůbec někdy, nebo to berete jako samozřejmost?
Hodně vysoko, ale to tak bývá asi u každého vrcholového sportovce. Sport obecně bolí. Úspěch bolí dvojnásob. Někdo je bolestín, při tréninku si uleví – a pak to nikam nedotáhne. Musíte jet nadoraz, při tréninku, v zápase, pořád.
Jak dlouho jste se z toho vašeho nejslavnějšího boje dostával?
Po sedmi měsících jsem už bojoval. Měl jsem podepsanou velmi dobrou smlouvu s americkým promotérem, to prostě nešlo nějak odpískat. Možná jsem riskoval víc, než bylo zdrávo, ale vyšlo to. Jsem tady, živý a zdravý.
Vy jste loni na víc než rok přerušil kariéru, a teď se postupně vracíte zpátky. Jak je to těžké?
Důvod byl spíš osobního rázu, nemá cenu to rozebírat. Nebyly mi prostě nakloněny hvězdy. Ta pauza mi pomohla. Psychicky i fyzicky, hlava se vyčistila, tělo si odpočinulo a dalo se dohromady, vždyť judo jsem dělal od osmi, zápas od osmnácti. Vyloženě se těším na tréninky a fyzickou námahu, po tréninku si klidně jdu ještě zahrát badminton nebo squash.
Je vám třicet. Jak dlouho ještě může trvat kariéra špičkového zápasníka?
Když se nic zásadního nepokazí, tak mám před sebou tak sedm let.
Tu pauzu jste si mohl dovolit, i když je na vás nějakým způsobem závislých víc lidí? Jen trenéry máte snad tři.
Přestávku jsme všichni přestáli ve zdraví a bylo to i o tom, že mám sponzory, partnery. Platím si přípravu, jinak všechno kolem zápasu je na účet pořadatele zápasu, ten platí výlohy na cestu a ubytování a jídlo pro mě a můj tým.
Proč máte tolik trenérů?
Je jich víc a každý umí něco jiného, kondici, stravu, box, zápas, přípravu na utkání… Už dlouho dělám s Tomášem Machotkou, Michalem Soukupem, Danielem Hejretem a ty bych za žádnou cenu nevyměnil. To by mě museli vyhodit oni a kdyby to udělali, tak bych skončil.
Točí se v ultimátním zápase velké peníze?
Peníze se vydělat dají. Mám to štěstí, že jsem hodně nahoře, ve špičce, takže po finanční stránce si nestěžuji.
Vraťme se ještě do roku
Ultimátní zápas je mnohem férovější než… fotbal! Je to jeden z nejférovějších sportů, které na téhle planetě existují.
„Jdu do klece s tím, že chci vyhrát hned v první minutě.“
Zkuste to pochybovačům nějak dokázat.
Vemte si fotbal, utečete obránci, řítíte se na bránu a on vás zezadu v plné rychlosti sejme. V hokeji vás zase hokejkou píchnou, zahákují nebo vás s ní vezmou přes hlavu. Tohle v zápase neexistuje, nějaké fauly a navíc bez tvrdých postihů. Jsou tu jasná pravidla, co se smí a co ne. Porušíte je a je s vámi konec.
Konec v jakém smyslu?
Zkuste praštit soupeře na ohryzek nebo do ledvin, zkuste zaútočit na páteř, zkuste ho kopnout, když leží na zemi – a už vás nikdy žádný promotér nepozve. Po celém světě se roznese, že jste nefér, že nehrajete podle pravidel a máte utrum, rozlučte se s kariérou. Člověk dře, takže si dá velký pozor, aby hloupým faulem všechno neohrozil. Nějaké zákeřnosti a porušování pravidel, to si prostě zápasník nedovolí, to neexistuje.
Zatímco ve fotbale třeba při faulu zlomíte protivníkovi nohu a příští týden už zase válíte. Tak to myslíte?
Přesně tak, v tom je ten rozdíl. Fotbal mě hrozně baví, hraji ho od dětství. Sleduji hlavně anglickou Premier League. To je tvrdá soutěž, ale férová, bez zákeřností. A pak si vemte třeba českou ligu. Jdete do hlavičkového souboje a bum, máte loket v obličeji. Za podobné fauly bych dával pořádné flastry, klidně na celou sezonu, on by si pak ten hráč rozmyslel udělat něco takového znovu. Když pak slyším ty řeči, že to neudělal schválně, to je k smíchu! Je to profík, moc dobře ví, co dělá.
O co v zápase samotném jde, co se cení? Výhra KO, to je ten vrchol?
To je na dlouhé povídání. Cení se výhra a je jedno, jakým způsobem jí dosáhnete. Ty zápasy jsou na třikrát pět minut, titulové na pět krát pět minut a při tom máte mraky možností, jak soupeře porazit.
Lidé chtějí vidět KO jako v boxu, nebo ne?
Diváci to mají rádi, ale do zápasu nejdete, abyste soupeře jen knokautoval. Chcete mu ukázat, že jste lepší, že máte lepší techniku, lepší ránu, že na vás nemá, že ho dostanete pákou, škrcením nebo knokautem, to je jedno.
Já jako váš trenér bych určitě chtěl, abyste co nejdřív vyhrál a neriskoval zranění nebo chybu a porážku.
Jo, tomu rozumím, jdu do klece s tím, že chci vyhrát hned v první minutě. Když se to nepovede, tak ve druhé, ve třetí. Ale taky si to chci v kleci užít, chci mít dobrý dojem sám ze sebe, chci dát divákům nějaký zážitek. I promotéři mají rádi, když to není jen o jedné šlupce, rychlé páce, nebo naopak, že tam ti dva borci jen tak stojí a koukají na sebe a nic se neděje, taky chtějí, aby se lidi v hledišti bavili.
Čechy jsou malé bitevní pole. Jaké jsou tady vztahy mezi zápasníky? Pobijete se, a pak jdete na kafe?
S tímhle já problém nemám. Znovu opakuji, že do klece nejdete proto, abyste soupeře zabušili do země, abyste ho zmlátili. Jdete se poprat a dokázat mu, že jste prostě lepší. Mezi námi panuje respekt, klidně si dáme pivo, kafe. Neexistuje, abychom se na veřejnosti pomlouvali, abychom se naváželi třeba do rodin soupeře, jak to dnes a denně vidíme v jiných sportech. Není možné, abych se jako uprostřed fotbalového zápasu nadechl, chytil protivníka pod krkem a z plných plic mu vynadal a řekl mu, že je třeba debil. To by mě okamžitě diskvalifikovali.
Ultimátní sport má určitě vážné a smrtelné úrazy. To je voda na mlýn odpůrcům.
Vzpomenu si na jedno úmrtí, to bylo ještě v pravěku, kdy zápasili lidi, které by dnes do klece nepustili. V jednom případě ten kluk bojoval, i když ze zdravotního hlediska vůbec neměl, stalo se to někde na Ukrajině. A k těžkým zraněním taky nějak výrazně nedochází. Modřiny, boule, zlomené kosti, to je jako v každém jiném sportu.
Co se vám vybaví, když se řekne klec?
Zoologická zahrada přece.
Bavíme se o zápasení. Boj v kleci, to zní dost brutálně. Jste na tuhle reakci zvyklý?
No jasně, když si někdo přečte, že zápasíte v kleci, tak si představí bůhvíco. Ta klec, cage, je ovšem nejlepší věc, co se vám jako zápasníkovi může stát. V Japonsku se bojuje v ringu, což má svoje nevýhody. Z ringu se dá vyletět, to je zlý, když třeba máte při akci navrch – soupeř je najednou fuč a válí se někde na zemi. Nebo tam zahučíte v nejméně vhodnou chvíli vy. Klece mají speciální pletivo, které vám nic neudělá, neodřete se, rohy jsou vyztužené, mám je raději.
Vy jste známý tím, že když slavíte výhru, tak vyšplháte na klec a tam si to vychutnáváte.
Slavit se musí. Cage je magická věc. Když nastupujete k zápasu, světla na ni svítí, je to zážitek, který si vychutnávám pořád dokola. A po úspěšném zápase se musím o všechno podělit s diváky.
Je pro vás typické, že se neustále smějete. Před zápasem, po něm. Vy prostě bubáka dělat neumíte?
Jsou borci, co se vás před zápasem pokoušej zastrašit, co dělají dojem na lidi, na to já ale nejsem.
Kdybych byl váš trenér, tak bych po vás možná chtěl, abyste neblbnul a pořádně se soustředil, nekoukal do hlediště.
Vidíte, to, čemu vy říkáte blbnutí, je můj způsob koncentrace. Před zápasem jsem nervózní jako každý a takhle se toho tlaku zbavuji, někdo sedí a kouká do země, někdo hraje karty.
Ani v začátcích jste soupeře nestrašil?
Nikdy. Jsou borci, co v šatně řvou a mlátí hlavou do zdi, co se vás snaží zastrašit muskulaturou, tetováním a já nevím čím, koulej očima, jsou zlý, bububu – a než dojdou do klece, tak jsou unavení a už nemůžou! Já to mám prostě jinak.
Patří tetování k ultimátnímu zápasu? Vy sám tetovaný jste.
To ale nemá nic společného s tím, že zápasím, to není o tom. Vyjadřuje to moji osobnost jako takovou, proto je tu Viking, rytíř, gladiátor…
Jakou hudbu používáte při nástupu k zápasu? Co vám sedí?
Už ji nevybírám já, nechám to na kamarádech. Jsem rocker, což vědí, takže teď mi hraje Metallica nebo třeba Manowar.
Vy se také hodláte pustit do pořádání zápasů. Je to pravda?
V prosinci v Praze uděláme první akci. Zápasy, show kolem, zábava pro lidi na dvě, dvě a půl hodinky.
To je vaše budoucnost?
Už mám pod sebou jako manažer pár zápasníků. Taky chci dělat trenéra, to mě baví, pracovat s dospělými i s dětmi. Beru to jako šanci pro tenhle sport něco udělat. Jsem mistr světa a toho můžu využít.
Kdy je ideální začít s ultimátním zápasem?
V Americe s tím začínají už děti a je to nejrychleji rostoucí sportovní odvětví v zámoří.
Máte nějaký recept pro české rodiče?
Každé dítě by mělo sportovat, mělo by se umět pohybovat. Já hrál fotbal, pak přišlo judo, pak zápas. Co je hlavní, tak dítě by se mělo sportem bavit, těšit se na tréninky. Co na tom, že v osmi vyhráváte nějaké ceny, když vás to nebaví. A to hlavní pak stejně přijde při přechodu mezi dospělé, minulost je pak na nic.
Jaký sport je ideální průprava? Judo, karate, volný styl, box?
Mluvíme o smíšeném bojovém umění, mixed martial arts, takže nejlepší je umět všechno. Je to jako desetiboj. Musíte umět bouchnout, hodit se soupeřem, ubránit jeho ránu a jeho chvat, musíte umět zápasit na zemi, nasazovat páky a bránit se jim. Takže závodník by na cestě k ultimátnímu zápasu měl postupně projít všechny disciplíny.
„Každé dítě by mělo sportovat, mělo by se umět pohybovat.“
To nebyla vaše cesta. Tohle jste vy vynechal, že?
Mně judo v začátcích stačilo. Naštěstí. Ovšem je nutno říct, že když jsem přešel k zápasu, tak jsem za sebou měl asi pět stovek soubojů v judu a žákovské, dorostenecké a juniorské tituly mistra republiky.
V Jihlavě byste neuspěl? Proto jste musel do Prahy?
Určitě. To byla moje oběť na oltář zápasu, musel jsem opustit Jihlavu. Na druhou stranu – hrál jsem dobře fotbal, žákovskou ligu do čtrnácti, jenže když si vás nevytáhne pražský tým, tak prostě zůstanete fotbalistou okresního formátu. Takže zas taková oběť to z tohoto pohledu nebyla. Po deseti letech se cítím jako Pražák a v hlavním městě už zůstanu.
Váže vás něco k Žižkovu?
No jasně, vždyť jsem tam po příchodu do Prahy pár let žil, na Olšance. Teď bydlím na začátku Strašnic, což je kousek, jenom přes kopec. Na Žižkov se často dostanu, kamarád Láďa Kutil tam má tělocvičnu.
Říká se o vás, že rád chodíte na túry, že to berete i jako součást tréninku. Kam vyrážíte?
Mám rád historii, takže třeba chodím rád po hradech. Líbí se mi příroda v Moravském krasu, ale nejradši to mám kolem Karlštejna, bere mě krajina kolem Berounky. Trenér Machotka vždycky vymyslí nějakou trasu, zásadně mimo turistické značky. Bývá to zábava, protože díky jeho orientačnímu smyslu většinou dojdeme úplně jinam, než jsme chtěli. Lezeme houštím po čtyřech, nebo šplháme na skálu, na lehčích úsecích děláme indiánský běh, rychlou chůzi střídáme s během, deset dvacet kilometrů.
Když jste v osmnácti začínal, měl jste nějaké vzory? Byl tady někdo, ke komu jste vzhlížel?
Nikdy jsem je neměl a ani nemám. Jsou zápasníci, na které se rád dívám, které uznávám, ale abych si na někoho hrál, to ne, to jsem nikdy nedělal. Doufám, že si nastupující generace hraje na mně.
Kdo je pro vás vlastně největší světovou hvězdou?
Rus Fjodor Emeljaněnko. Pak Georges St. Pierre, což je Kanaďan a víte co? V minulosti ho v některých anketách vyhlásili nejlepším sportovcem Kanady a hokejista Sydney Crosby byl až druhý. To je přece něco!
Za jak dlouho může podobná situace nastat v Čechách? Kdy se nějaký zápasník aspoň přiblíží na dohled k Čechovi, Jágrovi a spol.?
V Japonsku už to takhle funguje. Judo, karate, to jsou přece jejich sporty. V Americe se vyprodávají haly jako třeba Madison Square Garden v New Yorku. Evropa je pozadu, s výjimkou Anglie, kde zápas jede. V Čechách to bude trvat ještě dlouho. V Rusku se na zápasy Emeljaněnka chodí dívat Putin. Nějak si zatím neumím představit, že by tady přišel do hlediště Václav Klaus. Ale vnímání zápasu se změní, věřím tomu. Před deseti lety chodilo jen pár zasvěcených, teď už má tenhle sport docela slušnou základnu.
Milníky mojí MMA kariéry
– Výhra nad Brazilcem Perreirou, ta mě dostala do špičky v Evropě.
– Úspěch v Anglii, který mi otevřel dveře do Spojených států.
– Titul mistra světa z roku 2007.
– Titul Gladiátora desetiletí v hlasování českých fanoušků, což má váhu.
– Musím zmínit i judo, začal jsem s ním v osmi, byl jsem dobrý a byl to základ pro další léta, protože jsem na kontě měl asi pět set zápasů a tituly mistra republiky.
MMA mýma očima
– Zápasí se v kleci, která je osmi- nebo šestiúhelníková, klasický boxerský ring se používá stále méně, má svoje nevýhody, z klece v zápalu boje prostě nevypadnete.
– Bojuje se na 3x5 minut, o titul pak zápas trvá 5x5 minut.
– Jsou povoleny všechny boxerské údery, kopy, škrcení, páky, přehozy, jde o mix boxu, kickboxu, thaiboxu, zápasu, juda.
– Zápasníci mají chránič na zuby a suspenzor a trenýrky, víc nepotřebujeme.
– Pravidla jsou přísná, žádné údery na ohryzek, do ledvin, na páteř, žádné kopy na ležícího soupeře, dohlížejí na to čtyři rozhodčí, kdo pravidla poruší, má vlastně po kariéře, pravidla amatérů jsou ještě přísnější.
– Kořeny ultimátního zápasu jsou asi v Brazílii, možná už v antickém Řecku.
– Mekkou zápasu je Amerika a Japonsko, v Evropě jim může trochu konkurovat Anglie, pak Rusko, kde se na špičkové zápasy chodil dívat i Vladimír Putin.
– Ještě před 10 lety se v Čechách bojovalo skoro bez pravidel, proti sobě šli třeba karatista a boxer, tyhle doby pralesní ligy už jsou pryč.
Michal „Háša“ Hamršmíd
Narozen 30. dubna 1980 v Jihlavě | Výška/váha: 165 cm/65 kg | Největší úspěch: mistr světa v MMA asociace WUFC v roce 2007
