Petr Babák, autor grafického designu výstavy „20 let od pádu totality (nejen) v Praze 3“
Zeptali jsme se ho na jeho pracovní život, vztah k designu, ale samozřejmě také k Žižkovu.
Máte své grafické studio Laboratoř (www.laboratory.cz) na Žižkově, hodně se zde tedy pohybujete a zajisté jste s touto lokalitou přišel do kontaktu i dříve. 
Můžete popsat svoje první dojmy a vzpomínky?
Jsem čistočistá naplavenina, původně pocházím z Brna, ale spoustu času jsem strávil v Praze během studií a byl jsem tady i na vojně. Na Žižkově jsem pak po svém vysokoškolském profesoru Janu Solperovi „zdědil“ ateliér a najít si zakrátko vztah k tomuto místu nebylo těžké, protože v Brně jsem žil ve velmi podobné lokalitě. Ono je snadné se do Žižkova zamilovat, protože se tady skvělým způsobem prolínají prvky města a vesnice, a to opravdu se všemi aspekty, které s těmito kategoriemi souvisejí. Je tady velmi široké spektrum sociálních vrstev, které jsou vedle sebe v nenásilné symbióze. Dost mi v paměti utkvěl jeden žižkovský zážitek, kdy nějací dělníci nechali v parku přes noc vyrovnané tvárnice na stavbu a do rána z nich někdo na tom místě poskládal spoustu zajímavých tvarů podobných graffiti, tedy streetart. Právě taková interakce lidí s prostředím se pro mě stala v podstatě určitým symbolem Žižkova. Nejen tato spontánní, ale i ta koordinovaná, která v posledních letech probíhá velice svižným tempem a se zajímavými výsledky. Jsou vidět dobře cílené investice, stěhují se sem noví lidé a už to není taková ta „trojka“ kde má člověk pocit, že by měl chodit celý den v montérkách, aby zapadl. Je tady spousta kulturou napěchovaných míst jako je třeba palác Akropolis nebo filmový klub Aero a řada dalších klubů nebo nových galerií atd., jejichž renomé není rozhodně jen místní.
Co vaše profesní interakce s tímto prostředím? Z oken studia máte naprosto jedinečný výhled na žižkovskou televizní věž, který vám určitě musí navozovat nějakou náladu, odrážející se pak částečně ve vaší práci.
Osobně, i přes všechny negativní ohlasy lidí, mám tuto stavbu rád, stejně jako i některé další práce architekta Aulického. Beru ji jako naleštěný kosmický objekt importovaný z kosmu do žižkovského vesmíru, který mi zde sedí a evokuje ve mně futurismus, k jakému by se podle mě měl Žižkov dále ubírat. V architektonických soutěžích v Čechách je to v poslední době samá krychle – jednou skleněná, podruhé černá… pořád ale krychle na stovky způsobů, o které se vedou vášnivé diskuse a přitom pár kilometrů za hranicemi se staví úplně jiné domy s důrazem nejen na funkčnost, ale i na estetickou originalitu.
Co považujete za svůj nevětší úspěch, ať už osobní, nebo profesní? 
Možná už jsem dospěl do důchodového věku (smích), ale už jsem ve fázi, kdy se mi o práci nezdá. Nebudím se už komplet zpocený a ráno vedle postele už nemusím louskat poznámky, které jsem si v nočním blouznění sepsal. Neznamená to však, že bych neměl svou práci rád a rozhodně ji neházíme společně s kolegy z Labu za hlavu, ale jsem ji už schopen oddělovat od osobního života. Není to totiž vše jen na mě, naše práce v Laboratoři probíhá ve fungující kooperaci více různých lidí, kteří se někdy jen schází u stolu a další komunikace může probíhat ve virtuálním prostředí. Možná to zní jako klišé, ale všichni kolem Laboratoře se shodneme, že se nestydíme za nic z toho, co děláme. Je to nejlépe vidět na našem webu, který je postavený spíše na platformě jakéhosi záznamníku, kam umísťujeme bez rozdílu víceméně vše, co jsme dělali. Nechceme vybírat jen to, co by bylo dle nějakých měřítek lepší než jiné realizace a na tuto krásu lákat. Věci, které děláme třeba za symbolický honorář, jako například pro Dílny tvořivosti (pozn. red.: občanské sdružení podporující zapojení zdravotně postižených do společnosti) nás těší stejně jako ty, které děláme za honorář, z poslední doby jmenujme třeba rozsáhlý projekt komplexního vizuálního stylu a orientačního systému včetně grafického manuálu pro Národní technickou knihovnu v Praze. Ten je pak v poslední době určitě tím největším a mediálně nejvděčnějším zářezem na naší profesní pažbě. Realizace už obdržela nějaké ceny a jsme za ni nominováni na letošní cenu Czech Grand Designu a nebo asi největší úspěchem je nominace na světovou cenu „The great indoors award 2009“ pořádané holandským časopisem Frame, kde porota vybírala z více jak 390 projektů ze 40 zemí!
Podílel jste se na výstavě Žižkov 20, které jste dal společně s kolegou Lukášem Kijonkou grafickou podobu. Plachta, použitá k jejímu ztvárnění, je bezesporu velmi netradičním médiem. Co vedlo k takovému výběru?
Architekt David Kraus, který přišel s možným použitím „gumové“ plachty pro tuto výstavu, je můj kamarád z fotbalu. Vím, že neumí hrát pravou nohou a nikdy bohužel ani hrát nebude a přesto mají některé jeho přihrávky oči – a ztvárnění této výstavy je podobně proti proudu, přesto však v rámci tématu dobře fungující. Myslíme si, že i historie se dá navléct do současného kabátu a nemusíte tedy jen hledět do zaprášených vitrín. Koncept výstavy jde jinou cestou, ale vyhovuje i původním požadavkům radnice, jež výstavu iniciovala a přizvala nás k její realizaci. Jde o jakousi „ulici dějin“, která nutně přiměje návštěvníky projít si ji postupně, chronologicky, což přesně nabízí celým prostorem se vinoucí plachta. Rovněž byly požadavky zadavatelů kladeny na mobilnost a odolnost – plachtě rozhodně neublíží, když na ní někdo sáhne a zároveň se do budoucna dá ve dvou lidech jednoduše sbalit a nainstalovat jinde. Chtěli jsme, aby vše působilo hodně autenticky a zároveň v kombinaci s určitou výtvarnou symbolikou, zkratkou, takže například v některých částech plachty narazíte například na mezeru, vynechaný prostor, který symbolizuje určité temné stránky té doby, místy je v rámci tématu, například války, plachta prostřílená či ohořelá, z plachty v době uvolněných šedesátých let sálá i energie flower power nebo jsou některé díly spojovány obyčejným špagátem – to vše je naší snahou ilustrovat daná témata. Důležitou součástí výtvarného jazyka výstavy jsou rozličné stylizace římské dvacítky (XX), které probíhají celou výstavou a pomocí kterých se rovněž snažíme odilustrovat historická témata. Vyhnuli jsme se rovněž umístění trojrozměrných exponátů jako jsou dobové uniformy, oblečení vůbec nebo řády a medaile, do vitrín – vše je nafoceno a následně umístěno přímo na plachtě a spousta těch předmětů pak dostává zase jiný zajímavý rozměr, když jsou třeba reprodukovány mimo své skutečné měřítko.
Celé ztvárnění výstavy je velmi moderní, byl nějaký problém s jejím umístěním do tradičního interiéru zasedací místnosti žižkovské radnice?
Obrovská výhoda pro nás rozhodně byla, že celý prostor zasedacího sálu úřadu Prahy 3 je před kompletní rekonstrukcí. Nebyli jsme proto téměř nijak omezeni. Samozřejmě interiér obsahuje jisté drobnější historické prvky, které musely být zachovány, ale ty tvořily opravdu jen zlomek interiéru. Avšak třeba podlaha zůstala ve stavu po odstranění lavic, jen jsme ji nechali pečlivě očistit a jsou na ní tak třeba dobře vidět místa, kde byly ukotveny lavice, prostě autentické záznamy minulosti. Nebo je plachta k nosné konstrukci připevňována plastovými elektrikářskými pásky, které nám pak tvoří „živou“ technickou grafiku... a podobných prvků najdete v prostoru více. Podporuje to tak dojem z celé výstavy, jsme přece na tepajícím a ožívajícím Žižkově!
Jaké je poselství tohoto projektu? Reflektuje i váš osobní pohled na období totalitního československého státu?
Osobně jsem zažil jen kratší úsek prezentovaného období, s tím, že intenzivněji vnímaný spíše konec 80. let a dále, a to byla dost kontrastní období, tedy té hluboké panelákové šedi a následné gejzírové euforie. Jinak zase tuto dobu jistě vidí ve svých vzpomínkách lidé, kteří zažili už první fázi prezentovanou na výstavě, tedy období druhé světové války. Pro návštěvníky výstavy by se mělo jednat o jakousi stylizovanou a pravdivou cestu historií, která jim umožní ucelený a srozumitelný vhled do hodně důležitých části naší novodobé historie. K tomuto účelu slouží i přímo do plachty začleněné LCD monitory, na kterých běží zajímavé dokumenty, třeba z výstavby výše zmiňované Aulického věže vysílače. Celá výpověď výstavy je zamýšlena tzv. bez příkras, nic jsme nevynechali (zmíněné černé mezery jsou spíše symbolické) a díky doufejme dostatečné objektivnosti, si tak každý může zase o něco více dotvořit svůj názor na danou dobu.
Petr Babák (*1967)
Grafický designér a VŠ pedagog.
Absolvent VŠUP. Je autorem grafické úpravy četných knižních publikací, vizuálního stylu výstav volného umění a designu, firemní CI, webových stránek…
Držitel řady domácích i zahraničních cen. Je vedoucím ateliéru Grafický design a nová média na VŠUP.
