Vyprodaná Akropole zažila v lednu křest alba Maska za maskou od The Plastic People of The Universe. Nové CD pokřtil nehrající člen kapely a bývalý prezident Václav Havel.
Na jeden večer se tak velkolepě vrátil underground opět do Paláce Akropolis.
Křest
Album Maska za maskou vyšlo již 23. prosince a první křest proběhl v polovině ledna v londýnské Queen Elisabeth Hall. 
Od roku 2001, kdy zemřel lídr kapely Mejla Hlavsa a kapela vydala album jeho písní Líně s tebou spím/Lazy Love, jde o první CD s novými a původními písněmi v současné sestavě. Křtem v Paláci Akropolis tak The Plastic People of The Universe zahájili turné letošních koncertů po České republice a jako kmotra si pozvali – jak jinak – Václava Havla. Ten křest zahájil slovy: „Milí spoluobčané, vítám vás a jsem rád, že jsem tady. Polévání alb nemám rád, protože se tím ničí a koneckonců se tím přichází i o šampaňské. Místo toho, abych poléval, tak se napiju.“
Na křtu, který navštívilo několik generací, „stará garda fanoušků kapely“ a jejich děti, či mladí fanoušci, Plastici představili skladby z nového CD, ale nechyběly ani staré osvědčené pecky.
Plastici
To, že vše proběhlo v Akropoli není náhoda, kapely typu The Plastic People of The Universe, Jasná páka nebo Garáž jsou součástí pravidelných projektů, které připravuje Junior Klub (dříve součást Junior klubu Na Chmelnici). Zde tyto kapely dříve hrály a staly se tím pádem součástí programu Akropole.
Po revoluci v roce 1989 skupina příliš nekoncertovala a každý se věnoval vlastním projektům. Výjimkou byly jen tři počiny, a to koncert v původní sestavě v roce 1992, pak album Magická noc v elektronickém aranžmá a s původními skladbami Plastiků, které zrealizoval Hlavsa spolu s Janem Vozárym (Oceán) v roce
Po jeho smrti se kapela sešla na žádost vdovy k poctě Hlavsových nedožitých padesátin a rozhodla se v koncertování pokračovat. Hlavsu nahradila baskytaristka Eva Turnová, za bicí zasedl bubeník Hudby Praha Ludvík Kandl (v roce 2009 jej nahradil Jaroslav Kvasnička) a v letech 2001 – 2009 byl členem kapely kontrabasista Ivan Bierhanzl, který s kapelou krátce vystupoval už v 70. letech.
Havel a underground
Jak se dostal Havel ke kapele? Jak došlo ke spojení disentu a undergroundu? Zcela jednoduše, byť o tom Mejla Hlavsa kdysi řekl toto: „Stali jsme se něčím, čím jsem alespoň já být nikdy nechtěl: symbolem odporu proti režimu. My jsme chtěli pouze svobodně skládat a hrát svou hudbu bez jakýchkoli kompromisů.“ A skutečně, underground a disent byly ve své době dva zcela odlišné světy. Underground nikdy netoužil po zařazení do oficiální kultury. Dohromady vše svedl až proces s Plastiky, jímž stát zahájil tzv. tažení proti PPOTU.
„Na underground přišly do Akropole všechny generace fanoušků.“
Všemu předcházelo několik podstatných okamžiků, které zasáhly do fungování kapely, šlo hlavně o setkání s osobnostmi tehdejšího neformálního kulturního světa. Ať jím byl Ivan Martin (Magor) Jirous (umělecký vedoucí kapely, kunsthistorik a básník), rodina Jiřího a Dany Němcových, seznámení Hlavsy s Egonem Bondym (básník a filozof ), Ladislavem Klímou (spisovatel), nebo nakonec roku 1976 s dramatikem Václavem Havlem (pořádal jejich tajné koncerty na Hrádečku).
Všichni jmenovaní ovlivnili fungování kapely až do perzekucí, které proti kapele a Hlavsovi začaly v polovině 80. let a vedly k zatčení a v podstatě k přerušení hraní. Celý zásah proti undergroundu byl navíc podpořen obrovskou kampaní v médiích. Celou tehdejší situaci výborně vystihuje výrok Magora Jirouse: „Sovětský svaz už nám sežral spoustu věcí, sežral nám svobodu, sežral Litvu, sežral Ukrajinu, ale ať nám nežere Václava Havla.“
Spojení Václava Havla a undergroundu přináší současně i další zajímavý projekt, a to výstavu otevřenou v lednu v Galerii Montmartre v Řetězové ulici, kterou uspořádala Knihovna Václava Havla. Projekt pod názvem „Měli jsme underground, máme prd“ přibližuje postavu Václava Havla, tentokrát prostřednictvím poezie českého undergroundu z let 1977 až 1989.
Najdete zde texty a verše Egona Bondyho, Ivana Martina Jirouse, Fandy Pátka, Vratislava Brabence a Jaroslava Hutky.
The Plastic People of The Universe
– Undergroundová kapela, která patřila mezi hlavní protagonisty tohoto hnutí v letech 1968 až 1988.
– Na jaře roku 1968 Hlavsa s vrstevníky zakládá The Undertakers (Hrobníci), kterou zanedlouho přejmenovává na The Plastic People of the Universe (PPOTU).
– V klasické sestavě (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec, navíc s kytaristou Garáže Josefem Karafiátem) se Plastici sešli až v roce 1997 na přání Václav Havla u příležitosti dvacátého výročí Charty 77.
– Nyní (po smrti Hlavsy) hrají v této sestavě: Vratislav Brabenec (saxofon, klarinet, zpěv), Josef Janíček (klávesy, zpěv), Jiří Kabeš (viola, zpěv), Joe Karafiát (kytara, zpěv), Eva Turnová (baskytara, zpěv), Jaroslav Kvasnička (bicí) a nehrající člen kapely Václav Havel.
Otázky pro…
Lubomíra Schmidtmajera, ředitele Paláce Akropolis.
Luboši, jaká je vaše profesní a osobní vazba na underground?
Přátelské vazby na český underground se datují od dob mého působení Na Chmelnici. Třeba Jasná páka vznikala tam a byla jednou z prvních kapel, které jsem tam dostal a pomáhal jim hlavně manažersky, nejen v rámci Chmelnice. Navíc tady v Akropoli funguje jako druhá část organizace od roku 1996 Junior klub, a to je další důvod, proč zde máme kapely jako jsou Plastici, Páka nebo Garáž, které sem dle mého názoru patří.
Jak se do Chmelnice, potažmo k vám osobně, dostali Plastici?
To opět souvisí s kapelou Garáž.
Chmelnice byla jejím zřizovatelem a svého času v ní působil Mejla Hlavsa, aby vůbec mohl hrát. Navíc jsme s Mejlou, který také působil v kapele Velvet Underground, navázali spolupráci na podzim v roce 1995, kdy jednou z prvních, ne-li vůbec první, akcí Akropole byla dvoudenní Never Ending Party, na níž se promítaly tehdy neznámé filmy jejich archiváře, třeba filmy Andyho Warhola. Do té doby nikdo ani nevěděl, že něco takového existuje, protože se nikdy nedostaly do distribuce. Potom, co začali nově fungovat, tak v Akropoli několikrát hráli a křtili desku.
Nalákat na křest Václava Havla byla vaše práce?
Ačkoli jsem Václavovi dělal v letech 1992-93 privátního tajemníka, tentokrát šlo o historicky velmi přátelské a osobní vazby se členy kapely. Takže jej oslovili Plastici, aby jim v nové éře, coby nehrající člen, popřál.
Jak byste ohodnotil ten křest, který u vás proběhl?
No tak byl to dobrý koncert. A navíc se tu sešla celá generační šíře, bylo to hodně namixované.
Každopádně pokud vím, Václav Havel nebyl v Paláci Akropolis rozhodně poprvé. Křtil tu i několik svých knih.
Ano, je to pravda… Václav Havel má k Akropoli velmi vstřícný vztah. Ten vznikal již v dobách Pražské 5, která tu původně fungovala. Havel se účastnil i oficiálního otevření paláce a křtil tu i své knihy. V době, kdy upadal zájem o realizace jeho her, jsme v Akropoli dělali festival, kterého se zúčastnilo několik divadelních souborů například z Polska nebo Divadlo na provázku.
Principem bylo pozvat sem soubory, které by dokázaly zajímavě zpracovat jeho věci.
Jak je to dnes s uváděním Havlových her na divadelní scéně Paláce Akropolis?
Paradoxně nejde o otázku, která by snad měla mířit na Václava Havla, ale spíše na režiséry a tvůrčí týmy, které to chtěli dělat. Nějaké náznaky tu sice nedávno byly, ale z čistě technických důvodů z nich sešlo. Uvidíme…
Snažíme se plnit funkci divadla v klubu, protože nechceme, aby byla Akropole jen jednosměrně zaměřeným klubem. Dramaturgie by měla být co nejbarevnější a měla by ukazovat široké dramaturgické spektrum.
Zmínili jsme spolupráci s původní sestavou Pražské 5. Stále a úspěšně, pokud vím, pokračuje spolupráce s výtvarníkem Františkem Skálou.
Nakolik jste na sebe naladěni?
Františka do Paláce Akropolis přivedl Tomáš Vorel, který mu nabídl udělat interiér podle jeho představ. Na interiéru restaurace se ještě podílel s Davidem Vávrou, zbytek je již čistě jeho práce.
Bohužel na vše zpočátku nebyly finance a František naopak trval na tom, abychom vše udělali dokonale, a když řekl, že bude něco ze dřeva, aby to ze dřeva ve finále bylo. Jsem nakonec rád, že si za svými požadavky stál, protože je to na interiéru i fasádě vidět. Spolupracujeme s ním i nadále. V současnosti nás čeká práce na šatnách u vstupu a na dalších interiérech.
K otázce mého naladění na Františka Skálu asi tolik – myslím, že je pro současného výtvarníka naprosto unikátní příležitost, může-li po svém zpracovat celý interiér tak velkého objektu. Podle mě totiž většina podobných projektů končí u oslovení architekta a zavěšení obrázků… Což ale není cesta, po níž celá léta jdeme společně s Františkem a také s majitelem Akropole Pavlem Hurdou.
O pravdivosti tohoto tvrzení se ostatně může přesvědčit každý návštěvník paláce.
