„Nejsme Praha, ale Žižkov!“
Se zastupitelem, předsedou ČSSD v Praze
Doma na Žižkově
Jak dlouho žijete v Praze 3?
Čtyřicet let a čtyři měsíce. Narodil jsem se tady.
Co se podle vás na území třetí městské části za uplynulých dvacet let změnilo k lepšímu a co naopak k horšímu?
K horšímu se změnily především vztahy mezi lidmi. Doba je uspěchaná a tvrdá. Na druhou stranu se stačí jen podívat, jak vypadají domy, parky nebo kolik je tady krámků. Celkově městská část vypadá lépe než v osmdesátých letech.
Jak byste charakterizoval genia loci Žižkova?
Viktorka Žižkov, Franta Sauer, hospoda na každém rohu a fakt, že se tu lidé navzájem znají.
Jaká jsou vaše oblíbená místa v Praze 3? A čím je podle vás dnes, v dobrém slova smyslu, naše městská část unikátní?
To nesmím na nic zapomenout, ale určitě se mi nepodaří vyjmenovat všechno (smích). Rád vzpomínám na to, jak jsme jako studenti gymnázia měli školní jídelnu v restauraci U sadu, která je na Škroupáku. To se jen tak někomu nepovedlo. Oblíbeným místem je pro mě samozřejmě stadion Viktorky Žižkov. Mám rád také parky. Je mi trošku líto „Žiďáků“ neboli Mahlerových sadů, které byly podle mého názoru lepší, když tam nebyla televizní věž. Krásné místo je také na Parukářce. K mým oblíbeným patří i sportovní areál Pražačka. Jednou za čas rád navštívím i Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Mezi má zamilovaná místa patří i Žižkaperk, neboli Žižkovo náměstí, kde jsem prožil své dětství a mám na něj spoustu krásných vzpomínek. Bydleli jsme totiž na rohu Radhošťské ulice. Nesmím zapomenout ani na žižkovské hospody. Výborné vzpomínky mám na hospodu Na Radhošti, kam jsem jako malý kluk chodil tátovi pro pivo. U výčepu tam stáli tři pánové a vždycky mi přišli divní. Dnes už vím, že byli přiopilí. Hrozně moc jsem na ně koukal, protože jsem je znal z televize. Jmenovali se Vinklář, Bláha a Krampol. Pozornost si zaslouží určitě i dětské hřiště Pod Kapličkou, které je až na konci Prahy 3, vzadu na Jarově. Prakticky v každé ulici je něco zajímavého. Je tu spousta drobných hezkých míst, která znají jen lidé z blízkého okolí a o tři bloky dál už o nich nevědí. Nejsme Praha, ale Žižkov. Tak to prostě je. Unikátní atmosféru Žižkova vytváří i lidská pospolitost, která dnes není ve městech běžná. Místní obyvatelé ji mají rádi.
Roky s Viktorkou
Kdy jste se poprvé setkal s fotbalem?
To je už moc let. Jako každý kluk jsem i já kopal do meruny. Nikdy by mě ale nenapadlo, že skončím na Viktorce Žižkov. Se spolužákem jsem dost často chodil na hokej na Spartu. Jeho babička nám dokonce ušila takové prťavé vlaječky, abychom mohli dobře fandit. Postupem času jsem začal chodit i na Viktorku. Tam jsem zažil památný zápas Viktorka Žižkov–Blšany, kdy chytal ještě Franta Chvalovský a lidé přitom sledovali utkání i ze stromů v okolí stadionu, protože se na něj nemohli dostat. Od té doby jsem na zápasy chodil čas od času. V roce 2004 za mnou přišli majitelé Viktorky pánové Vinš a Buzek, a ptali se mě, jestli bych nešel pracovat pro Viktorku. Tenkrát jsem na to kývl. Nemyslel jsem si ale, že to bude šest a půl roku trvající plný pracovní úvazek, což v sezoně znamená práci na sedm dní v týdnu. Dnes už jsem sice z vedení místního klubu víc než rok pryč, ale stejně pro fotbal pořád něco dělám. Viktorka mi zůstane v srdci asi až do smrti.
Co se vám ve vztahu k Viktorce opravdu podařilo a čeho jste naopak nedosáhl?
V Praze jsou dva profesionální fotbalové kluby, které mají svůj vlastní stadion, tedy Sparta Praha a Viktorka Žižkov. To je asi největší úspěch. Dnes má Viktorka i nové hřiště, k němuž chybí jen hotová kotelna, kterou bychom měli dokončit do konce října. Poté bude na dalších třicet až čtyřicet let, z hlediska infrastuktury, o Viktorku postaráno. Každý chce vyhrávat, ale to se nám samozřejmě také mockrát nepovedlo. Mou největší chybou na Viktorce byl asi špatný odhad na lidi, kteří pro ni také pracovali. Naštěstí tito lidé už jsou pryč a na Viktorce je skvělá parta, díky níž jsme také postoupili do první ligy.
Jaká hráčská esa hrála v minulosti za Viktorku?
Nejvíc lidí zná asi Vlastu Buriana, který v roce 1917 za Viktorku chytal. Mezi největší jména patří Michal Bílek, Karel Jarolím, Marek Trval, Karel Poborský nebo Ivan Čabala. Na konci devadesátých let tady jako jeden z ředitelů působil i Tomáš Skuhravý. V českých podmínkách ale fotbal není o známých jménech, ale o partě. Když je dobrá, tak dokáže zázraky.
Hrál jste nebo ještě hrajete fotbal, třeba rekreačně?
(Smích). Když jdu hrát fotbal, tak se na to všichni hrozně rádi koukají a říkají, že něco tak srandovního dlouho neviděli. Takže hraju fotbal opravdu jen málokdy.
Kterých fotbalistů jste si nejvíce vážil? Myslím z těch, kteří reprezentovali Československo a později Českou republiku?
To je hrozně těžká otázka. Těch, které všichni jmenují a váží si jich, je jen pár a lidé je proto zmiňují pořád dokola. Když bych chtěl dnes popravdě odpovědět, musel bych si vzít k ruce celou soupisku Viktorky z jara letošního roku a celou bych vám ji musel přečíst. Situace tady nebyla vůbec lehká. Kluci měli celou řadu potíží, ale semkli se, zaťali zuby, a nakonec tu první ligu vykopali.
V čem se fotbal nejvíce změnil, za dobu, kdy jej sledujete?
Fotbal je dnes rychlejší a víc zaměřený na fyzičku. Točí se v něm sice peníze, ale myslím si, že většina národa má v tomhle ohledu velké oči. Hodně se změnili i rodiče kluků, kteří chodí hrát fotbal. Myslím si, že hlavně u těch nejmenších by měli mít zakázaný vstup na tréninky. Je až neuvěřitelné, jak někteří rodiče dokáží sprostě řvát třeba na svoje šestileté děti, když něco zkazí. Zpravidla se jedná o neukojené rodičovské ambice. Takoví rodiče mají navíc před očima výplatní pásky Petra Čecha nebo Milana Baroše. Tohle dřív určitě nebylo.
Co by podle vás aktuálně Viktorka nejvíc potřebovala?
Největší handicap tkví v tom, že jí chybí celá jedna nebo možná dvě generace fanoušků. Do roku 1948 patřila Viktorka mezi nejlepší fotbalové kluby v Československu. Potom spadla, hrála pouze divizi a její dřívější fanoušci chodili na Spartu, Slavii nebo Bohemku. Kdybych měl kouzelný prsten a uměl jím otočit, tak bych si přál vrátit nebo spíš obnovit tu generaci fanoušků.
Práce v sociální demokracii
Kdy jste začal poprvé uvažovat o tom, že vstoupíte do politiky a začnete se aktivně podílet na utváření veřejných věcí?
To už je taky pěkně dlouho. Do sociální demokracie jsem vstoupil v roce 1992. Důvod byl jasný. Prožili jsme tu euforickou dobu, kdy jsme v roce 1989 stáli s nadšením a plni očekávání na Václaváku. Od té doby jsem chtěl ovlivňovat to, co společnost bude dál dělat a jak bude žít. V roce 1991 už bylo také jasné, že Občanské fórum dál fungovat nebude, a že se lidé začnou standardně „usazovat“. Někde víc doleva, někde doprava, jak tomu bylo v celé Evropě. Vybral jsem si tedy směr víc doleva.
Jaké bylo vaše původní povolání, než jste se stal profesionálním politikem?
Rok jsem při škole učil na základní škole v Petrovicích. Neskončil jsem ale kvůli dětem. Práce s nimi mě naopak moc bavila. Ve škole jsme ale byli jen tři chlapi a asi čtyřicet učitelek. Ty ženské se mezi sebou pořád tak pomlouvaly, že to bylo někdy až na zvracení. Pak přišla nabídka od Miloše Zemana k práci v Lidovém domě, kde jsem následně strávil sedm let. Dalších deset let jsem se živil v soukromém sektoru. Od dubna tohoto roku jsem zaměstnancem ČSSD.
Proč jste se rozhodl právě pro sociální demokracii?
Sociální demokracie je stranou, která stojí za velkými věcmi. Například za rovným hlasovacím právem nebo prosazením osmihodinové pracovní doby. Sociální demokracie, to je svoboda, spravedlnost, solidarita. A konečně, sociální demokracie také říká: „Snaž se. Když se budeš snažit a jednou už nebudeš moci, tak ti pomůžeme.“ To je světonázor, který mi konvenuje.
Úzce jste spolupracoval s bývalým předsedou vlády Milošem Zemanem. Jaký je Zeman v soukromí člověk?
Miloš Zeman je vtipný, přátelský, velmi chytrý a má paměť jako slon. V soukromí byl velmi bezprostřední.
Jak se vám se Zemanem pracovalo? A vídáte se s ním dodnes?
V devadesátých letech nebyla práce pro politické strany tolik profesionální. Bylo v ní víc nadšení a přesvědčení. Šlo o krásnou dobu, která se už nebude opakovat. Od chvíle, kdy se stal Miloš Zeman naším politickým soupeřem, tak se už nevídáme. Ale pokud bychom se někde potkali, tak bych za ním šel a pozdravil bych se s ním.
Viděl byste rád Miloše Zemana na Hradě jako příštího českého prezidenta?
V roce 2003 jsem si myslel, že nebyl vhodnější prezidentský kandidát a jsem o tom přesvědčen dodnes. Dnes žije Miloš Zeman mnoho let na Vysočině, což mu samozřejmě přeju, protože tam je krásná krajina, ale je tím přirozeně odtržený od reality. Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, zvlášť po osmi letech. Dnes už mi volání „Zeman na Hrad“ nic neříká.
Před nedávnem jste byl jmenován ústředním tajemníkem ČSSD, což je ve vaší straně velmi vysoký post. Co všechno tato funkce konkrétně obnáší?
Především organizování života strany. Pro jednodušší pochopení funkce ústředního tajemníka si představte sociální demokracii jako akciovou společnost. Tu samozřejmě řídí představenstvo, jež tvoří předseda a místopředsedové. A já bych byl v takovém případě na pozici výkonného ředitele dané firmy.
Jak by se podle vás měla v ideálním případě ČSSD profilovat?
Sociální demokracie teď dělá jednu významnou věc. Začala představovat své vlastní varianty v oblasti důchodové, daňové či zdravotnické politiky, nebo v boji proti korupci. Ukazujeme, jak to chceme my. Je nám jasné, že nynější vládní koalice, kde existuje strana, v níž jeden druhého nahrává i na záchodě, prostě fungovat nemůže. Ideální stavem je pro nás velmi trpělivé, cílevědomé, systematické a srozumitelné vysvětlování toho, co chceme prosadit a ne, co odmítáme a jak toho docílíme. Sociální demokracie musí být mezi lidmi a ptát se jich, co tomu říkají.
Jaký je hlavní úkol ČSSD v Praze 3 pro toto volební období?
Sociální demokracie je tu v opozici, a navíc v poměrně nelehké situaci. Koalice TOP
Co vás na politickém dění v Praze 3 nejvíce zlobí?
(Smích). Já to řeknu a oni se mnou už nikdy nepromluví. Zlobí mě nicnedělání koalice. Také mě mrzí, že někteří zvolení zástupci, a to i ti, kteří jsou členy zastupitelstva opakovaně, pořád v zastupitelských debatách ukazují, že vůbec nevědí, jak obec funguje. Je opravdu těžké s takovými lidmi mluvit. Osobně s nimi ani moc nemluvím, protože to nemá smysl.
Michal Kucián
Narodil se v roce 1971 v Praze na Žižkově. Navštěvoval MŠ Vinohradská, která dnes již neexistuje, dále ZŠ Jiřího z Poděbrad a nakonec Gymnázium na Sladkovského náměstí, kde roku 1989 maturoval. Členem ČSSD je od roku 1992. V roce 2002 byl zvolen třetím zástupcem starosty městské části Praha 3. V letech 2004 až 2010 působil jako viceprezident FK Viktoria Žižkov. Od 16. dubna 2011 je ústředním tajemníkem ČSSD.
Text:
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Foto:
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript









