„Sranda je asi největší lék“
Spisovatel, scenárista, dramatik, herec, textař… Český národ zná Zdeňka Svěráka v mnoha rolích. V anketě Největší Čech se umístil na 25. místě, těsně za Jaroslavem Seifertem, nositelem Nobelovy ceny za literaturu. „Jeho“ Cimrman byl první, nakonec však diskvalifikovaný. Ať už v autorské dvojici s Jaroslavem Uhlířem, synem Janem Svěrákem nebo Ladislavem Smoljakem, do svých děl umí pokaždé vtisknout spolehlivou dávku osobitého laskavého humoru. A nezapomněl na ni ani při našem rozhovoru…
Před pár týdny jste vydal druhou sbírku povídek. Ta první byla velice úspěšná. Bylo pro vás o to těžší napsat Nové povídky?
Na jednu stranu mě povzbudilo, že se prvního dílu prodalo sto tisíc výtisků, což je dnes neuvěřitelně moc. Na druhou stranu nebylo jisté, jestli bude pokračování stejně dobré nebo lepší. Samozřejmě jsem chtěl, aby bylo lepší, protože do prvních Povídek jsem zařadil i velmi staré věci z mládí. Naproti tomu tyhle nové vznikly v průběhu posledních tří let, takže kdyby se nepovedly, ukázalo by se, že se zhoršuju.
Na záložce první knihy uvádíte, že „povídka je záhon a román je pole“. Proč vás neláká práce na poli?
Nejsem ten typ, který by dovedl tak dlouho sedět o samotě a psát tlustou knihu. Ani jako čtenář je nemám rád a vždycky mi trvá hodně dlouho, než je přečtu. Na povídkách mě baví, že mají svou pointu, tedy aspoň některé. Tenhle literární útvar mě lákal už od studentských let – Čapek, Neruda nebo i povídky od Gorkého a Bunina. Ty všechny jsem hltal a říkal si: „To bych chtěl!“ Do románu bych se nepustil, ani bych to neuměl.
Co je pro vás na psaní nejtěžší? Škrtání?
Dnes už ho dělám rád. I když dřív bývaly doby, kdy byl člověk opojen každou větou, kterou vyplodil, a připadalo mu škoda, ji škrtnout. Ale Láďa Smoljak mě už v mládí naučil, co udělá škrt. Že vlastně dává ožít tomu, co škrtnuté není. Takže pokud se mi v povídkách podaří najít něco zbytečného, jsem šťastnej a bez lítosti to vyhodím.
Co si vybavíte při téhle větě? „Jsem tak silný, že bych popadl býka za rohy, povalil ho do písku a žvýkal jeho syrové maso těmito svými zuby.“
To je věta z pravěku, kdy jsem hrál jako student Svěrák pod režijním vedením studenta Smojlaka. Šlo o postavu druhého mladíka ve hře Záletná ševcová od španělského spisovatele Lorcy. Já a první mladík Bedřich Kaněra jsme byli smíškové a po téhle větě se nám nedařilo udržet vážné tváře. Ale na premiéře jsme je udrželi. Tam totiž člověk dostane strach. Sám jsem si s odstupem říkal, proč že jsem se na tu dráhu vlastně dal, když jsem z hraní neměl vůbec žádnou radost – to byl destilovanej strach a těšení se na konec.
Ale teď už si to užíváte?
Teď ano. Je to tím, že když hrajete ochotnické divadlo, je vám většinou umožněno hrát roli jen dvakrát třikrát, víckrát ne. Jenže teprve po padesáté repríze se osvobodíte od všech těch strachů, trém a paměť už vám nedělá potíže – takže si hraní konečně můžete užívat. Čili já si myslím, že kdyby bylo každému ochotnickému souboru dopřáno těch padesát repríz, byl by mnohem lepší.
Stále vás na divadle hlídá pan Weigel, jestli nepřehráváte?
Jarda Weigel si nenechá ujít příležitost, aby mě nezkrouhnul, když do toho náhodou trochu víc šlápnu a barvím hlasem. To vždycky zamumlá pod fousy: „Pan herec…“ (se smíchem předvádí).
V jednom rozhovoru jste zmínil, že vašimi nejoblíbenějšími rolemi jsou Prácheňský ze Záskoku a Louka z Kolji, tedy dost rozdílné postavy.
To rozhodně jsou – už tím, že jedna je filmová a druhá divadelní. Ve filmu se nesmí hrát jako na divadle, tam je všechno daleko komornější a niternější. Nemusíte křičet a je vám rozumět, kamera vám vidí zblízka do očí. Kdežto v divadle musíte počítat s tím, že je někdo i na balkóně. Role jsou to rozdílné v mnoha směrech, ale Prácheňského si užívám jako šmíráka. U něj se nebojím jít do patetických poloh, protože takhle to oni dělali.
Jeden film jste točil s paní Věrou Chytilovou, která má reputaci velmi svérázné režisérky. Nebál jste se?
Vyřešil jsem to jednoduše a myslím i chytře. Ona mě vlastně požádala o záskok – protože ta figura už byla roztočená, hrál ji divadelní režisér Ladislav Smoček. Pak ale nějak nemohl a já měl podobnou postavu jako on. Takže když za mnou přišla, řekl jsem jí: „Paní režisérko – ano, ale jakmile na mě budete křičet, tak já nejenže budu horší a horší, ale prostě půjdu pryč, protože to nesnáším.“ Tak mi slíbila, že na mě nebude křičet, a vypadalo to následovně: „Pan Svěrák výbornej jako vždycky, ale Bolku, ty seš děsnej…“ Třeba ten záběr opakovala proto, že jsem byl špatnej já, to nevím. Každopádně jsem z toho pokaždé vyšel výborně. (smích)
Divadlu Járy Cimrmana kdysi Bohumil Hrabal předpověděl maximálně sedm let. Čím si vysvětlit tak obrovský zájem, který stále trvá? Jak to berete vy osobně?
Já? Jako štěstí. Ať to vysvětlí někdo jinej, já si to prostě budu užívat. Užívat si toho zázraku, že vtipy a situace, které jsme vymysleli, když nám bylo třicet, jsou pořád ještě pochoutkou i pro generaci našich vnuček a vnuků. Většinou se dědova legrace bere jako: „No jó, náš děda zase bude vyprávět o tý válce…“ (smích) A nás chápou jako zdroj komična – ne, že bychom jim byli komický jako dědkové, ale… To je prostě nevysvětlitelný zázrak a taky důkaz toho, že humor nestárne tak rychle, jak jsem si myslel.
Vaši diváci znají texty nazpaměť, kolikrát hru slyší třeba stokrát, a až pak se dostanou do divadla. Berete to jako výhodu, nevýhodu, nebo nad tím vůbec nepřemýšlíte?
Na jednu stranu je milý, že to znají a chodí na to v podstatě jako na operu, u které diváka zajímá provedení a ne obsah. Ale na druhou stranu občas dojde k tomu, že prozradí pointu pro ty, kteří text neznají. Třeba ve hře Posel z Liptákova je scéna, ve které se Hlavsa dívá do kamen, a někdy se stane, že dřív, než Jarda řekne Petr Bezruč, předběhne ho někdo z hlediště. A to nejsme moc rádi.
Smysl pro mystifikaci ve vás kvetl už od základní školy, kdy jste psal povídky o svém spolužákovi Jirkovi Zvolánkovi alias Pérákovi. Taky jste rád předčítal své slohy, vybavíte si zpětně některý?
(Přemýšlí) Musím se přiznat, že ne. To už jsem neudržel. Ale hrozně mě na tom těšilo, že se třída směje. Stejně tak jsem se těšil, když jsme byli na chmelu, na prázdninový brigádě nebo na osadě – až se večer zhasne a bude se vyprávět. Už jsem si chystal, co jim ten večer řeknu, a to blaho, že se celá světnice zasměje, to mě asi přivedlo k tomuhle povolání.
Ráda bych se na chvilku zastavila u Obecné školy, konkrétně u Igora Hnízda, jehož předlohou byl váš opravdový učitel Václav Mejstřík.
Jako děti jsme ho baštily, ty jeho hrdinské příhody… Všechny sice nemohly být pravdivé, ale skvěle posloužily k tomu, aby nám imponoval – celé třídě včetně těch největších rošťáků. Kázeň neměla na starosti jen rákoska. Hodně na nás zapůsobilo i to, že četl ze svých vlastních knížek – psal knížky pro děti, a když vyprávěl například o psovi, který se jmenoval Negrínek, nikdo ani nedutal.
Snažil jste se mu ve své pedagogické praxi nějak přiblížit?
Vzal jsem si z něj to, že nejlepší je třídu něčím zaujmout. V hodině literatury to jde, horší je, když učíte mluvnici. Ale i tam se dají najít způsoby, jak překvapit a upoutat.
Určitě jste se hodně těšil na hodiny, na kterých jste přednášel Aloise Jiráska…
Toho jsem tak miloval, že jsem měl vybrané pasáže, které budou tutově bavit. Fakta z jeho života, jak málem ztratil zrak, a pak mu jeho kamarád Thomayer, po kterém se jmenuje nemocnice, říkal: „Musíš přestat psát a dívat se do zeleného, chodit lesem.“ To je bavilo, že se díval do zeleného a vrátil se mu zrak. Z Mejstříka jsem si vzal tohle a jinou zásadu jsem převzal od kantora – matikáře, kterého jsem na gymnáziu skoro nenáviděl. Že učitel musí být trochu herec, musí dělat přísnějšího než je – a pak, když uzdu trochu popustí, studenti jsou vděčný. Ale začít tak, jako já v Měcholupech: „Nebojte se mě, já jsem hodnej a mám smysl pro legraci …“ (smích) To nefunguje.
Jestli se nepletu, u žáků jste měl přezdívku přítel, že?
Ano, tak mi říkali moji studenti na gymnáziu. To musí člověka zahřát, ne? Tak nebylo to nejhorší, ale pak se mi přiznali, že mi říkali přítel bobulka. Žatecko, kde jsem učil, je chmelařská oblast. K chmelu tam mají blízko od dětství, a já Pražák jsem je poučoval o sklizni chmele. (smích) Vykládal jsem jim o chmelových bobulkách a oni se tomu smáli, protože jim odjakživa říkali šišky.
Doslechla jsem se, že rád chodíte na Žižkově Bořivojovou ulicí, říkáte jí „ulice čtyř Jaroslavů“ – Seiferta, Ježka, Haška a Uhlíře. Máte na Žižkově ještě nějaké další oblíbené poetické místo?
Někdy si vyšlápnu na Vítkov k Žižkovi na koni. Divím se, jak je velikej, a říkám si, že málokdo možná ví, že je to prý třetí největší jezdecká socha v Evropě. Užívám si to. Nebo projdu tunelem pro pěší do Karlína, tam je to jinej svět. A občas se podívám i na cyklostezku, která teď vede místo kolejí – byl to dobrý nápad. Jednou si ji chci projít celou.
Jak zpětně vzpomínáte na své první „nenucené“ stěhování do Žižkovského divadla?
Máte pravdu, šlo o první dobrovolné stěhování našeho divadla. My už jsme chtěli ze Solidarity pryč, nebylo to moc hezké prostředí. Zachyceno je i ve filmu Nejistá sezóna. Navíc jsme se po listopadu báli odlivu diváků a přáli si být blíž k centru, ale ne zase úplně v něm. Na to je Žižkov ideální a kdysi se tu dalo i zaparkovat, než vynalezli ty modrý čáry. A sedí nám to tu i velikostí, 250 míst je pro nás ideální.
Na druhou stranu je pořád vyprodáno…
To ano, ale takhle máme diváky blízko. Když pak přijedeme do nějakého velkého divadla, kde je třeba kryté orchestřiště, lidi jsou hrozně daleko. Je to velký rozdíl, dokonce i dýl trvá, než se k vám vrátí smích. Jsme rádi za tohle divadýlko a nakonec se nám ho podařilo pojmenovat po Járovi Cimrmanovi. Ale bylo to těžké – přejmenujte Masarykův dům... Ten tu zůstal, ale je v něm Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.
Velká část filmu Vrchní, prchni! se odehrává na Žižkově. Spolu s Daliborem Vránou a Ing. Králíkem bydlela vaše postava pana Pařízka ve Vozové ulici. Natáčela se tu i legendární scéna se stěrači a ostřikovači. Vzpomenete si na to ještě?
Vzpomenu si vždycky, kdykoli tudy jedu. Jsem moc rád, že tam skoro všechno takhle zůstalo, protože ta scéna vešla do povědomí jako symbol filmu. Jednou se mi stala taková věc – na křižovatce mi chcípnul motor a já jsem zoufale tlačil svoje auto pryč. Řidiči, místo aby mi pomohli, tak na mě volali: „A co stěrače? Stírají?“ (smích)
O Žižkově se mluví jako o rázovité, specifické až magické čtvrti. Jak ho vnímáte vy?
Na Žižkově to v předtelevizním věku společensky žilo. Vemte si jen to množství hospod – kolik jich má například Bořivojovka. Čili ten Hašek měl kam chodit, Seifert se měl kde inspirovat. Taky mě na tom baví, že jsem svědkem proměny špinavého, šedivého Žižkova v město s ulicemi, na které je radost pohledět. A to se měl Žižkov původně jmenovat Rudolfov.
Opravdu?
Bylo to v době, kdy se měl Žižkov stát samostatnou čtvrtí. Proběhlo všelidové hlasování a někteří se chtěli zavděčit korunnímu princi Rudolfovi, aby jim třeba na radnici něco přihodil… Ale nakonec to vyhráli Žižkováci.
Už jste zmínil různé zdejší podniky, jsou tu i dva kultovní – Hospoda U vystřelenýho oka a Restaurace U Dvou hrabalů. Navštívil jste je někdy?
Byl jsem jen jednou U vystřelenýho oka. To je vlastně humor, kterej děláme i my v divadle – ty velikány ctíme, vážíme si Žižky, že byl tak skvělej bojovník a obránce Vítkova, ale zároveň jsme schopni pojmenovat restauraci U vystřelenýho oka, čili tam se mixuje obdiv se znevažováním.
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana patří mezi silnou kulturní trojku, do které spadá i Kino Aero a Palác Akropolis…
V Kině Aero jsem párkrát byl, v Paláci Akropolis jenom jednou. Vím, že v něm koncertuje kdekdo a je to oceňované hudební centrum, ale bohužel na něj nemám čas.
Aero je jedno z mála klasických kin, které se v Praze udrželo, dnes už jasně převládají multikina. Čemu dáváte přednost?
Multikina nemám rád z mnoha důvodů – jednak je tam pro mě většinou zvuk příliš nahlas a druhak jsou všechna naprosto stejná. A co hlavně: my, co děláme komedie, čekáme, kdy a jak moc se budou lidi smát. Jenže tam je smích tlumenej kobercem a charakterem stěn, takže ho pořádně neslyšíte, kdežto v klasickým kině se ozývá jako v divadle. Jsem odchovaný starým biografem, kde nebylo tolik místa na nohy, vrzaly židle… Nejvíc vzpomínám na vršovický kino Vzlet, to už teď neexistuje. Patřilo Sokolu Vršovice a uvaděče tam dělali cvičitelé, ke kterým jsem chodil. Já jsem řekl: „Nazdar, bratře!“ On odpověděl: „Nazdar!“ A utrhl mi lístek. (smích)
V jednom z rozhovorů jste zmínil, že Češi mají vyšlechtěný smysl pro humor a že je český humor jedinečný. V čem myslíte, že se dají najít kořeny téhle jedinečnosti?
Myslím, že humor je ovlivněn historií českého národa. Přeci jen ležíme v takovém citlivém místě Evropy. Právě humor byl často jedinou zbraní, která národu zůstala, aby mohl vzdorovat – aspoň vnitřně.
To máte bělohorskou katastrofu, války… Tu druhou světovou pamatuju. Šest let temna a smrtelného nebezpečí, že když řeknete vtip na Hitlera, půjdete třeba do koncentráku A přesto se tu humoru dařilo. Snad proto, že jiná zbraň nebyla po ruce. A za takzvanýho totáče byl humor jakýmsi dorozumívacím znamením: „Aha, my máme stejný názor na ty nahoře.“ Vždycky byl namířen proti těm nahoře, který nás utlačovali. V takovémhle národě se pak vypěstuje zvláštní citlivost a vnímavost pro vtipy, které nemusí být polopatické. Stačí jen náznak a člověk už si to dotvoří.
Poslední dobou se u nás začíná vyskytovat jakési národovectví, které mnohdy hraničí s rasismem a xenofobií. Jaké rysy má podle vás zdravá národní hrdost?
Já tu národní hrdost mám a nemám. Myslím, že bychom se nejdřív měli starat o to, abychom měli být na co hrdí, a pak se teprve zajímat o to, jestli máme nějakou národní hrdost. Já byl odchovaný takovou tou vlasteneckou myšlenkou po předcích. Takže mě dřív třeba dojímala Nerudova báseň, která se jmenuje Láska a která končí: „Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, tebe bych, národe, tebe bych nepřežil.“ Teď, když si to čtu, říkám si, že vlastně nemám celej ten národ rád. Některý lidi až skoro rád nemám. Řekl bych, že máme mít tuhle zemi rádi z mnoha důvodů. Je to náš domov a stálo to hodně životů, než jsme se dostali tam, kde jsme – než jsme získali samostatnost a všechny ty věci, po kterých jsme toužili, jako jsou svoboda, demokracie a tak. Ale myslím, že bychom měli to srdíčko roztáhnout, aby se do něj vešly i jiný národy a dobrý lidi, který v nich žijou. Třeba Evropa. A aby se tam vešel svět, protože zeměkoule je vlastně náš domov. Proto nejsem zastáncem toho, že by měl být na školách vyučovaný předmět výchova k vlastenectví. Ať se děti učí pořádně češtinu, dějepis, zeměpis, angličtinu – ať jsou z nich vzdělaní občané, kteří se nedají opít rohlíkem.
Jak byste charakterizoval českou povahu, českou mentalitu?
O definici české národní povahy už se pokoušelo hodně lidí a já si na to netroufám. Můžu vám říct jen pár znaků. Naše historie a zeměpisné umístění dalo národu schopnost přizpůsobit se. Ta byla nutná k přežití. My jsme na to s Láďou narazili ve filmu Jára Cimrman ležící, spící. Zatímco Tyrš se držel hesla: „Přeskoč, přelez, jenom nepodlez!“, Cimrman říkal: „Můžeš i podlézt, ale pak se narovnej!“ (smích) Takoví jsme, je v tom i rys opatrnictví a to, že si necháme líbit víc než ostatní národy – a to neříkám jen o jiných, ale i o sobě. Jsme prostě zvyklí na to, že nám někdo poroučel, a těžko si navykáme tomu, že „tohle si přece nemůžeme nechat líbit!“ To už musí bejt, aby lidi vyšli na Václavský náměstí a řekli dost. A už tady bylo tolik příležitostí…
Blíží se Vánoce, pro mnohé nejkrásnější část roku. Ve vaší povídce Betlémské světlo padne zmínka o tom, že bílé Vánoce jsou ty nejhezčí. Jak je vnímáte vy?
Já je potřebuju jako malej kluk, kterej dostal od Ježíška sáňky! To se mi jednou stalo, tehdy nebyl sníh a já jsem je tahal po chodníku a byl zoufalej. Když jsou Vánoce na blátě, je to pro mě poloviční radost. I dneska, protože krajina zkrásní tím, že se nabílí, všechna špína zmizí a já v tom rád chodím, dejchám a koukám se. Sníh je pro mě největší vánoční dárek.
Přijde mi, že z vás sálá takový pocit pohody, jste pořád usměvavý. Když vás přepadnou chmury, což se taky musí stávat, jak se přes ně dostanete? Že vy máte tučňáka?!
(smích) Nejsem z těch lidí, kteří by léčili smutnou náladu třeba tím, že si pustí veselý písničky. Na to nemám chuť, v tu chvíli jsou mi veselý písničky protivný – a že jsme jich něco udělali i my sami s Uhlířem. Smutnou náladu si člověk musí odžít, to patří k životu zrovna jako veselost. Tím víc si pak vážíte toho, když přijde legrace. Takže lékem je pro mě buď to rozchodit, vyjít si na chalupě do lesa, nebo přijít mezi kluky. Mezi dědky, kteří si říkaj kluci. Jeviště vás totiž zbaví všech bolestí – zubů, hlavy… Jste tam dvě hodiny bez bolesti, protože máte jiný starosti. A ta sranda je léčivá, když ji přijímáte, i když ji rozdáváte. Je to asi největší lék.
Zdeněk Svěrák
Narodil se 28. března 1936 v Praze. Vystudoval VŠ pedagogickou. V letech 1958 až 1961 působil jako pedagog na Žatecku. Následně jako redaktor Československého rozhlasu a scénárista Filmového studia Barrandov. Je autorem scénářů mnoha úspěšných filmů, za ty ke snímkům Kolja a Vratné lahve byl oceněn Českým lvem. Kolja navíc vynesl rodinné autorské dvojici Zdeněk Svěrák – Jan Svěrák i Oscara a Zlatý glóbus. Nezanedbatelnou je i jeho filmová herecká kariéra. Důležitý v jeho profesní kariéře byl rok 1967, vedle založení Divadla Járy Cimrmana se potkal s Jaroslavem Uhlířem. Společně složili víc než 400 písní. V roce 1994 stál u zrodu rehabilitačního a poradenského centra Paraple. Je autorem několika knih, převážně pro děti.
Text: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
