Rozhovor s Cyrilem Höschlem rozhodně nepatřil k těm ?obyčejným?. S psychiatrem, jehož jméno je zvučným v Česku i ve světě, jsme se sešli přímo v Psychiatrickém centru Praha, sídlícím v areálu léčebny v Bohnicích. Hned na úvodní otázku ? jak se má, odpověděl, že rychle. Při všech jeho aktivitách není divu. Přes otázky z oboru jsme se už nedostali k jeho další velké zálibě. Málokdo totiž ví, že je hudebním znalcem i praktikem, který to ve své klavírní kariéře dotáhl k Bachovi i Chopinovým Mazurkám. Tuhle svou schopnost by velmi pravděpodobně nepovažoval při svém nastavení za nic nevšedního, stejně jako řadu jiných, kterými byl náš nejznámější popularizátor psychiatrie obdařen.
K psychiatrii jste se dostal tak trochu nedobrovolně – původně jste chtěl studovat jiné obory medicíny, na těch však nebylo místo. Přesto jste dnes v psychiatrii velkou kapacitou. Jak zpětně vnímáte tenhle paradox?
Já v tom kupodivu ani moc paradox nevidím, protože na rozdíl od uměleckých směrů nebo některých úzce specializovaných disciplin je medicína univerzální, třeba jako gymnázium. Do poslední chvíle nechává všechny možnosti otevřené. Po promoci se můžete profilovat od manuální medicíny, tedy chirurgie, až po filozofii nebo třeba etiku. Mezi tím vším je pestrá škála uplatnění, a to, že přelétnete z jednoho konce spektra na druhý, se stává často. Svým způsobem to ten, kdo na medicínu jde, trochu i očekává. Sám jsem na ni šel právě proto, že jsem se v osmnácti letech nedokázal rozhodnout, jestli jsem technickej typ nebo filozofickej. Je pravda, že mě tehdy nejvíc lákala FAMU.
Vyzkoušel jste ji?
Býval bych ji i zkusil, ale půl roku před přijímačkami tam vyžadovali talentovky, což obnášelo dodat nějaké fotografie, které jsem neměl. Takže jsem FAMU vzdal předem. Trošku mě to mrzelo, protože jsem věděl, že by mě to bavilo. Ale co se týká psychiatrie, neoznačil bych ji jako nedobrovolnou volbu – spíš si člověk z nabízených nebo osudem nastrčených možností vybral tu, která byla schůdná, a zároveň přinášela nějaké uspokojení. Máte ale pravdu, že jsem ještě během prvního roku na psychiatrii koketoval s myšlenkou, že z ní při nejbližší příležitosti uteču… Ale ještě před atestací se mi začala líbit natolik, že bych ji už nikdy za nic jiného nevyměnil. Je to úžasný obor. Na rozdíl od čistých přírodních věd je na něm okouzlující ten neustálý kontakt s lidmi, který jinde chybí.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že šlo o „těžké studium plné odříkání a satisfakce přišla oproti jiným profesím s velkým zpožděním“. Kdybyste tohle všechno věděl dopředu, rozhodl byste se tehdy jinak?
Ne. Ani s tím, co vím dneska, bych se nerozhodl jinak. Jenže v době, kdy se rozhodujete, stejně nikdy nevíte, co bude. Navíc zkušenost je nepřenosná, nikdy není brána dostatečně vážně, když ji sděluje někdo jiný. Člověk si ty věci musí zažít sám, aby jim pak věřil.
Vzpomínáte si ještě na váš první velký psychiatrický případ?
Vzpomínám si dobře, šlo o chronického schizofrenika, pacienta, který už tu byl hospitalizován minimálně dvacet let. Nikdo ani pořádně nevěděl, kde bydlí, protože nemluvil. Produkoval jenom „slovní salát“ (odborně inkoherence, inkoherentní myšlení – pozn. red.). Nosil nemocniční oblečení, nic svého už neměl. Tenkrát jsem se jako mladý nadšenec v domnění, že můžeme změnit svět, ujal jistého experimentu. Chtěl jsem dokázat, že je ten člověk mnohem schopnější samostatného pobytu, pohybu a komunikace, než se zdá… Že ho všichni odepsali příliš předčasně. A to se do značné míry povedlo, tedy až na to, že ho nebylo kam propustit, protože mezitím už v jeho bytě někdo byl a on nikoho neměl. Ale na té cestě jsem odhalil hodně zajímavých věcí.
Můžete uvést, které to konkrétně byly?
Například se mi tehdy podařilo proniknout do psychotikova světa a pozorovat ho zevnitř. On měl představu, že jsou všechny léky otrávené, a zároveň měl pocit, že je otrávené i jídlo, proto nejedl. Tenkrát se s tím ošetřovatelé nepárali – přivázali ho k posteli, dali mu sondu do nosu a nalili do něj rozemletý oběd. Připadalo mi to brutální, říkal jsem si, že to musí jít jinak, po dobrém. Když proniknete do toho světa, musíte zároveň pochopit, jaké myšlenkové pochody ho k tomu či onomu vedou. Říkal jsem mu: „Karle, není možný, že by bylo otrávené úplně všechno – pojďme to udělat tak, že si léky na - jdete sám“. Otevřel jsem skříň na sesterně a řekl mu, ať si všechny léky projde, třeba najde nějaký neotrávený. Nabízel jsem mu jednu krabičku za druhou a věděl, že když si vezme jednu tabletu čehokoliv, nic se mu nestane. A pokud narazíme na nějakou, kterou dobrovolně spolkne, třeba se nám podaří najít jakousi skulinu v jeho bludu, že je všechno jedovaté, a dokážeme se z něj prodrat ven.
A jak to nakonec dopadlo?
Skutečně se nám to podařilo, na konci byly takové malé hnědé tablety – talbin, taninový přípravek proti průjmu, něco jako živočišné uhlí. Prohlásil, že „tyhle nejsou otrávené“. Neřešil jsem to, přinesl mu vodu na zapití a on k mému zděšení řekl: „Jo, ale to jich musí být dvanáct“ – jinak že je nespolkne, protože teprve dvanáct je úplně bezpečných. Taky podivnej pochod, ale nezbývalo, než na něj přistoupit a pozorovat, jak do sebe nasype těch dvanáct talbinů. Pak měl samozřejmě týden zácpu, ale to jsme obětovali, protože okamžitě potom šel a naobědval se. Jakmile přistoupil na to, že aspoň některé léky z naší lékárny nejsou jedovaté, což na sobě ověřil, bude zároveň nejedovaté i jídlo, které sestra připravuje. Pro zdravého člověka jsou to nepochopitelná hnutí mysli. Pro mě to byl tehdy velký případ, protože mi umožnil proniknout do rozkošatěného labyrintu schizofrenního myšlení, který mi byl předtím naprosto nesrozumitelný – jako každému laikovi. Můžete o tom číst, vzdělávat se v medicínských knihách, ale pokud do toho nenahlédnete zevnitř, nepochopíte.
Pojďme k duševním onemocněním – myslíte si, že nějak souvisejí se sociálním zařazením lidí?
Na to je řada studií, které například sledují, jestli je v různých sociálních nebo socioekonomických skupinách výskyt duševních poruch stejný nebo se nějak liší. Jde o hodně složitý problém a odpověď zní ano i ne. Ne z toho důvodu, že třeba schizofrenie nebo jakákoliv jiná velká duševní porucha se vyskytují po celém světě zhruba ve stejném procentu bez ohledu na to, jestli jde o sever, jih, východ nebo západ. Stejně tak nehraje roli, jestli je země bohatá nebo chudá, průmyslová nebo neprůmyslová. Ano z toho důvodu, že při bližším ohledání přeci jen zjistíte, že se některé poruchy vyskytují častěji v určitých sociálních prostředích. Můžete například zjistit, že v centrech amerických měst se schizofrenie vyskytuje víc než třeba na venkově nebo na periferii, ale to je spíš důsledek než příčina – v tom smyslu, že nemocní, kteří přestanou být kompetitivní, už nejsou schopni soutěžit s ostatními o zdroje, bydlení, práci… A v tom žebříčku padají dolů, sejdou se spolu s jinými marginalizovanými menšinami v „ghettech“ ve středu měst. Jak americká města bohatla, bohatí se stěhovali na periferii a středy měst chátraly. Mají tam tedy opačný gradient než evropská města, kde byla v centru katedrála, okolo bohatí měšťané a chudina směrem k periferii, kde se stavěly továrny. Zcela na okraji bydleli už jen dělníci, kteří v těch továrnách pracovali a když zchudli natolik, že už neměli pomalu co jíst, emigrovali do Ameriky, kde založili středy měst. To mluvím o šedesátých, sedmdesátých letech. A je tu ještě jedno ano – v případě, že jde o takovou tu kriminální subkulturu, kde je větší výskyt pouličního zločinu, gamblerství a prostituce, v té je taky víc drogových závislostí. Jedna věc do určité míry souvisí s druhou. Když porovnáte velká města jako jsou třeba Sao Paulo, New York nebo Londýn, tak jsou si ty subkultury do určité míry podobné, byť jsou to variace na dané téma. Je tam obchod s drogama, je tam prostituce – takže říkat, že je to příliš kulturně vázáno, není pravda.
A jak je to se závislostmi a jejich výskytem?
Závislost jako taková se vyskytuje všude na světě, ale to, na čem jste závislá, je hodně kulturně dané. Ovlivňuje ji společenský kontext. U nás je „kontextuální“ droga alkohol, to je obrovský problém, ale nikomu celkem nevadí, protože pijí všichni. Ale představte si, že byste šla 28. října na Hrad a tam se rozdával heroin... V arabských zemích je to přesně naopak – když si někde zapálíte „blunt“ nebo bong či šlukovku s podivným listím, je to naprosto v pořádku, ale plechovku piva máte schovanou v maringotce pod podlahou, protože kdyby ji nějaká mravnostní policie odhalila, byl by to daleko větší průšvih, než když máte marihuanu v Praze. Ten fenomén je univerzální, ale jeho náplň je kulturně vázaná.
Jak jde k sobě psychiatrie s prevencí? U jiných medicínských oborů je prevence hodně důležitá a hlavně – je uskutečnitelná, jak funguje v psychiatrii?
Psychiatrie se od ostatní medicíny odlišuje tím, že primární prevence, která má předejít tomu, aby něco vzniklo, hodně sahá do sociální oblasti. Je možná, ale je poměrně nepřímá a týká se jiných domén. Například prevence úzkostných stavů, konfliktů v rodinách a z toho vyplývajících poruch chování v dětství i v dospělosti s následkem asociálního chování, kriminality a tak dále. To je vlastně prevence na úrovni uspořádání rodiny, legislativy nebo kultivace mezilidských vztahů, jež sahá do oblasti sociální a kulturní. Hranice mezi tím, co je ještě medicína a co už jsou celospolečenské podmínky, je velmi neostrá. Další oblast, kde se uplatňuje prevence, je zvládání rizikových faktorů. Ví se například, že rizikovým faktorem pro deprese a sebevražednost je konzumace alkoholu. Kde je velká spotřeba zejména tvrdého alkoholu na hlavu, bývá zároveň i vysoká sebevražednost. Vidět to můžete například v pobaltských republikách nebo v Rusku.
Patří mezi duševní onemocnění i hypochondrie?
Samozřejmě. Hypochondrie v psychiatrii může občas nabýt až bludné, psychotické podoby – měli jsme například pacienta, který se domníval, že má játra z PVC. Jde o příznak řady duševních poruch, někdy například deprese. Někteří depresivní pacienti se zvýšeně zabývají svým zdravím – tady je bolí, tamhle je píchá, a hned se domnívají, že mají rakovinu. Každý se trochu bojí rakoviny, ale únosné je to jen do jisté míry. Ve chvíli, kdy jsou tyhle obavy nadměrné, začnou vás handicapovat. Chováte se jinak, patologicky. Neustále obtěžujete zdravotnická zařízení, žádáte jedno vyšetření za druhým, a to, že jsou negativní, vás neuklidní, protože si říkáte: „A co když u mě mezitím nemoc propukla, musím jít za týden znova“. A takhle to jde pořád dokola. Takováhle kancerofobie, neboli chorobný strach z rakoviny, bývá často prvním příznakem rozvíjející se deprese, a někdy dokonce i psychotické deprese. Několikrát jsem ve své praxi zažil, že hypochondrie začala jako příznak deprese a po letech se u toho člověka skutečně vyvinula rakovina… Připomíná to tu anekdotu, jak má na hřbitově hypochondr náhrobek a na něm je napsáno: Já jsem vám to říkal.
Mnohdy rychlejší léčba psychického onemocnění pomocí léků versus dlouhodobější psychoterapie? Jak vnímáte tyhle dvě varianty? Přikláníte se k některé?
Tady se nedá přiklánět k jednomu nebo k druhému, protože se tu rozhoduje na základě dvou na sobě bohužel nezávislých aspektů. První je medicínský, kdy je v některých případech na místě rychlá léčba – například u lehčích reaktivních stavů nebo prvovýskytu afektivních poruch. Naopak u vleklých „neurotických stavů“, panických stavů nebo fobií je nepochybně zapotřebí dlouhodobá psychoterapeutická péče. Když znáte problémovou oblast, tak se podle ní rozhodujete. Druhý aspekt, který se čím dál tím víc dostává do popředí, je ekonomika. Dnes prostě neléčíte ani tak podle toho, co by bylo třeba, ale podle toho, co vám pojišťovna zaplatí. My tu pořád z poloviny fungujeme jako charita a je to čím dál tím obtížnější. Například dobře víme, že pacientům s psychózami a jejich rodinám by prospěla psychoedukace – to znamená, že kromě toho, že jsou řádně léčeni, by se jim měl někdo věnovat v tom smyslu, že jim vysvětlí povahu onemocnění, proč je důležité, aby brali léky a tak dále. Je důležité, aby chorobě rozuměli, protože v psychiatrii je často velkým problémem náhled. Pacienti, a zejména ti nejvíc nemocní, si svou chorobu nejmíň uvědomují. Jenže tohle všechno musíme dělat zadarmo, protože nám to nikdo nezaplatí – ani ti pacienti, kteří na to nemají, ani pojišťovny, pro které to není zdravotnický úkon. Charita psychiatrii zásadně ignoruje – ta se věnuje dětské onkologii a takovým těm viditelným handicapům jako je třeba paraplegie (pozn. red. úplné nebo částečné ochrnutí svalů v dolní části těla způsobené nemocí nebo poraněním míchy). To je sice v pořádku, ale na duševně nemocné se téměř nikdy nedostane. Zrovna tak jsme ze zákona povinni mít tady sociální pracovníky – někoho, kdo nemocné uvede zpátky do života, pomůže jim sehnat práci, brání je před zlou vůlí úřadů... Přestože nám to zákon nařizuje, nikdo tyhle pracovníky nezaplatí – ani pojišťovna, ani ministerstvo, které nám na ně sice kdysi přispívalo, teď už ale nedává nic. A takhle bychom mohli jít dál… Tím se vracím k vaší původní otázce – volba mezi akutní minimalistickou nebo komplexní a dlouhodobou léčbou závisí na povaze onemocnění, což by bylo dobře, ale bohužel i na ekonomice, a to už zas tak moc dobře není…
Jaký je váš vztah k farmakologii? Přeci jen je to obor, který vám byl hodně blízký…
Stále je mi blízký a zejména v psychiatrii je psychofarmakologie obor nesmírně krásný, protože má svou logiku, což se dá sledovat už od nástupu psychofarmak na počátku 50. let. I když se vám to možná nebude zdát, jde o obor dost srozumitelný a poměrně jednoduchý. Přestože v něm nedošlo k žádné serendipity, tedy nějakému náhlému objevu, zaznamenal značný pokrok. Například v tom, že při zachování účinnosti jsou dnes léky uživatelsky přátelštější, než byly třeba v šedesátých, sedmdesátých letech, kdy se pacienti v šedivých župáncích kývali u zdi léčeben pro dlouhodobě nemocné. Dnes umožňují zkrátit dobu hospitalizace, vracet lidi rychleji do jejich pracovního a rodinného prostředí a mnoho z nich funguje ve větším spektru než tehdy.
Důležitým úkolem je pro vás vychovat generaci mezinárodně uznávaných výzkumníků, kteří by českou vědu drželi nahoře. Jak se toho dá docílit?
Docílit se toho dá tak, že když jste v manažerské pozici – v mém případě ředitele a přednosty kliniky – kladete důraz právě na vědecký výkon a ubíráte na věcech, které s ním nesouvisí. To znamená, že tihle lidé zde mají relativní svobodu, nikdo nekontroluje, kdy přijdou nebo odejdou, protože to není podstatné. Podstatný je výkon, takže když někdo dlouho nic nevyprodukuje, začne mít problémy. Tím nastavujete určitý rastr, který vám jako selekční tlak v přírodě dřív nebo později vybere vědecky kompetitivní jedince. Kromě toho samozřejmě vyžadujete, aby vaše oddělení za něco stála a aby se ti pracovníci chovali slušně. Vždycky je to tak, že věda je něco jiného než klinická práce. Tady to máme rozdělené jen částečně – jsou tu lidé, kteří dělají jenom vědu a s pacienty vůbec nepřijdou do styku. Pak jsou tu ti, kteří dělají jenom kliniku, a nakonec je tu velká skupina těch, kteří dělají obojí. Vyžadujeme, aby i klinická praxe měla nějaký standard, který je mezinárodně srovnatelný. U nás nejsou v oknech mříže, žádné omezující podmínky, což s sebou nese zvýšené nároky i na střední zdravotnický personál. Prostředí vytvářejí do značné míry sestry, sama jste se s tím určitě setkala. Když přijdete někam na středisko nebo do nemocnice, může mít pan doktor zlaté ručičky, ale když je sestra ve vrátnici protivná jak půlnoc, tak vám nepomůže nic. Na to u nás máme vynikající vrchní sestru. Je tu poměrně velká fluktuace – ve chvíli, kdy se někdo nechová k lidem slušně a s plným respektem k jejich osobní důstojnosti, letí. I kdyby tu byla dementní babička nebo dědeček, v našem zařízení se jim nesmí říkat „babi“ nebo „dědo“ – je to prostě „pan inženýr“, i když už ani neví, jak se jmenuje.
Když se ještě vrátíme k samotnému úkolu vychovávání uznávaných výzkumníku, daří se vám váš záměr?
Myslím, že z velké části ano. Už jsou tu vyprofilované vědecké hvězdy s minimálně celoevropským renomé – jako třeba profesor Horáček, což je generátor hypotéz a vychovává tu další generace Ph.D. Působí tu například Martin Brunovský, neurolog, a zároveň matematický mozek. To jsou lidi, kteří tady nakonec uvízli jako v pavučině, a já doufám, že na dlouho, protože tvoří vědecký profil ústavu, který se neustále zlepšuje. Nedávno třeba vyšel jeden celosvětově určující článek o neurobiologii deprese a jako zdroje jsou tam uvedené tři práce odsud. Když si uvědomíte skutečnost, že ten text vyšel v Americe a měl možnost čerpat z celé zeměkoule, kde jsou takových ústavů tisíce, je to úžasný úspěch, který vám udělá radost.
Pojďme k popularizaci, prostřednictvím které se snažíte psychiatrii zpřístupnit veřejnosti. Považujete ji za jeden ze smyslů svého života?
Určitě ano. Tady se prolínají dvě věci – k tomu, aby byl někdo dobrý popularizátor, musí mít lásku k jazyku, a zároveň je důležité, aby uměl zjednodušovat, ale přitom neobětoval celou pravdu. Popularizaci se věnují lidé, jejichž myšlení se v podstatě zakládá na selském rozumu, a myslím, že je to i můj případ. V chápání vědy jsem poměrně jednoduchý člověk. Je důležité si tenhle redukcionismus plně uvědomovat. Fakt, že ty věci nevidíte tak složitě, vám umožňuje zjednodušovat a přitom moc nelhat. Svým způsobem je to handicap, ale zároveň i vloha, kterou mívají třeba učitelé oblíbení u dětí. Dokážou je zaujmout, vykládat historii v příbězích a ne na ně chrlit všechny složitosti najednou. Psychiatrie si podle mě popularizaci enormně zaslouží, protože jde o obor, o kterém kolují naprosto zkreslené představy. Vinu na tom ale nese psychiatrie sama právě proto, že své pochody neuměla zpřístupnit. Snad až na Freuda, který byl ohromný popularizátor. Vykoledovala si stigma, jež si přinesla ze středověku a jehož se nedokázala zbavit, přestože už se vnitřně proměňuje, a právě o tom je třeba podat zprávu. Je důležité neustále říkat, co je nového, jak to dneska vypadá, že už se tu lidé nechytají do svěracích kazajek…
Vzpomenete si ještě na organizaci návštěvy Karla Poppera v Praze? Jaké pro vás bylo setkání s jedním z nejvýznamnějších myslitelů 20. století?
Patří k mým největším životním zážitkům, předčilo veškerá očekávání. Už to, že přijel, byl zázrak. V té době byl dost starý, bylo mu přes devadesát let.
Otázka z úplně jiného soudku – jakým způsobem jste zvyklý odpočívat?
Popravdě já vůbec neodpočívám, někdy by si člověk lehl na podlahu a koukal do stropu nebo pánu bohu do oken, ale na to není čas. Když vypínám v půl třetí ráno počítač, odpočívám tím, že jdu na těch pár hodin spát. Nic mezi tím není. Všechny takové ty zdravé zásady, které vykládáme jiným, sám samozřejmě nedodržuju. Měl bych se víc pohybovat, ale místo toho se na moje kolo práší. Ale jednou za rok si vyjedu do Řecka a tam se válím na svých tajných místech, na kterých nikdo není.
Kdo nebo co vás zaručeně rozesměje?
Rozesměje mě každej, kdo umí vykládat fórky nebo je situačně vtipnej. Když tady zrovna koukám na vaše minulé číslo se Štěpánem Marešem, pobaví mě Zelenej Raoul. Rozesměje mě většina židovských anekdot, které jsou tak zvláštně nostalgicky jímavé. Myslím, že mám smysl pro humor – i tady je spousta legrace s kolegama…
A závěrem… Jak vzpomínáte na období, kdy jste byl ubytovaný na koleji ve Slavíkově ulici na Žižkově?
Na dobu své mladosti vzpomíná každý rád – kamarádi, spolužáci, první lásky, studentský život, neznámá otevřená budoucnost… Dneska už člověk ví, že má to hlavní za sebou. Ale na druhou stranu to tehdy bylo kontaminované režimem. Nejsem z těch, co všechno černobíle kritizují nebo chválí, ale ten režim nám léta mladosti skutečně kazil. Pamatuju si, jak nebylo možné nikam odcestovat, jak nás na vrátnici kontrolovali… Ale měl jsem spolužáka, který třeba dělal to, že v deset hodin večer naladil tranzistorák a spustil ho na rybářském prutu z pátého patra doprostřed ulice. V tu dobu hráli na moskevském rozhlase sovětskou hymnu, protože tam už byla půlnoc… Takže se pár měsíců po okupaci sovětskou armádou Slavíkovou ulicí rozeznělo: Sajuz něrušimij… Lidi otevírali okna a nelichotivě na něj řvali, ať to vypne. On na to: „Koukám, že jste neuvědomělí, tak vás tady politicky školím“. Proti tomu bylo těžké zasáhnout. Pak mu domlouvali, ale on na tom trval, byl to recesista. Nakonec po prvním ročníku emigroval. Takových věcí jsme zažívali dost a mám na kolejní život i krásné vzpomínky. V té době ovšem ještě za rohem nebyla moje oblíbená řecká restaurace Olympos.
Jaký vztah máte k Žižkovu dnes?
Máme tam jednu z kanceláří, v Řehořově ulici je sídlo České lékařské akademie, kterou jsem asi před sedmi lety založil. Občas zajdu do Atria na koncert nebo do Paláce Akropolis… A je tam i hudební škola, kam chodí moje vnoučata.
Cyril Höschl
Narodil se 12. listopadu 1949 v Praze. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Poté působil jako psychiatr a vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a univerzitní pedagog na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde byl sedm let zároveň i děkanem. Přednášel na univerzitách v USA a v Kanadě, je zasloužilým členem britské Royal College of Psychiatrists, zakládajícím členem Učené společnosti České republiky a mnoha dalších mezinárodních odborných společností. V minulosti působil jako prezident Evropské psychiatrické asociace a Federace evropských lékařských akademií. Publikoval na sto odborných prací z oblasti psychoneuroendokrinologie, psychofarmakologie a psychiatrie. Přispívá k popularizaci psychiatrie, za což mu byla letos udělena hlavní cena Academia Film Olomouc (Cena za celoživotní přínos popularizaci vědy). Bohatá je i jeho publicistická činnost, hojně spolupracuje jak s českými, tak i prestižními zahraničními periodiky.
Text: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
