„Žižkov je stále zrcadlem ´starých časů´“
Žižkov vánoční a zimní měl být hlavní náplní rozhovoru s významným pražským politikem a podnikatelem Pavlem Hurdou (ODS). Nakonec jsme v průběhu vánočního povídání dospěli přes Žižkov mizející až k tomu současnému, včetně mnoha logických, ale nepříliš často publikovaných souvislostí.
Žižkov zimní, vánoční a zapomenutý
Jak jste si jako kluk užíval vánočních svátků?
Na Vánoce jsem se těšil jako každé dítě. Takže hodně. (úsměv) V obchodech se navíc objevovalo zboží, které nebylo celý rok k dostání. Mluvíme o padesátých letech, kdy se dal jen o Vánocích tu a tam sehnat pomeranč nebo banán. Samozřejmě poté, co na něj nebohý rodič vystál několikakilometrovou frontu.
A co kokosové ořechy nebo mandarinky?
Býval bych se na rozhovor připravil jinak, kdybych tušil, že mě budete zkoušet z dostupnosti tropického ovoce v éře totality. Každopádně mandarinku jsem měl poprvé na stole až jako větší kluk. Na svůj první vánoční kokosový ořech ovšem jen tak nezapomenu. Neuvěřitelně pracně jsme ho s maminkou rozřezávali pilkou na železo. Chtěl jsem ochutnat kokosové mléko, a tak jsem do ořechu nakonec netrpělivě několikrát praštil kladivem.
A povolil?
Spíš prasknul a mléko vyteklo na zem. Takže jsem si musel na kokosové mléko ještě pár let počkat. (smích)
Kupovali jste o Vánocích živé kapry?
Pokud vám kapr cestou domů v síťovce nelekl, tak ano. (smích) Jestli se ptáte na to, kdo kapry zabíjel, tak nejčastěji tatínkové a dědečkové. Fakt, že „popravu“ kapra nezřídka dotahovaly do konce maminky a babičky, o tom se taktně mlčelo a mlčí. A na mražené ryby zapomeňte úplně. Ještě koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let totiž byly leckde potraviny na příděl. Nechce se mi věřit, že by ještě dnes neplaval ve vaně mnoha Žižkováků o Vánocích kapr.
A vám tam o Vánocích plave?
Ne. (smích). Pobyt živého kapra v domácnosti měl totiž dvě negativa. Rodina se od nákupu ryby do Štědrého dne nemohla vykoupat. 
A někdo si ke kaprovi tu a tam navíc vytvořil citové pouto, takže ho nebylo možné zabít. To pak končíval ve Vltavě, namísto na talíři.
Kam se v době vašeho dětství chodilo pro kapry?
Kapry jsme chodili kupovat k dnešnímu Hotelu Vítkov, což byl, prosím, kdysi normální obytný dům, se zubními ordinacemi v prvním patře. Dole byly různé krámky a také knihkupectví, kam jsem si léta chodíval kupovat knihy. A v oblouku u Hotelu Vítkov stávaly o Vánocích kádě s kapry.
A vánoční stromky?
Pro ně jsme chodili na Ohradu, kde je dnes parčík. Nad ním stálo fotbalové hřiště a dole, kudy dnes jezdí po Želivského ulici tramvaj do Vysočan, býval plac, kde se o vánocích prodávaly stromky. Takových míst ale bylo na Žižkově určitě víc, podobně jako těch, kde se prodávali kapři.
Jaká byla atmosféra vánočního Žižkova konce padesátých let?
Očima malého kluka nádherná. Žižkov byl totiž místem bez aut, což nám tehdy logicky rozšiřovalo prostor k nejrůznějším hrám. Na ulicích jsme potkávali někdy i koně. Často jsme naskakovali na stupačku modrých poštovních vozů, tažených v té době i koňmi, abychom se alespoň kousek svezli. Jakmile nás zpozoroval pošťák, ohnal se po nás bičem, aby se nás zbavil. Koňské povozy se ještě někdy objevily na Žižkově i při rozvozu uhlí.
Takže Žižkov vašeho dětství byl relativně klidnou částí Prahy.
Ne relativně, ale doopravdy. Žižkov byl pražskou periferií, a když napadl sníh, ztichl docela. Silnice nebyly v zimě zdaleka tak uježděné, jako dnes. Sníh byl leckde udupaný a umetený, často pod ním bývala ledovka, někde se na něj sypal popel nebo škvára. Vydržel proto déle. Pro nás, kteří jsme byli tehdy dětmi, to byla obrovská výhoda, protože jsme si mohli užít pořádně zimu. Žižkov byl tehdy nejen tišší, ale i pomalejší, protože život běžel daleko pomalejším tempem, než dnes.
Na Žižkově se v zimě hodně bruslilo a sáňkovalo.
Spíš bruslilo a bobovalo. Kvalita bobů se odvíjela od zručnosti tátů nebo dědů, kteří boby vyráběli doma z břitů bruslí. Ty pak přidělávali k dřevěným prkýnkům, které následně přišroubovali k držákům od starých hrnců. A boby byly na světě. Šikovnější rodiče vyráběli dětem dokonce boby s polstrováním. (smích)
Chodívali jste bobovat na Parukářku?
Bobovalo se hlavně na stráni, která vede z Vítkova do Vysočan. Na brusle jsme chodili na Ohradu, kde bylo fotbalové hřiště klubu Vozovna Žižkov, kde jsem jinak hrával fotbal. V zimě se hřiště polévalo vodou, a měnilo se tak v kluziště. Někdy jsme si zašli zabruslit i na místo, kde dnes stojí nafukovací tenisová hala, nedaleko nynější základní školy Chelčického. Býval tam totiž malý rybník se dvěma vzrostlými vrbami. Ostatně obě stojí dodnes na svém místě. Jednu z nich můžete vidět u tenisové haly, přímo z Olšanské ulice.
Žižkov mizející
Kdy jste začal registrovat snahy o likvidaci starého Žižkova?
To je těžké říci přesně, protože k tomu nedošlo ze dne na den. Asanace Žižkova byla dlouhodobým procesem, který je často spojován s osmdesátými lety. Pravdou je, že bourání Žižkova se zastavilo až s pádem totality v listopadu ´89. Předtím byla destrukce několik let brzděna díky aktivitám známých architektů, soustředěných ve volném sdružení Obecní dům. Plány na „modernizaci Žižkova“, tedy na demolici starých žižkovských činžovních domů a jejich nahrazení paneláky, tu ale byly už daleko dříve. Nezapomenu v této souvislosti na slova hlavního pražského soudruha Kapka (jeden z nejexponovanějších členů Ústředního výboru Komunistické strany Československa, vedoucí tajemník městské organizace KSČ v hlavním městě a signatář „zvacího dopisu“ z roku 1968 – pozn. red.), který ve své době hřímal, že se (nejen) starý Žižkov zboří, i kdyby si sám měl sednout do buldozeru.
Proč komunistickým pohlavárům tolik vadil starý Žižkov?
Na to je vcelku jednoduchá odpověď. Komunisté nechtěli dát ani korunu do oprav staré zástavby. Už jsem to říkal mnohokrát, ale jen plynofikace Prahy 3, kterou jsme v devadesátých letech prováděli, byla otázkou mnoha let trvající práce a milionových investic. Ve staré zástavbě se logicky topilo lokálně a uhlím. Některé domy byly opravdu v havarijním stavu a bez investic ze strany dnešní městské části i soukromých vlastníků, by dnes už asi nestály.
Ale komunistům nevadila jen nutnost dát na opravu starého Žižkova peníze.
To je pravda. Žižkov byl v podstatě zrcadlem „starých časů“, které chtěli komunisté vymazat z mapy naší společné historie. 
Připomínal ji každý pavlačový dům, úzká ulička nebo netušené zákoutí. A tak soudruzi začali říkat, že nic z toho neodpovídá standardům „moderního socialistického bydlení“. Komunisté prostě chtěli ze Žižkova udělat další anonymní panelákové sídliště.
Jedním z míst, které se kvůli asanaci radikálně proměnilo, je dnešní Olšanské náměstí a jeho okolí.
Samozřejmě, že nejen to. Pravdou je, že místo Hotelu Olšanka stávala barokní usedlost s nedalekým rybníčkem, o němž jsem už mluvil. Komunisté usedlost nejprve sami opravili a později ji kvůli výstavbě hotelu nekompromisně vyhodili do vzduchu. Podobné rány jsme na Žižkově ovšem slyšeli mockrát. Olšanská třída ale zůstala docela dlouho beze změn. Na straně, kde dnes stojí budova společnosti Telefónica, byla dlouho klasická periferijní plevelovitá louka. Jezdívali jsme tam jako dospívající kluci řádit na motorkách a na kolech.
Viděl jste na vlastní oči odstřel některého ze žižkovských domů?
Na jednom z odstřelů žižkovského činžáku jsem se byl podívat. Mrazilo z toho, a to jsem ani netušil, co za hrůzu tam vyroste. Všem skutečným Žižkovákům to rvalo srdce. A samozřejmě nejvíc těm, které následně komunisté přestěhovali na sídliště, kde začali žít své „nové a spokojenější životy“.
Žižkov v souvislostech
Která místa Prahy 3 jsou podle vás dodnes stavebně nedořešena?
Neřekl bych stavebně, ale spíše komplexně. Jedním z těch velkých je určitě Vítkov, který byl léta mrtvou zónou. Neexistoval na něj jediný důstojný, přímý a pohodlný vstup pro pěší. Se školou se tam chodilo povinně do muzea na „Klému“ (mumifikovaného prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda – pozn. red.), kterého jsem jako dítě viděl bohužel také, než mu upadla noha a začal se vlastně rozpadat celý. Četl jsem o osudu Gottwaldovy mumie před pár lety na portálu iDnes, a celý ten příběh je jedním děsivým hororem. Kdybych jako dítě tušil, že se kdesi poblíž proskleného sarkofágu skrývá hermeticky uzavřená laboratoř s pitevním stolem a armádou ruských i českých lékařů a sester, tak by mě tam nikdy nikdo nedostal. Jinak Vítkov nežil, pokud před mauzoleem zrovna někdo nekladl věnce. Kdo by se ostatně chodil procházet na holé pláně k památníku, jemuž vévodila rudá hvězda?
Koncem padesátých let tam ještě nerostly žádné stromy?
Alej tam určitě byla. Rozhodně ale nešlo o park, jak ho známe dnes. Když už byl Vítkov trochu více zelený, tak tam chodili lidé v krásných letních dnech na procházky, často na ty večerní. Šlo ovšem o pár dní v roce. Na Vítkově je prostě dodnes znát určitý chlad.
Proč?
Vedení Národního památníku se může sebevíc snažit přilákat programem na Vítkov lidi, a nejen podle mě to tým ředitele Národního muzea Lukeše dělá skvěle, ale kolikrát za rok půjdete do muzea na výstavu? Největší bolestí Vítkova zůstává jeho špatná dostupnost. Aby bylo možné Vítkov skutečně oživit, musíme ho nejprve zpřístupnit co největšímu počtu obyvatel. Kdyby se Vítkov propojil lávkou s Parukářkou, tak by navíc vznikla největší zelená oáza uprostřed Prahy.
Parukářka podle vás netrpí špatnou dostupností?
Rozhodně ne v takovém měřítku. Je menší, intimnější a můžete se v půli cesty na „vrchol“ svatého Kříže zastavit v hospůdce. Všimněte si, že i v zimě Parukářka dost intenzivně žije. Řádí tam rodiče s dětmi na sáňkách a na dnešních plastových bobech. (smích) Tamní dětské hřiště, které jsme nechali zmodernizovat poměrně nedávno, je vůbec nejnavštěvovanějším v Praze
Dalším komplexně nedořešeným místem, z něhož jde téměř úzkost, je Olšanské náměstí.
To máte pravdu. Na proměnu tohoto strašidelného zhmotnění komunistických představ o moderní architektuře existuje už poměrně dlouho urbanistická studie, která je z důvodů velkých nákladů v současnosti nerealizovatelná. Změna Olšanského náměstí k lepšímu je jednou z výzev pro další generace, podobně jako Nákladové nádraží Žižkov, s nímž řešení náměstí souvisí.
Kdy začala doprava na Olšanské třídě opravdu sílit?
V osmdesátých letech. A dopravní situace se začala stávat neúnosnou v letech devadesátých. Pokud se s Nákladovým nádražím nezačne pracovat do deseti let, tak automobilová doprava v těchto místech zkolabuje. Nejde o odhad Pavla Hurdy, ale o jeden ze závěrů validní dopravní studie, kterou mám k dispozici.
Jak vnímáte v této souvislosti návrhy na využití budovy Nákladového nádraží Žižkov?
Nákladového nádraží se dotkněme jen okrajově, protože jsme si slíbili, že o něm budu podrobně hovořit v jiném rozhovoru. V principu ale není důležité, zda bude nebo nebude nádražní budova stát i v následujících padesáti letech. A ukažte mi zároveň někoho, kdo by se urputně bránil vzniku velkého parku uprostřed velkoměsta. Důležité ovšem je, aby došlo nejprve k vyřešení katastrofální dopravní situace na Olšanské a Želivského, které se odkládá na neurčito. Přitom se pozornost veřejnosti stáčí na mimoběžnou a zbytečně emotivní debatu o využití jedné nádražní budovy.
Jak podle vás vznikl problém s nádražní budovou a jejím využitím?
Podobně jako řada jiných pseudoproblémů, tedy z neexistence skutečného politického programu některých stran. Program nemusí přímo chybět, ale stačí, aby byl slabý. Taková strana nebo sdružení se potřebuje zviditelnit, a tak začne s demagogickým vymezováním se vůči těm stranám, které svůj program mají a reálně jej prosazují. Je to nejjednodušší a nejméně pracná cesta ke zviditelnění určité politické strany nebo jejího reprezentanta v médiích. Když se vůči něčemu vymezujete, nemusíte totiž nabízet řešení. A když, tak je většinou hodně líbivé, chytlavé a hlavně jednoduché. V realitě ovšem bývají takové projekty často neproveditelné. A jejich tvůrci to většinou velmi dobře vědí.
Kauza Nákladového nádraží už dávno překročila hranice regionu. Přesto se v ní mnozí občané Prahy 3 naprosto neorientují a domnívají se, že jde o spor, týkající se hlavně nádražní skladové budovy.
Odpovím vám v trochu jiné rovině. Věřím tomu, že lidé konečně prohlédnou politiku nejrůznějších extrémistů a radikálů, kteří jim neříkají pravdu. Nebo vyroste další a vzdělanější generace, která se naučí chápat skutečný smysl demokracie. Tedy taková generace, která bude přímo vyžadovat, aby o věcech celospolečenského významu rozhodovali lidé s patřičnou zodpovědností a hlavně znalí dané problematiky. Lidé, kteří si budou vědomi toho, co říkají.
Jinými slovy, věříte v příchod výraznější celospolečenské změny?
Nejsem prognostik, ale je jen otázkou času, kdy se dostaneme do bodu, kdy pro nás všechny bude dění ve společnosti neúnosné. Dnes má nemalý vliv generace politiků, která se bojí dělat nepopulární kroky, protože by je mohly smést. A to se musí změnit. A doufám, že někde se to už daří. Ve výčtu signálů, ohlašujících příchod změn ve společnosti, bychom ale mohli pokračovat až do Štědrého dne.
Dobrá, vrátíme se tedy tak trochu na začátek. Co byste tedy popřál občanům Prahy 3 k nadcházejícím svátkům?
Vánoce pod sněhem. Klid. Dostatek vzájemné pohody. Blízké lidi okolo sebe. A trochu zamyšlení nad tím, že přeci nejsme vzájemní nepřátelé, i když máme na řadu věcí odlišné názory.
Pavel Hurda
Narodil se v roce 1946 v Praze. Dětství prožil střídavě na Žižkově a v Příbrami. Vyučil se instalatérem a topenářem, poté vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu a následně ještě Střední průmyslovou školu stavební v Praze. V osmdesátých letech pracoval jako topič. Po roce 1990 přímo řídil řadu společností, nebo byl v jejich statutárních orgánech. Podnikatelským aktivitám se věnuje dodnes. Členem ODS je téměř od jejího počátku. Nyní působí na postu předsedy Oblastní rady ODS Prahy 3. Vykonává funkce zastupitele Hlavního města, a zároveň Prahy 3, kde je navíc předsedou Klubu zastupitelů ODS. Celý život se věnoval řadě sportů. Zajímá se o moderní umění a literaturu. Zároveň je čestným občanem Prahy 3.
Text: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
